Z deníku koloběžkáře

+

Sněžením & Pětipivo

❄️ -> ❄️ -> 🍺

***

🍺

"Lidé umí počítat do čtyř." Pronesl jsem takhle u piva jednoho zimního večera, počasím hlásajícím spíše jaro, v malebné hospůdce na pražské Kampě. Maluje čtyři svislé čáry prstem na stůl a po přeškrtnutí vodorovně dodal: "A tohle je pět." (Toť známo jako pivní plot na lístku symbolizující účet za konzumaci.)

***

Zamyšlení:

Totiž jakožto člověk snad zvyklý na desítkovou soustavu, neb má dvě ruce jimiž tvoří. Ten možná právě tímto získává přirozenou soustavu pro počty (o čemž svědčí i její široké užití). Jedna, dva, tři to rozliší prvním pohledem třeba na onom lístku v hospodě. Čtyři zvládne tudíž také. Stanovit čtveřice je snadné. (Hle, trochu zde vykukuje teorie množin!) Sčítat pětice, jak zmíněno, vlastní, zkrátka ruce. Leč v praxi je nakonec samozřejmě nutno tu přidanou vodorovnou plaňku na čtyři svislé čárky pivního plotu odečíst tolikrát, kolikrát je přidána.

***

Diskuse s přítelem v byznysu se právě ubírala tématem jak předat komplexní myšlenky jednoduše ostatním. To ilustroval jsem trojicí prvků spojených do trojúhelníka. Tři prvky a vazba každý s každým, čtvrtým do počtu je samotný systém. Totiž taková stolička o třech nohách, jež aby byla stabilní, nohy musí být stejně dlouhé a pevně spojeny sedátkem.

***

V jedné konkrétní aplikaci manažerské (kompetence, odpovědnost a odměna) nazval jsem ji později štokrletem důvěry, k čemuž mě dovedl zase další z byznysových dialogů s jinou osobou. Ano, vlastní myšlenku na bázi poznatků v praxe mi o další meta vrstvu, důvěru, mi rozšířil člověk z množiny lidí, jež považuji za chytré.

Totiž důvěra, to je nikoli sedátko, nýbrž úsilí vedoucí k pečlivému sestrojení stoličky v to, že mohu se na ni bezpečně posadit. Sedátko jest propojením nohou, aby stvořili spolu ono štokrle. Jde o systém. A důvěru vkládám v manažera právě tímto, obyčejnou "židlí".

***

Tuto metodu uvedl jsem v rámci širší diskuse nad komplexními dynamickými systémy (aplikovaně v energetice, byť nejen) a fyzikálně entropií (tj. mírou neuspořádanosti), jež je naším životodárným fenoménem.

***

A ano, toť v explicitním smyslu termodynamických zákonů (zejména toho druhého), jež fyzikálně umožňují a omezují účinnosti technologických procesů aplikovaných, či aplikovatelných v energetice. I tím se v práci zabývám a budoucnost vidím v propojených světech technologií. A to jak chytře fyzicky navzájem, tak skrze jejich digitalizovaný obraz rozšiřující možnosti efektivního řízení. Jak popsal jsem kdesi jinde…

Stopa pro laskavého čtenáře: "Když léto odchází a život se mění…"

***

Totiž energie s nízkou entropií je to, co lidstvu dává Slunce, Vesmír a tak vůbec. To, co umožňuje struktury budovat jakožto jakási vůle a smysl samotného univerza. Smysl života…

Poznámka: Oukej, tam je, slovy Labyrintu, i chodba s duchovními prostory. A nedaleko i jiná chodba nesmyslů včetně esoteriky, tam určitě ne. Laskavý čtenář, poutník, nechť volí kroky opatrně, uvědoměle a se znalostí, bez ní ztratí se.

A ono právě pojetí entropie, klíči k samotnému času (fyzikálně), je zásadním elementem systémového uvažování. Vždyť vše co bylo, jest i bude, jí podléhá.

Poznámka: Tato myšlenka je hlubší než se zdá.

***

Tyto otevřené rozhovory, kdy specifické téma vede k širšímu smyslu až k hranicím filosofie, jenž zrcadlí se zpět ve vyšší úrovni konkrétna, vždy ocením. Když sdílení složitějších myšlenek v diskursu mě obohacuje, nač být uzavřen jen ve vlastní hlavě?

***

🤔 A o čem?

Shrnuto: Budování struktur. To je oč tu běží.

Tvrzení: Smyslem života je budování struktur.

A to stojí na pozorování bezpochyby úžasné síly geneze kosmu až v evoluci vedoucí k nám samým. K tomu, jak vnímáme a přetváříme svět kolem nás. A nejen to!

Zvláštností života jest, že lokálně snižuje entropii v systému a to aktivní (sic!) tvorbou struktur. Kupříkladu kámen se působením živlů rozdrolí v prach, leč životní formy se podmínkám fyzicky i behaviorálně přizpůsobí a těží z nich. A to v rozličných podobách. Tvoří ekosystémy, vyvíjejí se. Stávají se stále složitějšími, organizovanějšími, robustními až antifragilními.

Kupříkladu mraveniště, úly, termitiště a korálové útesy. Či les ve vší parádě (pamatujme i to, co jest zrakům skryto, jakýsi lesní "internet" a přepravní síť v podobě podhoubí). To jsou vše struktury stvořené životem.

Nabízí se přirozená otázka, kde je hranice? A co taková hvězda jako Slunce? Je i ona komplexní, tudíž i emergentní? Svým způsobem. Okraj množiny živého jest nejasným, proto vycházím z empirického kategorismu živého jakožto zjednodušení. Ano, ta mlhavá oblast (kupříkladu viry, organické látky přirozeně vznikající…) jest nejzajímavější, leč ponechávám ji protentokrát stranou.

A proto nechť rozliším to v termínu "aktivní v tvorbě struktur", je nepochybně (ve smyslu vědeckého konsensu evoluční teorie) jednobuněčný mikrobiální život a vyšší právě takovýmto komplexním systémem. Přece jen, co do komplexity, s jistými silnými výhradami souhlasím s tvrzením, že nejsložitější poznanou strukturou ve známém vesmíru je mozek (samolibě ten lidský). A opravdu? 🤔

Pátým elementem je tak emergentní chování komplexních systémů vedoucí k pozoruhodným vlastnostem.

***

Kupříkladu v lese: Mykorhiza, totiž symbióza mezi houbami a flórou, zdá se být prvním pohledem pouhým procesem přírodovědně zajímavým, leč skutečnost je mnohem širší. Houba prorůstá kořenovými systémy stromů, keřů i rostlin, zajišťuje vzájemnou látkovou výměnu, aktivně se podílí, vyrábí a obchoduje s komoditami pro flóru téměř nedostižnými (např. dusíkaté sloučeniny získaných dekompozicí tlejících organických zbytků) či někdy obtížně (např. vodu), naoplátku dostane ty potřebné pro svůj provoz (cukry, či lipidy). Ano, cukry z fotosyntézy flóry, to je energie. (Ha! Entropie!) A kořenové, či jiné struktury (např. padlý kmen). Propojuje vše vzájemně lesem. Je holobiontem.

Poznámka: Holobiont je celek tvořený hostitelem a jeho symbionty. Například strom v lese, korálový útes, člověk s jeho mikrobiomem.

A i stromy spolu komunikují skrze podhoubí (mycelium) biochemicky. V případě lokální hrozby, poškození živlem, si vypomáhají. Dokonce chrání své potomky. Toť proklamuje věda (ponecháno bez zdrojů, neb považováno již za známý dostatečně podložený fakt).

Toto spojení světů dvou odlišných životních forem zajišťuje existenci každé z nich. A mnohem více… Houby spolužijí s řasami, tvoří lišejníky. Spolupracují s mikroorganismy i živočichy. Les má významnou měrou díky nim své systémové mikroklima, tvoří prostředí i pro další formy, živočišné. Pro hmyz, ptáky, savce, obojživelníky, plazy, mikroorganismy a další…

Houby tak, tvoří síť všeho hvozdu. Vyšší systémy rodí se z nižších, toť pozoruhodný zákon přírody.

***

⚠️

Právě emergencí je v teoriích komplexních systémů míněn fakt, že tyto systémy aktivně budují složitější struktury, sítě a vyšší systémy.

***

Čehož, mimo již zmíněné, jsou praktickým důkazem (nejen) veškeré výdobytky člověka. Od prvního vědomého a účelového užití nástrojů (pozorováno i u zvířat), přes rozvoj lidské civilizace jako takové až do dnešních dní.

Nepochybně v posledních dobách je globálním fenoménem internet a AI, čili umělá inteligence. Dvojice nikoli náhodně vybraná. Totiž v širším kontextu systémů stvořených člověkem, tak jako podhoubí v lese, internet propojuje jeho svět a s ejaj tvoří vzájemně holobionty, tj. z pohledu internetu a AI samostatně je první druhému symbiontem a vice versa. Tato silná vazba, mimo mnohých dalších (např. ve výrobním prostředí rozličných strojů), stojí za zvláštní zmínku.

První experimenty s proto-AI na akademické a výzkumné sféře předcházely zrodu a rozvoji internetu, postupné prorůstání těchto fenoménů nastalo záhy po rozšíření světem co do dostupnosti internetu a hardwaru. Vyhledávače, obchody a tržiště, služby všeho druhu, fóra a znalostní báze, sociální sítě, finanční trhy, gaming, platební systémy a myriády dalších. AI umožnila jak rozmach internetu, tak se spolu s ním formovala. Čerpá z jeho komplexní struktury jak zdroje, tak data. Výpočetně má nezanedbatelně vysoké energetické nároky.

To říká jediné. Děje se zde něco opravdu zajímavého. Komplexního. Kdo vyzkoušel možnosti například velkých jazykových modelů hlouběji, ví co tím míním. Lidské rozhraní slovem a stále více i zvukem a obrazem. Dostupné kdykoli, k čemukoli (?), komukoli?

Svět internetu je plně spjat s lidskou civilizací dneška v planetárním měřítku (a blízkému okolí lidským měřítkem). AI zde byla odpradávna (měřítkem výpočetní techniky). Nyní evolvovala. Současná AI je tak dnes emergentním produktem šíře celého kyberprostoru (vytvořeného člověkem?).

***

AI je tak jen otevřenou Pandořinou skříňkou. Nikoli snad proto, že by nutně měla být ohrožením, spíše neznámou nejistotou, tajemstvím. Je holobiontem civilizace.

***

Technologický boom postavený na téměř okamžité propojenosti světa pak vede k otázkám koexistence stroje a člověka. Ano, jde i o etický a šířeji filosofický oříšek. O tom ale snad někdy jindy. Fakt, že alespoň jeden člověk to tak vnímá, jakož i vnímá uvědomění některých ostatní mě tak nechává o to zvědavějším.

Doba se mění ve svých paradigmatech neustále a zákonem přírody jest, že přežije ten, kdo se lépe přizpůsobí. A prosperovat bude ten, kdož svůj svět i tvoří. Odtud smysl žít.

A tady jsme. V současnosti.

🍺 Dopito…

***

☀️🌍
☢️☣️
🌌🌀

Fyzikální poznámka:

A kam se poděla entropie? Teplo, ve formě zejména infračerveného záření vyzařujeme energii do kosmu. Vždyť přece kdybychom ji, jako planeta, jen přijímali, hromadila by se nám zde (což by časem znamenalo, že Země by přirozeně dosáhla teploty záření černého tělesa srovnatelné se Sluncem). Ano, úhrn energie přijaté ku vydané přibližně nulový (zjednodušeno), čím se energie liší, je entropie. Na výstupu je vyšší, než kdyby bývala Země mrtvým tělesem. To jest projevem života. Aktivně zvýšil neuspořádanost kosmu ve prospěch svých struktur. Zapsal se do tepelné stopy.

Život, je tak tzv. disipativním systémem, tedy takovým, jenž buduje svou organizovanost a uspořádanost díky zvyšování entropie.

***

❄️

***

Spící les pod sněhem, kde vše toto je skryto a já řádící v něm jemně i zamyšlen vědom si tajemství okolo…

***

Leden. Svým způsobem jízdě na mašině nehostinný měsíc. Přesto, po vánočním volnu jedu opět naplno, a tak jest mašina a svízele rozmarů roční doby i počasí mi nikoli únikem, nýbrž změnou k reflexi a načerpání sil.

I tak vydám se z města do Labyrintu…

Cestou potkám maměnku a ségru se psem na procházce. Prý to klouže. Varování před ledovkou ve zpravodajství jsem již dříve nepřehlédnul. Inu, uvidím…

***

V Labyrintu. Ve Vlně. Ve Vlništi. Strom.

…i zastavuji na zasněženém místě malebném. Ticho, bílo a chlad. Chvíle ku rozjímání v lysém hvozdu u Stromu za čtení básně Mimoběžnost.

I tak ubírám se, po chvíli poezie, dá-li se to tak nazvat, ku hlubokým úvahám v abstraktním Labyrintu matematickém. Jak pravil Nietzsche o propasti, v Labyrintu se úvaha stává poutí…

Nikoli bezúčelně. Ona cesta má praktickou motivaci v sestrojení jistého nástroje pro alter ego "pracovní". Pomůcka a současně experiment. Solidní matematický základ komplexnější myšlenky je jako klíčící semínko cizokrajné lilie. V co asi vykvete?

🌺

***

Tam to šlo snadno. Jakmile ale začne mrznout sněžit a mírně vlhký sníh zamrzne, stává se z terénu nesjízdno. Do kopců z lesa mašinu vedu. Je to tanec ve skluzu. Obcí opatrně, než dorazím na rozježděný hlavní tah. A i ten se postupem směrem do Ostravy zhoršuje. Jedu opatrně, rychlostí okolo 40 – 50 km/h.

Doma mašinu očistím. Inu, myslím, že sněhu už jsem si užil dost. Leda kdyby tak snad byl sjízdným popraškem. 🤔

***

🍺❓️

Týden náročný, služebka v Praze. I tak si najdu chvíli k napsání pár řádků příběhu "Pizza day". Málo spánku, mnohé se událo. Zvláštní teploty dosahují i deseti stupňů a sníh je tentam. V sobotu odpočívám a příroda zvolna ponoří se opět do zimy.

***

❄️

Nasněžilo řádně. Je neděle a nedá mi to, vytáhnu Bronco na trénink v bílém Běláči. Kupodivu mě jízda krokem a klouzání baví. Je to fajn k procvičení rovnováhy. Sem tam si jen tak zablbnu driftem. Lehký terén, pěšiny a cesty. Kochačka tempem jako rychlejší procházkou. Je mi fajn. V lese pod sněhem je krásně. Me gusta prašan! 😊

Když si tak zastavím na palouku, dosti nepřístupném, kde tyčí se statný Ent, kluk se psem se ptá, co se mi stalo. Nic. Vše v pohodě. Oceňuji zájem pomoci, leč já si pouze vychutnávám klid lesa. Odchází a já na chvíli v myšlenkách vrátím se k matematice…

Zkrátka taková mikrovyjížďka.

***

A tak v lehkém sněžení i u piva, opět pochopil jsem. I v těch nejobyčejnějších věcech lze nalézt obohacení až hlubokého smyslu. Stačí jen málo; opustit vlastní krabici a nahlédnout ji shora.

Stopu ve sněhu zavane vítr než ve vodu roztaje. Přec byla, drobně změnila svět dřívější přítomností jezdce. I třeba jen něco v něm samém. A zmizela v chaosu všeho.

Někdy však z neřádu rodí se řád, tak jako les není jen souhrn stromů. Smysluplnost života tkví v budování struktur? Není to zdarma a je v tom všem cosi kosmického…

***

Statistiky

05.01.2025 | 26 km | 89 km/h
12.01.2025 | 10 km | 35 km/h

Sněžením 36 km a na Broncu celkem 13666 km.

***

Epilog:

Plánuji generálku. Přední tlumič značky DNM objednán, neb na stávajícím identifikoval jsem únik oleje. Zkrátka stroj užíváním chřadne. Až v symbióze s člověkem stává se komplexním. A píšu si seznam. Inu, toť zlom, kdy dívám se do budoucna léta, kdy stroj rozeberu zcela a (snad) opět složím jej. Ku novému zrodu…

🍺❗️

Chronologická poznámka:

Onen rozhovor u piva na Kampě odehrál se až později téhož ledna. Po rozverných jízdách sněhem. … VíceMéně

+

Vánoce v Doupěti

***

…pokračování z příběhu "Roztodivný advent"…

U mé milé, v divočině téměř horské, chalupa připomíná Weasleyovic Doupě (v originále The Burrow) z kouzelnického světa Harryho Pottera. Totiž, já ten dojem měl již od dávných dob našeho seznámení a na tom nyní jsme se s mou milou tak nějak shodli, když hovory rozličné přišly na to. A musím uznat, že těch paralel světa magie z pera britské spisovatelky je v mém životě různých mých alter eg až podezřele mnoho. Zejména v poslední době. Že by mašina byla jinotajem pro létající koště? 🤔 😆 Pro mě tak trochu jiné Vánoce. Inu, na vystupování z komfortní zóny jsem si už tak trochu zvyknul.

Pondělního dne užil jsem si zcela v kruhu rodinném a současně ještě před koncem roku bylo třeba vyřídit jisté záležitosti u notáře. Doufám, že počasí na Štědrý den bude příznivé krátké vyjížďce. Leč po ránu úterním to tak nevypadá. Nasněžilo, povrchy jeví se klouzavými a předpověď hlásá nárazový vítr. Ach jo…

Je to nerozhodné, mlha, sněží… Nakonec to odpískám, vždyť v té slotě stejně skončil bych nejen v mokré botě. I v rámci příprav vánočních, za mezičasů v tyto dny, tvořím příběh "Krásami podzimu…" ze záznamů. K čemuž nasávám vánoční atmosféru, sic. A též, jako v příběhu "Jízda ďábelská", zhostil jsem se role kotelníka, pekelníka. Aneb uhlí je ne vždy za trest. 😆

***

Krásný Štědrý den v Doupěti. Večeře bohatá a Ježíšek ještě bohatší. Lišák Plyšák & Smějín byli u vytržení s plyšových mravenečníků. Totiž to si jej Lišák Plyšák jednou zvolil ve zverimexu, když jsem mu sdělil a svolil, ať si něco vybere. A od té doby, vždy, když je rozkoušou, je třeba pořídit nové, identické. Inu a Smějín si jej oblíbil také. Vždyť on přece musí mít vše, co má starší "brácha". Později večer vyrazili jsme do města Nového Jičína na půlnoční mši s následným průvodem, kdy z kostela byl za zpěvu koled odnesen bejby Džízis do betléma na náměstí. A samozřejmě ani ten svařáček nesměl chybět…

***

Boží hod. Spíme dlouho, neb včera zábava nevyhasla ani po návratu z města. Zkrátka jsme si to všichni užili.

Odpoledne vyrážím na mašinu. Konečně! Na zimní, vánoční, vyjížďku jsem se těšil. Ponejprve dám si rychlojízdu do Starého Jičína, mezicílem jest mi Starojický hrad. Výjezd do kopce ke zřícenině je na Broncu snadný a bez námahy. Bez obezřetnosti se ovšem neobejde. Na první svátek vánoční se sem vypravilo poměrně mnoho návštěvníků. Je pod mrakem, chladno, leč počasí je příznivé, a tak se krátce pokochám výhledy na torza tvrze i do krajiny a hurá dolů zpátky na trasu.

Kurzem přibližně na severozápad, jak jinak než svižnou jízdou, dosáhnu Jeseníku nad Odrou. V této obci nachází se pramen jménem Jesenická kyselka, ve zmínkách doložen okolo roku 1830. Oddám se vydatnému ochutnání minerální vody volně k dispozici hned vedle místní pěstitelské pálenice. Jak příhodné! 😉 Neopomenu též naplnit veškeré láhve, jež za tímto navštívením vezu v batohu. Vždyť kdo by odolal? Jesenický rybník a zámek jsou dalším nedalekým zastavením na cestě za poznáním místních dominant. Zcela liduprázdné okolí zimního vzezření bez sněhu půsoví pod zakaboběnou oblohou až dystopicky.

Směrem na Odry dosáhnu obce Vražné. Za dálnicí D1, již podjedu, točím doprava. Mířím na Pohoř, ke zlatému dolu a vodopádu. To našel jsem na mapě.

Ocitnu se lese. Jedu přibližně po vrstevnici. Sem tam se objeví zbytky sněhu. A houstnou. Po chvíli mě navigace tahá do kamenitého krpálu vlevo. Po asi 36 m zastavím. Kopec jeví se sjízdný, leč nevím, co mě čeká. Mžourám do stoupající zatáčky v rychle chřadnoucím denním svitu. Téměř určitě tam bude pasáž "na kamzíka". I vzpomenu si, kdoví proč, na výjezd na ostravskou haldu Emu z, pohledem Deníku, dávného příběhu "Putování podzimem" léta Páně 2022. Ono možná právě tam vnuklo mi to toto pojmenování. Přec tehdy to zdaleka nebyl nejnáročnější výstup.

A je též možné, že bych musel tlačit. Rozhodujícím faktorem ovšem je indikátor nabití palubní lampy. Existuje nemalá šance, že se odhadované nejvýše dvě hodiny vyjížďky do Doupěte protáhnou. Tento čas se shoduje i s tím, nakolik tuším, že mi mobilní slunce v mrazivém počasí vystačí. Tudíž chvíli setrvám ve vychutnávání si zimního lesa a volím odklon trasy zpět na původní horizontálu.

***

Stmívá se a někdy výzvy nemusí být přijaty, neb je to jen v hlavě. Volba odhození vlastní ješitnosti vede ke stoickému klidu. Přijetí univerza takového, jaké je, s vůli dosažení cíle není rezignací. Nejsou výjimkou cesty vícečetné a bezhlavost se nevyplácí…

***

Poježdění temným hvozdem, kdy liduprázdnost jest vyplněna zvěří včetně pochrochtávajícího kance, bych označil za příjemně osvobozující. Až mě to po 3 km vyplivne v obci Kletné nedaleko Suchdolu nad Odrou. V černi prosvištím silnicí až do Kunína a civilizací nasadím na noční stoupání do divočiny, do Doupěte…

***

Topíme ve starých kamnech, hezky postaru. Na nich vaří se vývar v obrovském hrnci z monstrózního čerstvého krocana, jehož zajistili a dovezli "Pražáci". A ten se bude pomalu vařit po celé dva dny…

***

V obdobném duchu pohody spojené s konzumací cukroví probíhá i druhý svátek vánoční. Tedy také vydávám se na odpolední vyjížďku, reparát včerejška, leč chytře. Pojedu shora dolů…

***

Výzva, kde problém může být obejit (či objet), tedy není poté problémem, jest stále výzvou. Totiž ve své, byť částečné, nevyzpytatelnosti. À propos koho by zajímala snaha? Ta se nepočítá, podstatný je vždy pouze výsledek…

***

Štěpánská jízda zavede mě opět do osady Kletné. Chvíli strávím blouděním u hřbitova. Ohrada. Leč kde je modrá turistická značka? Hledám onen symbol, až jej naleznu. Mlžný les mě pohltí. Následuje zajímavý sjezd klouzavý. Za humny vynořím se v přírodě evokující trampskou náladu. Asi mi krajina něco připomíná. Na okamžik přemýšlím, proč mě navigace tahá kamsi přes hluboký brod, kde ční jakási chata, či srub. "Blbost!" Vyslovím si téměř nahlas. A je tomu tak! Stoupák silnicí následuje sérii malebných zatáček a mrazivo houstne, než vyšvihnu se z hvozdu na jakési náhorní plošině v jeho středu…

Nahoře při západu slunce otevře krajina zasněžená jako z pohádky. Jiný svět. Rozhledna Olšová zláká mě k setrvání, neb usuzuji, že byla zbudována v místech kvalitních výhledů. Me gusta! ❤️

Jediná obec, Pohoř, mohla by být vánočním městečkem se zarostlým tlusťochem v rudém hubertusu, přec preferuji Ježíška. Přijde mi v bezsněhém širokodaleku jaksi odříznutá. Bílé nadělení z konce posledního příběhu "Roztodivný advent" totiž stihlo za tu dobu docela odtát. Nikoli však tady, ve výšinách! Pecka! ☺️

Jedu sněhem. Na louce za obcí klesám kam jinam než do lesa. Ano, silniční pneumatiky značky PMT kloužou celou dobu. Na sněhu a ledu na šutrácích to ovšem získává na jisté požitkovosti. Leč nikoli masochismu, nýbrž mým přístupem jízdy zručnosti. Zvláště ve stále strmějším klesání. Zadní kolo často jde do smyku. Klasika. Totiž technika záměrně brzdit hrnutím lesního harampádí před zadkem za těchto podmínek pevného skupenství hádvěó není tak účinná.

Až dojedu, tam, kam cílil jsem. Hurá! Jdu si pro zlato. Totiž díra v zemi vypadá jako vrátnice pro pěší do pekla. Zlatý důl, ale asi je to fejk, těžili zde stříbro. Toť hlásá vedle stojící infotabule. Taktéž mi sdělí něco s historie a technologie z hornictví tehdejší doby. Překvapí mě, že pravděpodobně pochází z dob krále Jiřího z Poděbrad okolo roku 1464, kdy vypuknul těžařský hype. Nelze nesetrvat a nevychutnat genium loci…

Cesta dolů šutrnatá. Vodopád kdesi odtuším v údolíčku s potokem. Ovšem už schyluje k setmění, a tak si odpustím tento fór, jakož i další štolu. Zkrátka, přijel jsem si pro zlato… No, alespoň to v duši z prožitku…

Zavalena podélně loženým mohutným stromem stezka po pár stech metrech balvanů a kamení končí. Výjezd zpět nahoru, k Pohoři, to by mi trvalo! Odstavím stroj a vydám se na průzkum postranního kaňonku vpravo. "Hm, to by šlo." Pár menších stromů jest padlých i zde, leč ty jsou zdolatelné. Usuzuji a hádám, že půjde o nejvýraznější komplikaci na trase. A také že jo! Překonám překážku a už jsem dole, v zatáčce, kam včera jsem mžoural. "Yes!" 👍

V opačném směru než posledně zdolám vrstevnici lesem, podjedu dálnici D1 a dosáhnu obce Vražné.
Svištím silnicí za nastávající noci a postupně mě vítají Jeseník nad Odrou, Bernartice nad Odrou…

***

Kdesi v meziměstě, při rychlosti vysoké a tmící černi, rozpoznávám ve světle palubní lampy první z šikan k objetí lesního výběžku. A tam se to stane…

🗯

Klouže to. Asi led. A tak chytím smyk předního kola. Reakce je témě okamžitá; nechám mašinu trochu "vyvanout" ze zatáčky. Netlačím se do ní, neperu se s ní. Trakce se obnoví, cítím, že předek opět drží a vracím se do zákruty.

Celá patálie s manévrem trvaly okolo jediné sekundy, možná ani to ne. A toť bylo při téhle rychlosti dostatečným pro využití celé šíře záhybu vozovky.

Je nezbytné též podotknouti, že jsem do protisměru viděl a bylo volno, jinak bych zpomalil a pravděpodobnost smyku za těchto podmínek tímto výrazně snížil. Kalkulované riziko.

***

…Nový Jičín. Noční jízda městem a kopcem do divočiny dovede mě zpět do Doupěte.

***

Den poslední, posváteční. Balíme se, loučíme se, po obědě vyrážíme, jen pernamentní obyvatelé zůstávají. Má milá automobilem, já mašinou.

Trasa západní, rychlá. Bez váhání. Sem tam asi zmrazky jemné vrstvy vody a vzácněji i vrstvy vyšší. Klouže to? Je pod nulou, a tak jedu opatrně.

***

U maměnky zastavím k (po)vánočnímu setkání, jak dříve umluveno…

***

Vyjíždím za tmy. Nedlouhá jízda do Ostravy. Ano, klouže to. Tedy ty zmrazky vodního filmu na silnicích. Cítím to pod koly, přesto PMTčka drží docela dobře i na ledu. V Ostravě se mi nechce čekat na červené, tak to říznu odbočkou do lesa k malému kolečku v Běláči. A domů…

***

Ob den, v neděli po obědě, kdy vychutnali jsme si opět onen mňamózní dlouhotažený krocaní vývar, vyrážím na mašinu. A právě ona pochutina mi dodá potřebnou energii, abych si jízdu náležitě užil. A kdybych snad uvedl následující koloběžkování v samostatném příběhu Deníku, dozajista nazval bych je "Vyjížďky úniků ze zajetí smogu"…

***

Cestou do Labyrintu potkám sestru. Zastavím na kus řeči. Milé setkání, kdy probereme krátce i záležitosti pracovní důležitosti značné. Takový rychlý meeting. 😉

A už jsem v Labyrintu. Zmrzlá mlha všude možně i nemožně. Klouže to (což jest nepřekvapující), neb občasné slunce vykukující z převalujícího se a houstnoucího smogového hávu zlehka roztopilo vrchní vrstvu listí. Dalo tak vzniknout struktuře připomínající lasagne. Garfield by měl radost. 🐱 Pozoruhodné podmínky, kdy i zdáním suchý terén je klouzavým.

***

Strom.

Myšlenky o osobních rituálech a nadcházejícím roce. O tom, jak být lepší.

"Kontinuální evoluce komplexního systému s charakteristkou & ve stavu hydry." Tak nějak bych charakterizoval závěry. Laskavý čtenář znalý příběhu "Čerťácká hydra" jistě rozumí.

A také další, ve zkratce:

"Nouze posiluje kreativitu a výkonnost."

"Inovace jsou o tom co ještě není, leč skutečně může být."

Aneb často si složitější myšlenkové pochody vydestiluji v heslo, či frázi připomínající někdy až zobecněné téměř klišé.

***

Krajiny se drží inverze, smog a mrznoucí mlhy… A z paměti vynoří se krásy podzimu, kdy jízdy byly mnohem příjemnější než v těchto krátkých dnech. 😉

***

A už jedu dále, cyklostezkou Brušperkem a Staříčem. To už se smog nějak rozfouká, alespoň na chvíli, a krajina vypadá jako z docela jiného světa.

Sviadnov, překonám řeku Ostravici, líznu Frýdek-Místek a do kopce na Lískovec, kde nachází se velká elektrorozvodna, až se ocitnu v Sedlišti. Tady zastavím ku vnější obhlídce místního dřevěného kostela. A poněvadž večer se již přiblížil, stočím kurz na Řepiště opět k Ostravici a domů…

***

Silvestr, poslední den roku 2024. Inu, vydáváme se opět do Doupěte. Totiž má milá s Lišákem Plyšákem & Smějínem automobilem a já mašinou. Jak jinak…

A tak mířím městem i meziměstem v Labyrint, lesními dálnicemi až do údolí pod včelínem. Tady je les řádně vymrzlý. Samozřejmě, přímé sluneční paprsky sem v zimě téměř nezavítají i přes relativně pěkné počasí.

Traily mě dovedou až ke Stromu. Krátce a tradičně setrvám v malebném lesním zákoutí. Letos naposledy. A při této příležitosti, tradičně, vypustím do éteru příběh Deníku "Krásami podzimu…". Dovětek zní "…aneb proti splínu na mašinu…", což i dnes stále rezonuje jako mantra.

***

A jedu dále…

Severní vítr je krutý a co na tom, že vane od jihu, kam mířím. Je mrazivý a prudký. V Moravské bráně to tak je, typicky fouká právě z těchto dvou směrů. A to bylo parně též důvodem zbudování runwaye Mošnovského letiště Leoše Janáčka přibližně v této orientaci. Leteckou hantýrkou, runway 04 a 22 (zhruba odpovídá kurzu ve stupních, jen jest podělen faktorem 10°). A právě podél letiště vede má trasa západní do Nového Jičína a dále divočinou. Když už nefučí přímo proti mě, tak to duje zboku, jen asi na 50 metrech si vychutnám bezvětří v zadním větru a to si svištím okolo padesátky již ve městě.

Zmrzlý, ale spokojený dorazím do Doupěte a baterku vycachtám téměř celou. Ona si i v důsledku vnitřního odporu slušně zatopila v podpalubí. Za jízdy jsem viděl teplotu 36° C a při dojezdu 32° C. Venku teplota dost hluboko pod nulou. Inu, fyzika praví, že spoustu energie jsem spálil na toto teplo. Zbylo mi nějakých 8 % v baterii, tedy 63,51 V.

***

Silvestrovská oslava loučení se se starým rokem a vítání roku nového. Jídla je požehnaně a zábava nese se v příjemném rodinném kruhu. Uteče to vcelku rychle a po půlnoci zhostím se organizace drobného ohňostroje. Kdo ví, třeba je to již letošního roku naposled, než to zakážou političtí papaláši. Inu, a kdyby se to, zejména u nás ve městě, nepřehánělo… (Byť stejně je ta averze vůči zábavní pyrotechnice pravděpodobně jen každoroční populistické halo.)

***

Novoroční jízdu, návratovou do Ostravy, beru trasou východní, tedy z první části. Klasika, směr Štramberk až do Kopřivnice, kde se z obvyklé trasy odchýlím. Tady zláká mě má srdcovka – Slovenská Strela. ❤️ Nikoli náhodou je první zastávka první vyjížďky roku 2025 právě zde. À propos, už dlouho jsem u historického a tehdy ultramoderního a ultraluxusního vlaku z roku 1936 nebyl. A i dnes nedělá ostudu, ba naopak. Zrekonstruovaný stroj je jako nový. Pojízdný s plně funkční unikátní technologií pohonu. Přenádhernost sama osobně…

***

Užívám si svižnou jízdu ve flow. Přirozeně, jako ryba ve vodě, či pták ve vzduchu.

Vítr v zádech? Možná, že i ano. Do Ostravy, jak zmíněno, jedu jinudy, zajížďkou, neb v odpoledni počasí přeje. Dokonce je teplotně i mírně nad nulou. Napadá mě, že připadám si jako rozžhavený nůž v másle. Pečlivě vykrajuji zatáčky a zrychlení, ani plných brzd se nebojím. Jen pozor na zmrazky. To je pošušňáníčko v rozmanité trase. Me gusta. To na té mašině miluji, tu jízdu plnou všeličeho. Jak ostrých šikan, tak kopců a silnic, cyklostezek i polňaček.

***

Z "Kopru" mířím na nedaleké Větřkovice, skrze polní cesty až na silnici směrem do obce Hukvaldy, již jen líznu. A už následuje Dolní Sklenov a dále podél řeky Ondřejnice. Z jednoho břehu na druhý, tam a zpátky. Opakovaně.

Kdesi za Brušperkem zastavím, neb malebné světlo západu slunečního čaruje barvami. Krásná podívaná závěrem první vyjížďky roku nového.

***

Slunce
k horizontu
se chýlí.
Červenavé paprsky
objímají
alter ego koloběžkářské
i mašinu,
obé v pohybu.
Tam, kde chybí,
ve stínu,
tajemství
skrývá se…

***

Jen traily jsem dnes vynechal pro příjezd nedlouho po setmění. Leč zase vychutnal jsem si obdivu Slovenské Strely v dedikovaném depozitáři s kolejištěm napojeným na železniční, malebnosti trasy podél řeky s četnými lávkami i barevnou podívanou za závěrem…

***

Spokojen a vcelku vyježděn svižným tempem dorazím domů. Jako v této roční době obvykle, za tmy. Tak jest. Na Nový rok snad tímto otevírám nový rok dle tradičně omílaného pořekadla. A oproti včerejšku dojedu s 42 % v baterii, což je nějakých 72,82 V, k čemuž i najedu více kiláčků!

***

Statistiky

25.12.2024 | 45 km | 102 km/h
26.12.2024 | 45 km | 88 km/h
27.12.2024 | 43 km | 97 km/h
29.12.2024 | 50 km | 88 km/h
31.12.2024 | 44 km | 89 km/h
01.01.2025 | 50 km | 91 km/h

Tímto příběhem najeto 277 km & celkem na Broncu 13630 km.

***

Epilog:

A tak si ležím na pláži v Černé Hoře, je červen roku 2025 a právě jsem vylezl z moře. Krása. Sem tam píšu tento příběh a tehdejší doba prosince působí na mě v letním slunci a horku tak vzdáleně, chladivě. Přesto, tak jako okamžiky vánoční i tyto chvíle jsou výjimečné. Nějak nejsem zvyklý si válet šunky a užívat si sladkého nicnedělání. Byť jen na chvíli. A nejen to, jsem ve skvělé společnosti dvou dam včetně mé milé. Co více si přát?

A mašina? Mašina prochází v těchto týdnech generálkou a čeká mě doma. Snad ji brzy dokončím, už mnoho toho nezbývá…

(A samozřejmě v Montenegru jsme byli i mnohem aktivnější, ba dokonce dobrozdružnější, nikoli pouze plážoví povaleči. Užili jsme si to. 😉) … VíceMéně

+

Roztodivný advent

***

"Ve středu ráno se cítím jako v pátek večer po náročném týdnu. Co mě ještě čeká? Makačka."

Tak nějak začal můj Advent. Jaképak poklidné očekávání Vánoc?

A když už se to blíží, nadělil jsem si předčasně drobný dárek: Konečně jsem se odhodlal a investoval do AI, totiž do sebe předplatným ChatGPT. To abych si nejen ulehčil, nýbrž zejména se naučil a důkladně pochopil onen "tajuplný" algoritmus. Přece jen, i tato významná oblast spadá do mé pracovní náplně a rčení o kovářově kobyle tak konečně padne. Návdavkem snad budu moci někdy v dohledné době prohlásit, že týden v práci byl brnkačka, či dokonce nuda. Haha, jaká to nestydatá naivita… 🤦‍♂️

***

…a konečně víkend! Uf…

V sobotu jel jsem se podívat na trénink se Smějínem, leč velkou část jsem pracovně protelefonoval. Bohužel. Závěrečná fáze tréninku s figurantem ovšem byla potěšující – šikulín. V odpoledni jsem absolvoval čištění mašiny a procházku se smečkou, tedy i s Lišákem Plyšákem. Navečer v online světě surfuval jsem po obchodech a pořizoval vánoční dárky. Inu, tento každoroční "stres" díky své milé zvládám lépe, k čemuž mi poskytuje cenné tipy. 😊

A první prosincové neděle má milá zamířila do práce za klienty a jejich chlupáči, já mezitím připravil mašinu a vydal se opět na procházku lesem se smečkou. V inspirativním prostředí jal jsem se sepisovati příběh "Jízda ďábelská" z poznámek. Příprava mysli pro odpolední prožitky s mašinou byla tímto završena…

***

Vyjíždím do zimy teplé. Ranní jinovatka již roztála. Slunce pohrává si paprsky s hřejivou laškovností. V Běláči spatřím mlžněduhové tajemno. Zvláště pohledné světelné podmínky na lesní cestě. Nelze nevyfotit, přec ani fotografie nezachytí krásu okamžiku. To dává ochutnat a znát, že tahle vyjížďka bude výjimečná. Po pár okamžicích opouštím město silnicí.

Jedu cílem okolo k předměžné obhlídce stavby za plotem, již mám mimo jiné tak trochu na zodpovědnost. Totiž před pondělním kontrolním dnem. A svištím dále krajinou. Potkám mámu se ségrou a Druidem, právě na procházce. Jaké to milé překvapení! Prohodíme pár slov než jim zmizím v dáli.

Kaplička na kopci na konci obce ve stínu rozložitého Enta zláká mě zanechat na lístku kousek poezie. Báseň "Strom přítelem" snad někomu učiní pohlazení na duši. Že by nový zvyk? Jen tak vytrousit pár veršů k náhodnému nalezení? Uvidím, nyní spouštím se do polí…

Po pár kilometrech ocitám se v Labyrintu, než zjevím se u Stromu. Meditace a pohoda, jak jest již potvrzeným zvykem. Přemýšlím a kochám se hvozdem. Jen chvíli. V této roční době je světlo dní krátké a mi stále zbývá převážná část vyjížďky.

Za trailem Dračím vede mě vodou a jinou erozí hluboce vymletá lesní cesta. Klouže to. Dole v údolí, kam přímá zář naší nejbližší hvězdy již nedosáhne, jinovatka drží se navzdory celodennímu slunečnu a teplu. Připadám si trochu jako na Měsíci, v kráterech u jižního pólu, kam Slunce nikdy nesvítí. Tam, jak známo ve vědeckých kruzích, předpokládá se i vodní led. Toť důsledkem zimního kotouče slunečního nízko nad obzorem na planetě Zemi. A hurá vzhůru až od kol do dáli létá kamení! "Ouhó…" To už jsem na lesní dálnici u včelínu. Jiného, než zmíněno v posledním příběhu "Svobodomyslnost & Sněhobláto". Dále lesem…

Na konci Labyrintu uchvátí mě další světelně líbezná poezie. Průhled lodí lesní katedrály v šerosvitu. Mystické. Úžasné. Úchvatné. Majestátní. (Mažu řízení.)

Poli, lukami a alejí. Pohled na onu alej jest další pastvou pro oči a nikoli poslední, jak vyjeví budoucnost dnešního dne. Svižná jízda ve flow jako mávnutím kouzelnické hůlky přenese mě až k řece Ostravici. "Ou jé…"

Stav splynutí nekončí. Ostrava, lávka Jana Balabána. Výhled na DOV (Dolní oblast Vítkovic) skýtá labužnický zážitek v záři západu. Cyklostezka mě provede centrem města po proudu Ostravice k Odře. Silniční most do Koblova mohl by snad působiti nezajímavě, přec magie dnešního světla opět zasahuje. Opar nad Odrou a mysticko-městská atmosféra v ubývajícím dni dává tušit též i výjimečnosti následujících chvil.

A vskutku! Další scéna působí na mě jako z Monetova obrazu východu slunce (ach, ta symetrie) v přístavu Le Havre. Úchvatné zimní panorama s Odrou a Hošťálkovickým vysílačem v usínajícím dni. To je nádhery, fotil bych asi co kilometr, leč spíše se kochám pro potěchu duše. Jediné, co mě na chvíli zamrzí jest vynechání fotografického zachycení třebovické elektrárny (a též zdroje dálkového tepla). Oblaka z chladících věžích kontrastně vybarvená paletou od oranžové do červeně mísící se s nachovou tak zůstanou jen v mých vzpomínkách…

Světla denního ubývá zrychlujícím se tempem. Zbývají z něj již jen cáry, jako ze staré vlajky. To už mě vítá Nová Ves. Hráz. Kudy se dá projet? Kdesi do hlubin kam míří dva poutníci? Chodec a cyklista? Ne, pojďme to objet zajímavěji. Takhle v noci to nemusí být zrovna bez komplikací, k čemuž již docela spěchám. Nu, což dobrodružství se nebráním a rozežhnu palubní lampu. (Kecám, má LEDky, nikoli žárovky. 😆)

Noční jízda. Objížďkou kdesi na protějším břehu Odry. Vskutku fascinující až děsivý pohled připomínající jednu z chodeb pekla. Toť vyvstane mi na mysli. Velmi podivná cesta, pochybnými stezkami až traily. Ale jsou průjezdné a užívané. U jakési trubky je nezvyklý cykloprovoz navzdory tmě. Světlo o osmi tisících lumících tlumím ihned, jakmile zpozoruji pohyb v protisměru. To byl Hladový vrch, jak později zjistím. Tedy jeho úpatí. Musím sem někdy zavítat na průzkum.

Protnu Třebovice a pokračuji k nádraží ve Svinově. Za ním, když zástavba z městské započne připomínat vesnickou, totiž místo domu bytových, samostatné rodinné, náhle potkávám nový retardér. Na poslední chvíli jej spatřím ve tmě jen ani ne dvacet metrů přede mnou. A to navzdory silnému palubnímu světlu! Vůbec není viditelný, tmavý stínem chybějící pouliční lampy, žádný reflexní prvek není dosud instalován, ba ani kapka barvy probíjející temnotu odrazem v deformovaném "kuželi" světla. Vysoká hrůznost přes celou ulici, kdy už nestihnu objet po kraji, neb právě přede mnou je rozlehlá plýtká kaluž…

Smyk na mokru! Srovnat a držet to rovně. Pustit brzdu a přímo na něj… Odpružit nohama, těžiště soustavy sleduje rovnoměrný přímočarý pohyb a neuklouzne to snad na té vysoké plastové švédské bedně. A… Chvilka napětí… Cítím kluzkost, ale funguje to! Pečlivá práce s těžištěm mě bezpečně přenese přes tuto zrádnou patálii. Uf… Drama. Ještě, že jsem byl duchem přítomný. Kdo tohle vymyslel? Nedomyslel…

Následuji dlouhé čekání na přejezdu. Potahová lokomotiva manipuluje s četnými nákladními vagóny jako zdáním v nekonečné šňůře korálků. jako by uvolňovala cestu osobním vlakům, rychlíkům a expresům. Zajímavé na to celé pohledět. Zvláštní kulisy. Chlapec na kole u přejezdu a cyklista naproti. Vskutku. Nezvyklé pocity, ani nevím proč. Asi setrvává ve mně dnes dosud prožité. Ano, to bude ono…

Projedu Rezavkou, zpět na původní břeh. A už jsem v lukách podél Odry cestou domů před ostravskou čtvrtí Výškovice. Má milá volá. "Kde jsi?" Nezapomněl jsem. Ještě nás čeká společná aktivita.

Zanedlouho jsem již doma se smečkou. Jdeme zdobit vánoční stromeček a užívat si první adventní neděli. Zapálit svíčku na věnci a tak. Víkend jest to krásný a rozmanitý.

***

Po pracovním týdnu, poměrně klidném ve srovnání s obvyklými, zavítali jsme do Brna na sobotní výstavu. Leč Smějín skákal jako potrefený horský kozel. Nevyšlo to, ač rozhodčímu se líbil a právě nekázeň v kruhu, či spíše nezkrotná radost ze života, tak byla tím jediným důvodem neúspěchu. Lišák Plyšák nám byl trpělivým doprovodem, neb poté zamíříli jsme do Prahy, jež na pár následujících dní stala se naším domovem.

Druhá neděle adventní. Déšť. Nu což, zlákala nás "Magická sova". Toť bar ve stylu Harryho Potttera, kde dali jsme dostaveníčko se sestřenicí mé milé. I proč neobléci hábity a špičaté klobouky? Proč nepropadnout tomu fantasy světu, kouzlům, lektvarům a deskovým hrám? Inu, bylo to vskutku, jak jinak než magické. 🧙‍♂️🪄 ⭐️

Pracovní týden strávil jsem, jak zmíněno, v Praze. Schůzky a jednání. Náročné a nabité. Má milá pobyt vesměs prostonala a z naplánovaných volnočasových aktivit tudíž sešlo. Inu, nemůže být každý den posvícení, a tak alespoň ten víkend nějak nám vyšel.

Zprávy z práce z Ostravy večer před odjezdem byly dramatické, avšak naštěstí snad se situace uklidnila. A pátečního rána vyrazili jsme celá smečka zpátky domů.

***

Cestu z první půle celou protelefonuji, strávím za volantem online meetingy a tak podobně. Brno stojí už před autodromem, klasika nekonečnosti. A za ním málem nás sejme blb. Předjíždí zprava a hodlá nás vytlačit do středových svodidel. Má milá, jakožto spolujezdec, ukázkově hlásí, leč to už situaci řeším.

Smyk na dálnici v poměrně hustém pátečním provozu. Asistenční systém nereaguje a pokud ano, tak pozdě. Je to na mně. Ve skluzu tlačím to až k centrálnímu odvodňovacímu žlabu, abychom se na plných brzdách vyhnuli jisté katastrofální kolizi. Stihnu i zatroubit, aby ten pitomec nějak reagoval, když už je slepý jak patrona, či spíše nafetovaný dle stylu jízdy. Stáhne se doprava, a tak mohu povolit a zpátky. Dupnu na plyn a rychle pryč, proti třílitru turbodieselu má máloco šanci…

Jak se z mnohých lidí stávají před Vánoci psychopati je napováženou a já jsem jen rád, že mám tolik odježděno jak v autě, tak na bajku a mašině. Další drama za námi.

Jak pravidelnému laskavému čtenáři jest jistě známo, pilování citu jízdy ve všech možných situacích ruku v ruce s vnímáním fyziky nejen na mašině jest užitečným i při řízení automobilu.

Po více než pěti hodinách cesty plné bláznů jsme rádi konečně v bezpečí domova. Hezký páteční večer nás nemine.

***

Následovala odpočinková sobota a večer procházka s hafany. Má milá pečlivě balila dary. V průběhu volných chvil jak v Praze, tak v sobotu dokončoval jsem příběh "Jízda ďábelská". Jestli já ten skluz Deníku někdy doženu, tak to oslavím…

***

Třetí neděle adventní. Konečně vyjížďka mašinou. Zima. "Kosa jak z nosa…" Tak zní přiléhavá průpovídka významem mi neznámým. Možná rýma? Budiž, dovolím si parafrázi: "Kosa, že zlomí v letu kosa." (A možná i v běhu losa.) Naštěstí jsem oděn mnoha tenkými vrstvami a mohu si tak přiměřeně upraviti tepelný komfort dle potřeby.

Opět navštěvuji Labyrint. Opět ocitnu se u včelína, jako posledně. A tam náhodně potkávám kolegu koloběžkáře, leč bez stroje avšak s chotí a hafanem na vycházce. Povídáme si. Chvíli, načež spustím se do údolí…

***

A míjím místo, kde kdysi stával prastarý Ent, jehož ještě dávněji namaloval jsem jedné noci za úplňku lasery. Laserpainting v temném hvozdu, kam jezdíval jsem na bajku s 20 – 30 kg těžkou krosnou plnou techniky a optiky.

A tu fotografii zkusmo přihlásil jsem do Canon low light soutěže. A? Vyhrála hlavní cenu! Toť byla lehká a skladná bezzrcadlovka, jak jinak než od Canonu.

Tou mnohem později pořídil jsem fotografii Lišáka Plyšáka. A po pár měsících si ji vybral upravil do stylu karikatury pro tuning mašiny. Totiž ku zkrášlení na zakázku vyrobené karbonové paluby Bronca.

Inu, a ta na koloběžce jezdí dodnes, jak laskavému pravidelnému čtenáři jest důvěrně známo. Duch stromu je stále přítomný…

***

Sem tam spadne pár kapek, sem tam sněží, sem tam vysvitne sluníčko. Leč tento aprílový jev ve větru budí zkrátka zimní dojem nejen dobou prosince. Trailiště Labyrintu zdolávám s chutí. Užívám si. Bahno je pouze místy, leč o to mazlavější. Než se naději, zastavuji u Stromu.

***

Chladivý déšť a zbytky listů v rozeklaných větvích míří směrem, kam obvykle vítr vane. A ten je, cítím jeho sílu. Entové, jež shodili husté koruny, čelí mu o dost snáze. Hvízdá přes kabely, tyč řízení stojícího stroje a též i skrze větvoví mi nad hlavou.

Podivná, chladivá, až pocitově velmi mrazivá meditace u Stromu. Leč fyzično v těchto chvílích nahradí ohnisko pozornosti ve stavu mysli se rozplývající. Tanec Entů s větrem, chorály plné výšek hvizdu, šumných středů až basů a perkuse z výše korun jsou projevem doteků, podání rukou, objetí a polibků těch, kdo les činí lesem už na první pohled. Hudba zimího hvozdu…

***

V té podivné, lehce dystopické kráse konečně vypouštím do vod kyberprostoru právě dokončený příběh Deníku "Jízda ďábelská". Tehdejší prožitky jsou stále živé, v mysli kontrastují se současnou skutečností a hřejí mě na duši.

***

I neoddám se zasnění příliš. Jak zmíněno, dny jsou krátké…

A tak od Stromu v malebném lesním zákoutí vydávám se z hlubin Labyrintu ku pokračující vyjížďce. Vystoupám polňačkou a rozlehlými větrnými planinami dorazím do první obce. U kaple na jejím kraji absoluvuji promazání řízení. Mám rád, když chodí perfektně.

Svist ulicemi a pár kilometrů uplyne. Už opět projíždím rozlehlými planinami až na…

Sprintomísto. Vítr jeví se trochu klidnější a okem pozoruji celkem čilý provoz na trati. Teleobjektiv fotoaparátu v mobilu (téměř oxymorón) odhalí čilé poutníky i dále, kudy mířím. Obezřetnost bude nutná. Navzdory větru, chladu, občasnému dešti a vůbec takovému lehkému zimnímu nevlídnu.

"Woohoo…" Aspoň tam, kde to jde.

Zastavuji až na oblíbeném místě. Výhled na sněhem pocukrované Beskydy nemohu si nechat ujít. Jako vánoční cukroví. Stačí jen natáhnout ruku a ochutnat třeba Lysou horu, či Velký Javorník. Nádhera…

***

Jedu svižně ulicemi městeček a vesnic přibližně zpátky. Užívám si eleganci a krás hladké symbiózy s mašinou. Flow je mi zcela přirozeným. Je mi pochuti jet jen tak, kam se mi zamane. Vesměs silnicí, pro štípavý vítr ve tváři. A tak známými trasami dorazím k Odře, ta vezme mě do Ostravy, projedu Běláč až ke špici severní parkové části a opět do té jižní, lesní. Rozmanitý lesopark.

Až město znova opustím pro rychlé mini kolečko meziměstskou silnicí. Ta ve vegetačním období vždy připomíná nejen mi divočinu onoho malebného údolí řeky Moravice poměrně nedaleko torza hradu Vikštejna, kde prožíval jsem táborová léta.

A opět protnu Běláč, než spokojeně dorazím za kvapem stmívání domů. Příjemné povznesení mysli.

Má milá peče cukroví. Že by Beskydy? 🤔

***

Týden pracovní, letos pro mě poslední, přešel do vzpomínek. Uff…

***

Teď se musím dát dohromady. Každý rok je to před Vánoci náročnější, každý rok málem vypustím duši a každý rok posunu své limity…

Sobota jest tudíž zasvěcena odpočinku. Čtvrtá adventní neděle přípravám na svátky. Ještě vyčistím a namažu mašinu. Úmysl byla pouze zběžná očista, leč nakonec volím obvyklý rozsah a pečlivost. Přece jen, blíží se šňůra volných dní a koloběžka nebude stát v koutě. Toť odhodlání i záměr.

Má milá se smečkou vyráží a ptá se, kdy dorazím. Odvětím, že do setmění. A tak se to stane, s Broncem vydávám se opět vstříc dobrodružství…

***

Je docela hezky. Leč těsně před odjezdem, po druhé odpolední, zatáhne se obloha a intenzita světla významně poklesne.

Při nástupu na palubu se rozprší. Zaláteřím si. Přec, je to v klidu, včera před nabíjením jsem se díval na předpověď. Deset stupňů a odpoledne pár kapek v průběhu hodiny. Tak to bude asi ono.

Chvíli lesem, pak silnicí. Mířím v Labyrint. Trochu si užít traily.

***

Pečlivě a přesně na listí promoklém a klouzavém, mezi stromy, těly Entů, cestami rozličnými, nahodilými a současně všemi, jako vlna. Místy krokem, či svižněji proplétám se. Řídítky těsně kolem kmenů, mezi nimi. Ta jízda technická je mi potěchou duše.

***

…trail dračí a Strom.

***

Síla

Pero mocnější meče.
Co mocnější jest pera?

Myšlenka,
neb slova prázdná
půl bídy spraví.

Vůle s vírou
v myšlenku,
skrze slovo
zhmotní vše.

Zbytečno meče.

***

V Labyrintu mysli proplétám se neméně obratně hvozdu. Ocelově až olověně těžkou paletou šedí překypují oblaka. Téměř dramaticky hrozí nevlídnem. Pojmu krátkého podezření nesprávnosti meteorologické předpovědi. I tak přichystám se ku odjezdu.

***

Déšť stále přetrvává, občasně na chvíli ustane. Vyrážím na jih trasou západní. Zvolna závoj vod z nebes houstne a štípe do tváře. Stále více. Jedu o mnoho pomaleji než obvykle. Viditelnost je nevalná a zhoršuje se. Do toho vítr sílí.

Když už je z toho nečasu slota chladu, deště, silného protivichru a přicházející temnoty na otevřených planinách, je už lépe pokračovati k cíli, než to vzdát. Což důkladně rozvažuji ve vší vážnosti vzhledem k počasí. Leč onen bod, kdy návrat do bezpečí domovského přístavu byl by méně rizikovým minul jsem tak před pěti až deseti kilometry. Zimní bouře řádí v plné parádě.

Pohled do dáli prostoru, než voda opět ulpí mi na brýlích: Jako bych na okamžik opustil své tělo a z těch dálav rychle přilétal zpět…

Provazce deště z nízko plující temnoty halí krajinu a chrlí kýble vody proti jezdci a stroji…

Vichr táhne mě do strany nebo, při kurzu proti němu, jeví se mi, že jedu plnou rychlostí. Přesto plyn pod již spíš tušeným prstem držím úmylně volněji, neb silnice připomínají řečiště a nerad bych chytil výmol podle číhající v kaluži.

"Co to sakra je? Vždyť tohle počasí je zcela mimo to, co hlásala předpověď!"

Rukavice durch mokré, chlad ruce mi znecitlivěl. Tváře kusy vykukující mezi přilbou a brýlemi mám probodány jehlami kapek. Zařeknu se a bolest je mi najednou i příjemnou. Vskutku, lépe jet a nezastavovat, takto je mi paradoxně o fous tepleji pod rukavicemi změněnými v mokré hadry.

***

V Kuníně už jsem rád, že vítr poněkud zeslábne v městské zástavbě. Když dojedu šňůru automobilů, dojde mi, že jedou pomaleji možná právě kvůli počasí. "Touché Ajnštajne! Vždyť je to na zabití!" Pomyslím si.

Následuje Šenov a Nový Jičín. Proklestím se sérií kruháčů a už mířím ven z města kopcem do divočiny.

Bodavé zásahy ve tváři vzrostou intenzitou, jako fázovým přechodem. Občas, jako po většinu dnešní jízdy, otřu brýle rozmočenu rukavicí, abych alespoň trochu viděl. Ve světle palubní lampy povšimnu si, jak pocukrované krajnice rozšiřují se dále a houstnou s výškou. To nevěstí nic dobrého. Tuším náledí a ledovku. Stoupám silnicí vedoucí alejí, teď už to dám!

***

A jsem v cíli. To byl zase pitomý nápad! Kdybych to jen tušil, vykašlu se na to. Překvapí mě, že jsem celý od sněhu, ani jsem si v té již noční slotě větrné nevšimnul, že je to takové bílé peklo! Vskutku pár Bronco a já jsme oděni v bílém jako jediný sněhulák! Zbývá jen na místo nosu natí napřed zasadit mrkev… 🥕

🌫🌬 🌪 ❄️ + 🛴⚡️ -> ⛄️

***

Měl jsem za to, že přes vodou rozmazané brýle sleduji, jak déšť poněkud zeslábnul, leč on si přešel ve sníh! Ano, to by vysvětlovalo onen nárust utrpení ve tváři. Možná jsem záhy na to přišel i o cit v obličeji…

Rukavice jsou to první, co odhodím. Pozvolna mi rozmrzají ruce a se stále vyšší intenzitou ozývá se bolest, jak nervy začínají procitat. Že já mám tohle zapotřebí. Zařeknu se, že tohle byla moje poslední poťouchlost, či dokonce vylomenina. Alespoň v tomto roce. I jdu se přivítat s ostatními, včetně mé smečky v čele s mou milou… ❤️

***

No, co už, adventní jízdy jsou za mnou a konečně se schovávám do tepla. Za pár okamžiků je vše okolo v úplné tmě a pod sněhem a až teď, v suchu a nad šálkem horkého čaje mi dojde, jak silný vítr za okny to je.

Hurá na Vánoce… 🎄

***

Pokračování příště…

***

Statistiky

01.12.2024 | 62 km | 95 km/h
15.12.2024 | 46 km | 99 km/h
22.12.2024 | 43 km | 89 km/h

Adventem s Broncem prožito 151 km a celkem 13353 km. … VíceMéně

+

Svobodomyslnost & Sněhobláto

***

17. listopad, oslava svobody. Ač letos svátek připadnul na neděli, přec neodolám dne si neužít. Po svém, vždyť o tom ta svoboda je, nebo ne?

Dopoledne vyrazil jsem s pejsky na velkou procházku lesem. Má milá po tu dobu trénovala klienty a jejich chlupáče. A odpoledne vyrážím na mašinu. Na takovou couračku a přeskakovačku po okolí.

***

Navzdory včerejšku, kdy se slunce na chvíli ukázalo, dnes je opět chmurno. A fouká. Podzimní až zimní teploty, šeď a nízká světelná intenzita výhradně silně rozptýleného světla.

Chvíli mě těší potulování Běláčem, přesuny po asfaltu až do Labyrintu. V četných vrstvách oděvů zvykám si na pohyby astronauta. Řízení je trošinku jiné. Jakoby má hmota narostla a mašina zlehkla. Tak se mi jeví o to více jako pírko. Tedy za jízdy.

Netrvá dlouho a brázdím traily i lesní dálnice. Paráda. Trailem dračím. Na pařezu sedí zamyšlená osoba, za ní točím v objížďku, ač stezka již je zprůjezdněna. Dolů až na zlom v padák do údolí. K potoku a odtud vzhůru zpátky na trail. Dále stezkami až skrz mnohočetnou mřížku kmenů ke Stromu.

***

Čtu v recitaci Stromu báseň zdejší, i tu z právě dotvářeného příběhu "Když léto odchází a život se mění…". Tak jest. Příběhy Deníku rodí se nelineárně, proplétají se prostorem i časem. Vždyť o tom ta svoboda je, psát si jak libo, nebo ne?

***

Koruna

I sňal jsem korunu,
králi samozvanému.

Jsem králem novým?
Samozvaným?

I já nechci jím být,
pro ten kus kovu,
z přežitých dob
dávno minulých.

Ten kov bez srdce,
nechť zůstane
již jen symbolem…

***

Úvahy nad významem fenoménu spojeného s dnešním datem neutápím v idealismu. Leč tehdy, ti kdož byli první, jdoucí pro změnu, jak moc byli si jisti budoucí historičností oněch okamžiků? V době, kdy myšlenky začaly se zhmotňovat v plán? Plán učinit krok vstříc nejistotě. A za ním další a další… Zvlášť v hluboké svázanosti politicko-ideologickým konformismem byli buřiči v nemilosti.

***

O to více,
nač svíce?

Myšlenkou svou,
toť buď malou poctou,
v tento pamětní den,
vzpomenu několik jmen.

***

Vítr a chlad. Přec sundávám šálu, neb se technickou jízdou v terénu, a progresivní též na asfaltu, zapotím.
Sprintomísto. Výkony stroje nic moc. Holt teplota je vskutku nízkou. Tak alespoň obdivuji v oparu nejasné panorama Beskdyd z, kolmo mašinou, poměrně nedaleké odpočívky s vyhlídkou.

Toulačka, couračka ulicemi nedalekého města, patrně nevlídnem zimy vylidněného. Okolo mlýna k přehradě a odtud směrem do Ostravy.

Silnicí svistem, polňačkou jakbysmet.
A na závěr třešnička, pojezdím si v Běláči tam, kudy chodím se smečkou.

Neděle svobodná…

***

…týden pracovní uplynul…

***

K víkendu nasněžilo. Leč v sobotu jsme absolvali oslavu "mnohonarozenin", a tak na mašinu přijde čas až v neděli.

Je jasno a už taje. Má milá opět trénuje klienty s jejich hafany a já opět beru naši smečku na procházku.

***

Déšť občasný mění konzistenci sněhu. Pokrývka vlhne, hrudkovatí, ztrácí nadýchanost a šarm peřím naplněné peřiny. Tmavne do šedi se stopami průsvitu podkladu. Než téměř vymizí. Přec, trochu té zimní hmoty v lesích potkám…

Jedu obdobně jako posledně. Čištění hlavy před pondělkem. Přesun do Labyrintu, jen tak na skok. Zamrzlá zrcadla kaluží praskají po najetí za rozstřiku kapaliny pod nimi. Křupání sněhových zmrazků a četné ustřelování kol beru již jen navědomí. Průjezd je ve flow automatický. Bahna více jest než sněhu. Sněhobláto. Oblevové počasí bez slunce mi zážitek nekazí, ba naopak, činí jej odlišným pro zvláštnosti jízdních povrchů. Traily i netraily pokořím s nadšením.

***

Relaxuji a rozjímám u Stromu… Příběh "Když léto odchází a život se mění…" jest dokončen a vyslán do éteru. Inu, při této události opět se zasním v ty chvíle tehdejší mimořádnosti. 💍 ❤️

Už začíná být zima. Jedu…

***

Vzhůru. Sajrajt je všude. Kloužou mi pod kolama zmrzlé kusy bahnosněhu i samostatný led. Jízda má tak nádech vrtošivosti. I usmyslím si, že putování pojmu jen tak. Jak se mi zamane. Spontánně rovnou za nosem.

Podél řeky. Do městečka jako posledně. Až k přehradě, nyní obkroužím tu velkou, tu "pravou", rekreantskou. Minule minul jsem ji spanile ve prospěch nedalekého rybníka. 🤦‍♂️

Vskutku, příroda již spí. Uzuzuji sledujíc tiché okolí vodního biotopu. Zima je tady.

***

Zpátky přes Labyrint silnicí, se zajížďkou do hlubin hvozdu. Dojedu až ke včelínu. Jednoho z mnoha četných v Labyrintu. I tu vzpomenu na má dávná bajková léta…

***

Tenkrát, na tomto místě, potkal jsem včelaře v nouzi. Totiž při obhospodařování včelstva zapadnul vozem v nerovném terénu propojky dvou lesních dálnic. Upřímně jsem se podivoval, že automobilem vůbec projel. A tak odložil jsem terénní bicykl a jal se mu pomoci s vyproštěním ze zoufalství.

Nešlo to tam, ani zpět. Pokus roztlačením za současného přidání plynu nebyl účinný, automobil tvrdošíjně seděl na nerovnosti podvozkem tak, že postupným podrabováním kol se z něj počínala stávat jakási dvouramenná houpačka. Hever byl v měkké půdě bez šance i podložen kusem fošny. Nu což, signál slabý, téměř nevolatelno, a tak jsem se prozatím rozloučil a vydal se sehnat traktor do nedaleké vesnice. Šlápnul jsem rázně do pedálů…

Bylo teplo krásného počasí, proto usoudil jsem, že nejvyšší šanci ulovit ochotného traktoristu mám v místní hospodě. A když ne přímo jeho, či ji, tak někdo bude určitě vědět, kdo danou technikou disponuje. A měl jsem štěstí, po vydechnutí ze svižné jízdy jsem dostal tip. Traktorista se nacházel u vedlejšího stolu zahrádky a doporučen mi byl, neb prý nepije. Popsal jsem situaci a cestu. To už dotyčný věděl o koho jde a šel pro mašinu.

I vrátil jsem se do lesa ke včelaři ujistit jej, že jsem se na něj nevykašlal a traktor je zajištěn. Ten už se mezitím dovolal kamarádovi, jenž právě zapřahal své vozidlo na lano k uvíznutému. Řev motorů se rozezněl hvozdem. Kola vymršťovala lesní harampádí a půdu, když v tom…

Nic. Ani ťuk. Jen se vzduchem nesl lehký pach pálené spojky. Nemá to smyslu, pronesl přivolaný zachránce. Chvílí jsme nad tím vším laborovali a já jen doufal, že traktorista brzy dorazí. "Něco to tam drží, to není možné!" A nadzvednout vůz už jsme marně zkoušeli.

I pojednou z dáli zaslechli jsme burácení zetoru. Hurá! A za pár okamžiků už stroj couval k vozu. Řidič, jehož viděl jsem v hospodě, vyskočil z kabiny. Obhlédnul situaci a zajistil uvíznutý dopravní prostředek včelaře řetězem. Oba účastníci usedli za volant a rázem se z komínku traktoru vyvalil černý dým, kola zabrala, zaseknutý automobil se nadzvednul. Cosi cizího pod ním křuplo v akordu s kovovým lupnutím. Pojal mě neblahý pocit uvědomění si zlomené nohy po nešťastném doskoku. Tedy jak si jej představuji, neb zlomeninu jsem dosud neabsolvoval. Aspoň myslím. A tandem se dal do pohybu!

Mise splněna! Včelař zachráněn! A uvolněné místo na lesní cestě ukázalo poměrně tlustý přelomený kořen, příčinu imobility automobilu. Nebylo divu, že až síla traktoru jej porazila. To už jsem tady neměl co k dočinění, tak jsem po krátké zdvořilostní diskusi pokračoval ve vyjížďce…

***

A silnicí do Ostravy motorychlostí.
V Běláči zprubuji sníh a po "lesní chodníkovce".(cyklistům povoleno) zamířím na lesní stezky k drobnému poježdění nakonec. Poté domů za mou milou a smečkou.

Uf… Mašina jako prase zase. 🐗

***

Závěrem listopadu směle prohlašuji zimní sezónu za zahájenou. ❄️ ⛄️ 😉 Další epizody alter ega koloběžkářského, myšlenek, zážitků s občasnými nečekanými zvraty, ba i hlubší, mnohem hlubší ponory v tajemný Labyrint mě teprve čekají. A v těchto okamžicích ještě ani netuším, kam až mě jeho chodby spletité zavedou… 🤔💭

***

Statistiky:

17.11.2024 | 34 km | 99 km/h
24.11.2024 | 42 km | 89 km/h

Svobodou & Sněhoblátem zdoláno 76 km, s Broncem úhrnem 13202 km.

***

Epilog:

Jaro léta následujícího již je v plném rozpuku, když dokončuji tento zápis. Tehdejší nevyřčené pozadí jistých beznadějí, jež prolínaly se mou myslí, vybledly. Nikoli snad, že by byly slabší, či já nečinil, leč kýžené účinnosti mých skutků se nedostavovalo.

Přec, v těchto chvílích, s odstupem času, mohu prohlásit, že další putování alter ega koloběžkářského přineslo mnohé. Často tehdy ani nepředpokládané. Ujel jsem kus cesty, zavítal do krajin reality i abstrakce. Mnohé jsem se dozvěděl a naučil. Mnohé stvořil.

Z patálií vzešel jsem silnější, a tak jako tenkrát se včelařem, snad našel jsem řešení k překonání bludného kořene. A když ne to, pak mě pouť zimou alespoň velmi posunula. I o tom ta svoboda je, o možnosti volby konat. Toť i více Deník časem ve svých příbězích vyjeví…

💥🐉 … VíceMéně

+8

Mlhou v mlze

***

Pozoruji stále jasnější rozptýlené sluneční světlo za oknem přetlakové kabiny. Z šera ponurého stínu, zvolna mění se. Až vystoupáme na hranici oblak, kde Slunce ostře prořízne zbývající bělobu se špetkou šedi až to očima zabolí. A už jsme nad hladinou oceánu mraků. Stoupáme…

V mlhách tápe se a jen ostrý paprsek světla řezem ukáže směr.

***

Pracovní týden jest zamlžen. Slunce vidím dvakrát jen z letadla, než zapadne. I služebně octnu se v Lucembursku. Až pátečního večera vracím se…

***

Sobota:

Má milá se na mě těší. Vyrážím ještě, ehm… dopoledne. 😆

V mlžný Labyrint silnicí,
sjíždím k lesní dálnici.

Potkávám myslivce na honu. Opatrně projíždím. Fořti, psi, úlovky a množství dlouhých zbraní. Na křižovatce lesních cest mají ohníček. Je jich tady skoro stejně jako spadaného listí…

A už svištím dále. Vychutnávám si ševel záplavou opadané biomasy v náruči plešatějícího, již už spíš lysého hvozdu. Barvy jsou mi stále nádhernými, leč mdlými.

Na trailu Dračím volím objížďku směrem do údolí, kudy jezdíval jsem za polomů. Byť až na dno nemířím, jen zlehka líznu oblast, kde gradient silně klesá a mířím opět vzhůru na původní stezku.

Jízdní svižnosti lesem neodolám. Vlniště a…

***

Strom.

Chvíle nekonečnosti rozjímání…

***

Lidé v mlze často vidí jen bílou tmu.

O tom jsem se velmi dávno, jestě za studií, přesvědčil na vysoké v Londýně. Totiž při práci na skupinovém projektu, kde kápo byl špička premiantů, mě tato činnost obhatila o uvedený poznatek.

To tak řešíme finále projektu ve studovně a dojde na výpočet vnitřního výnosového procenta. Do té doby to byla celkem nuda. Na můj vkus přemíra zjednodušování, leč v mezích akceptovatelné tolerance ve prospěch časové dispozice do odevzdání. No co, na univerzitě v Praze mě tyhle věci bavily. I tu zbystřil jsem, zadatloval cosi do Excelu a obratem hlásil výsledek. Ostatní si teprve ještě lámali hlavy s triviálním vzorcem a postupem. Captain příjemného arabského vzezření v západním stylu nevěřícně pozvednul husté obočí.

Inu, vždyť Excel to nespočítá vestavěnou funkcí spolehlivě, cash flow je divoké… No, ale problém se dá reformulovat a vyřešit iterativně i bez užití interní funkce tabulkového procesoru, jež byla kupříkladu neměnitelná co do omezení maximálního počtu iterací. Ha!

Vysvětlím stručně svůj postup i to, proč je matematicky správný a přesný. A včetně zdůvodnění proč právě toto konkrétní z více možných řešení rovnice je ekonomicky jediné smysluplné.

O to překvapivější je pokus kapitána o ověření neprůstřelnosti mé argumentace na kalkulačce, jež to údajně umí. Vyplivla číslo docela podobné, leč to bylo zatíženo vyšší chybou. (Mimo jiné na to upozorňoval též vyučující.) Jak by ne, když je to jen dětské počítadlo ve srovnání s ryzí numerikou.

A pak tento nepřesný paskvil napíše napevno jako hodnotu do projektu k odevzdání. To nevěřícně koukám zase já.

Vždyť ta finální tečka výpočtu IRR byla na přesnost výpočtu tou nejcitlivější metrikou projektu! Tohle byla naprosto kruciální část, neb tento výstup byl velmi důležitý v bodovém hodnocení. Celá konstrukce finančního modelu projektu k této konkrérní metrice nevyhnutelně směřovala jako k závěrečné limitě.

Inu, tenkrát mohli jsme odevzdat i dynamický přepočet s maximální přesností, pokud by se časem měnila data, což je v realitě běžnou praxí a hodnocením výkonnosti projektu. Výpočet by na to takto mohl reagovat. Škoda, fíčura nám mohla přinést body za hidden quest profesora.

Přesně tuhle invenci totiž očekával, přesně tohle bylo oním kritériem výjimečnosti:

Spatřit mlhu v mlze…

***

…užívám si relax. Zaslouženě po pracovním frmolu. A též kdo ví, jak se počasí v následujících týdnech vyvine? Ve vzduchu je už lehce cítit zima. Je tudíž možné, že do malebného lesního zákoutí brzy po nějakou dobu nezavítám.

A tak při tom rozjímání v náruči Enta postnu příběh "Sami doma" a nostalgicky zavzpomínám na uplynulé léto. I nestrvám nadměrně. Tehdejší dny se smečkou bez mé milé mě táhnou… Za smečkou. 🐾 A mou milou nevyjímaje. ❤️

***

De facto jedu na jeden zátah. Trasou západní.

Pozice nohou, jemná stabilita. Když řízení "tahá", může to být i jen potřeba jej máznout. Nikoli, tohle není nutně technická obtíž. Vychutnávání si těžiště a flow, myšlenky mizí v prázdnu a jen si dávám tu poezii jízdy mašinou. Rychlovka, power ride.

Dojíždím džíp, sleduji jej až k ceduli Kunín, odbočuje. A další jest asi řidič začátečník, už v Jičíně. A za pár okamžiků dorazím do dnešního cíle.

***

Pizza night vol. 2

🍕 🐾🥂😆

***

"Hledej mlhu v mlze…"
Tak vypadá ráno.

***

Mlha má strukturu:

Kapky,
plyny,
pevné částečky,
částečky v kapkách,
jiných částečkách…

Oblaka,
turbulence…

Světlo.

***

Převaluje se líně i hbitěji sem a tam. Všude kolem nás. Usrkáváme ranní kávu venku u garáže. Jemný proud vzduchu z luk mezi remízky dále v kopci přináší vzkutku roztodivé divadlo. Jako ze štětce Goghova. Drobné kapičky obláčků nad šálky i od úst, každé svou menší rolí, se připojují…

***

Zatopím. Jak mě to baví, rozdělávat ohně. 🔥 Má milá odjede na trénink s klienty. Klid a Křemílek s Vochomůrkou stále vysedávají někde v lese, dozajista nedaleko. Jaký je to dnes krásný den. 😊

***

Po obědě vyjíždím. Pražáci vyrazili do Matičky jen o fous dříve.

Dolů z kopců lesů do města. Zima a chlad. Jedu dále a trvá to i tou padesátkou ve městě. Západní trasa, opět. A na Hukovice pod plným. Je okolo nuly a moc to netáhne. Tedy ve srovnání s teplými dny. "Jó, začala zima", pomyslím si.

Klasika, rychlá jízda, zatáčky. Brzdy ovládané v rukavicích, jakoby ztratily něco na účinnosti. Že by vliv nízkých teplot byl tak výrazný? Oděvem nabalený dojem jezdce nejspíš bude přinejmenším převažovat. Baterie je dle pohledu na sestavu appek* pro jízdu v provozní teplotě a BMS ji tak dovolí nabíjet, což je podmínka nutná pro rekuperaci. Kinetická energie se musí mít kam uložit. Odporníky nevozím.

***

*Jó, mám v telefonu vytvořené různé dashboardy; mapy, parametry jízdy, provozní data o baterii – díky smart ANT BMS.

***

Svištím, jak si to užívám. Zkoumám a piluji rozličné jemné změny těžišť na ovladatelnost, a to v různých situacích. A náramně mě to baví.

Ke konci před Labyrintem stíhám pomalu jedoucí vozidlo.

A odbočuji.

V Labyrint. U Stromu chvíli odpočinu…

***

Ticho hvozdu jest absolutní.

Bezvětří v rozptýleném fluidu běloby světla mlhou a čas se zastavil.

Strom a celé lesní zákoutí v hloubi Labyrintu jeví se mi jako fofografie.

Fotografie, jejíž obraz jest skutečností. Dokud se snad nepohnu.

Čas ještě stojí.
Na pár okamžiků, jež právě začnou být věčností…

Odkudsi ozve se pěvec a v zápětí z jednoho ze stromů docela jinde upadne lístek.

Vteřinová ručička hodinek na mém zápěstí opět rozeběhne se do budoucnosti…

***

…a dám si trailovou vyjížďku mlžným hvozdem.

I stejně, jak včera jsem jel, téměř na chlup. Dorazím do Běláče a odtud domů. Za několikero okamžiků smečka rázně vkročí do dveří předbíhajíce mou milou v čele…

***

Mlhou jest mnohé skryto. Nejskrytější je však mlha v sobě sama. Nerozlišitelná slepým, leč přítomná i jim svým pozorovatelným vlivem. Kdož vidí v ní více než jen mlhu, ten neztratí se. A nakonec, každá mlha je Sluncem popálena…

***

Mlhou v sobotu, 09.11.2024, najeto 45 km s maximálkou 97 km/h. A v neděli, 10.11.2024, taktéž 45 km, jen s nejvyšší rychlostí 89 km/h.

Celkem podzimním víkendem s nádechem mystiky 90 km a na Broncu dohromady již 13126 km.

***

Epilog:

Inverze… Večerní zpravodajská relace v televizoru ukazuje záběry právě končícího víkendu z Beskyd. Nádherné slunečné výhledy v blankytu na záplavu oblak v nížinách. Spokojení lidé v krátkém rukávu a šortkách nadšeně odpovídají na otázky redaktora k počasí. Proč já jsem, hergot, nejel na vrcholky hor za sluníčkem a teplem? 🤔 … VíceMéně

+

Stopou toulavou, podzimem chladnoucím

***

Stroj jsem připravil drobným provozním servisem nad rámec očisty. Zkontroloval jsem šrouby, co do jejich dotažení, a samozřejmě nahodil poslední nové Swiss Stopy (brzdové destičky). Jak avizováno v posledním příběhu "Pizza day". Tím je má zásoba ověřených desek plně vyčerpána. Už se nějaký pátek nevyrábí. Inu, příště to budou fialové Galfery.

Plán vyjížďky jest volen jako v dávnějším příběhu "Míle Velikonocemi", totiž užiji stejnou trasu jako tenkrát v roce 2023. A proč by ne? Náhodou jsem na ni narazil v mapové appce, když jsem se zamýšlel, kam na mašině. À propos je to hezká stopa.

***

Vyjíždím nedělního odpoledne. Počasí je ryze podzimní. Poněkud smutnější, lysejší a zamračenější než posledně.

Zvolna zdolám Běláč a už svištím silnicí do Labyrintu. Tak nějak stejnou trasou jako minulou vyjížďku? Síla zvyku? 🤔 Nu což, jízda dle GPS ještě nezapočala. Na tu přijde řada později…

Řádím v lese. Potkávám poměrně plno pěšáků. Tedy vůči mé preferenci liduprázdnoty hvozdu. Zdá se, že člověk chce si užíti posledních podzimních dní.

Trail dračí… Vlniště…

Strom, jako obvykle, je mi přítelem k diskusi i tichým průvodcem v rozjímání. Inu, alter ego koloběžkářské jest protivahou k hektičnosti.

Výjezd vzhůru z lesa polňačkou dovede mě až na kraj obce. Nasazuji směr Klimkovice. Svižným tempem.

U rybníků mě chvíli zdrží a zabaví nečekaný výlov. Mumraj lidských davů na hrázi a jen s velkou opatrností průjezdná silnice. Do toho technika rybářů, hejna ptáků a živost místa v okamžiku.

Než se naději, svištím lukami udusanými. A město. Za nedlouho už vítají mě klimkovická sanatoria a místní lesopark. Ten s těmi řezbářskými a tesařskými výtvory. Chvíli si vychutnám ono místo a vydávám se dolů lesem.

A silnicemi rychle a dynamicky, za adrenalinem a požitkem. "Woohoo…" 😋 Kopce, zatáčky, rychlé rovinky, do Zátiší a dále.

Mezi Horní Lhotou a Dolní Lhotou potkávám výhledy do krajiny ostravské a hlučínské. O fous níže pak narazím na louku heřmánkovovou. Voní pronikavě vzduchem v zapadajícím Slunci. Omamná atmosféra okamžiku a místa mi učaruje, a tudíž se zdržím.

Leč i v této chvíli nezapomínám na čas. Dny jsou stále kratší i chladnější a mě ještě čeká kus cesty. V dole položené obci napojím se na silnici, již následuji až do Velké Polomi.

A tady, stoupákem opět do polí… Vzpomínka na příběh Deníku "Konce kapitol či kapitoly bez konců?" mi vyvstane na mysli. Tady jsem se, v náhodných scénách, již jsem byl svědkem, zamýšlel nad lidským štěstím ve zdraví, nadějemi mládí a silou mysli ke zdolání překážek. Tehdy letošní léto teprve začínalo.

Slunce završí svůj západ za horizont a světla rychle ubývá. To už jsem na cestě. Zvolna tmou.

Ajaj… Spotřeba! Dosavadní progresivní jízda v chladu je znát. Jen abych dojel! I beru to už napohodu a měním plán nejkratší trasou domů.

Inu, byl jsem rozhazovačný. Snad někdy příště vydám se tam, kam původně jsem mířil. Nyní mě mapa táhne návratem do Klimkovic a dále na Ostravu, na jih. Večerní temno chlad již žádá si rukavice uzavřené. Zdá se, že paní zima již přichází…

Domů dojedu bez potíží.

***

A co? Čekal snad laskavý čtenář nějakou hlubší filosofii? Tady je: Občas je třeba obyčejnost. 😉

***

Počínajícím chladivým listopadem, 03.11.2024, zdoláno 66 km s nejvyšší rychlostí 97 km/h. Celkem na Broncu 13036 km. … VíceMéně

+

Pizza day

Podzim dosáhl vrcholu malebnosti a Enti již nabírají četných lysin. Někteří jsou dokonce již listí zcela prosti. Barvy sytých teplých odstínů se ovšem nezapřou. Než vydal jsem se na další vyjížďky ku potěše oka i ducha, jakož i obvykle nezvyklým požitkům, čekal mě týden pracovní…

***

Tentokrát vypravil jsem se do Hamburku na H2 veletrh. Totiž oficiálně "HYDROGEN Technology EXPO EUROPE" a "CARBON CAPTURE Technology EXPO EUROPE". Největší událost tohoto typu v Evropě. V rámci své profesní náplně v inovacích i energetice bylo zřejmé, že tady jsem nemohl chybět.

A má služební cesta byla o to báječnější, že zúčastnil jsem se v celé bandě koordinované organizací CzechTrade v čele s Adamem a jeho týmem. Samozřejmě, že jsem neodolal ubytování ve stejném hotelu, neb s Adamem se již nějaká léta známe. 😉 A též bylo fajn chodit společně na snídaně. 😆

Ihned po příletu a zběžném ubytování čekal nás program návštěv vybraných místních firem angažovaných v dané oblasti energetiky, poté jsem se prošel městem a obdivoval místní krásy, tedy včetně přístaviště, jenž k tomuto hanzovnímu městu patří.

Přičemž během exkurze městem jsem si našel i pár chvil k pracovním záležitosetem (jó, smartfoun je dnes tak užitečným). Navečer jsme se opět sešli k rychlé večeři a posléze se vykulili do krčmy. Tedy baru v poměrně rušné hamburské čtvrti St. Pauli. Prima příležitost v uvolněném duchu poklábosit s přáteli i poznat nové lidi, z nichž některé bych, v době sepisování tohoto příběhu z poznámek, za přátele již také označil.

Následující dva náročné dny se odehrávaly na výstavišti nedaleko ubikace. V docházkové vzdálenosti. Tedy i pro běžného jedince, neb pro mě je toto měřítko poněkud posunuto. Chodím rád. Trasa vedla přes rozlehlé prostranství, z jedné strany lemované parkem a naproti němu rozkládala se budova tzv. Bunkru, jak jej nazývali účastníci byznysové mise zde ubytovaní. A ono se to betonové monstrum o 75 m × 75 m, tj. 5 625 m^2 půdorysné plochy, a 35 m výšky tak skutečně nazývá! Dnes se zde nachází hotel, leč tato stavba z dob 2. světové války tehdy sloužila jako věž protivzdušné obrany s četnými flaky. Brutalismus, totiž ta architektura.

Mnohem vyšší televizní věž nepřehlédnutelně trčela jako růžový deštník průvodce v mnohohlavém davu vesměs historizujících budov. A kdesi u její paty rozkládalo se výstaviště…

Poznal jsem mnohé. Firmy, technologie, lidi, příležitosti, zážitky. Možnost "osahat si dosud neosahané", prodiskutovat známé i neznámé a objevit potenciály jak v inovativních oblastech, tak těch konvenčních. To později vynese mi nové přínosy. A ano, i tak se dělá byznys. Byť, opět jako v Karlových Varech (příběh Deníku "Když léto odchází a život se mění…"), nazývám to "pozlátkem".

Inu, i v průběhu veletrhu četné záležitosti pracovní, označitelné jako běžné, se mi nevyhnuly. A tak jsem často "visel" na telefonu, byť dnes již bez drátu. Leč návratem do Ostravy mi ta skutečná práce teprve začíná, byť je naplňující…

***

I týden byl to poměrně náročným. A přestože byl současně též povznášejícím a inspirujicím, oceňuji nadcházející víkend s podzimem. Koneckonců ony všechny ty technologie, byznysové příležitosti a de facto práci jest třeba vyvážiti, byť v doprovodu jednoduché technologie elektromašiny, přírodním klidem a rychlou jízdou otevřenou podzimní krajinou.

K čemuž víkend jest to speciální a to nikoli pouze faktem prodloužení o pondělí v důsledku státního svátku při příležitosti výročí vzniku samostatného československého státu v roce 1918… Proč, táže se laskavý čtenář? Inu, nápovědy mohl si již povšimnouti. 😉

***

Je sobota a já s Broncem vypravíme se na Čerťák. Do Labyrintu svištíme si silnicí. Cestou předjíždíme dva velké traktory, aby zanedlouho převzaly štafetu kamsi do polí, když mě kdoví proč zaujme vodojem. Totiž já vím proč. Zkrátka, při zachování tajemství, využil jsem příležitosti pokochat se zde instalovanou technologií, ač je dnes již vcelku obyčejnou. 🥸🕵‍♂️ (Symptom nerda? 😆)

Jedeme dále… V hvozd.

Labyrint. To tajemné fluidum. Nemohu jej minouti a neponořit se v něj, neponořit se v sebe sama…

Stromy, Enti, tajemné stezky, roztodivné traily, lesní dálnice, život v komplexním ekosystému a houby. 🤔 Když trailem Dračím, jenž útroby draka připomíná, protáhneme se, i Vlnou rozplyneme se…

Strom.

***

Mimoběžnost

Krajinou malebnou,
okamžikem se zasní.
Myslí nespoutanou;
cesta, ta je jí vlastní.

I vydává se až za sny,
kam ni temnota sahá,
v hlubinách pod dny.
Leč než vstoupí, váhá.

Přec ta jha běžnosti,
odhazuje směle, čile.
Obětuje vlastní kosti.
K neznámu, jest milé.

Vždyť proč setrvávat
v bledoucích mapách?
Vstříc jít nesčetněkrát,
již snáze překročí práh.

***

Mysli klid, Strom a právě dokončený příběh Deníku "Spontánnost" letí do éteru, do světa. Než zjeví se na obrazovce laskavého čtenáře, jako z nicoty zrozen prolne se nepozorován, neviděn tímto místem pro mě výjimečným. Místem protkaným inspirací. Místem pod dnem Labyrintu…

(Inu, zvyknul jsem si postovat právě tady, neb tím jest učiněn akt symbolismu, jakéhosi vložení duše tomu obrazu a slovu.)

***

Když se spolu, člověk a stroj, opět vydáme na cestu, zvolím nám trasu východní. Po rozcvičení v ulicích míříme do kopců, do polí. Sprintomísto Broncu protáhne ampéry vinutím motorů a mé maličkosti rozbuší srdce adrenalinem zrychlení, náporu větru a zejména bržděním do hájku. Hájku, na jehož konci dlí téčko křižovatky s příkopem. A neodpustíme si ani zajížďku na minisprintík se šikanami, kam jezdíváme na kochačku beskydskými panoramaty. Po chvíli dáme si to ještě jednou v opačném směru, načež vplujeme do lesů…

Příroda čaruje, maluje, pestrostí nešetří. Jó, tenhle podzim si užívám. Když 2 roky zpátky, v příběhu Deníku "Putování podzimem", rozbil jsem svou hořkost vůči podzimu a jeho plískanicím, přesně tahle nádhera tomu byla příčinou. A jest i důsledkem? Na chvíli zastavím pro snímek i pohlazení duše.

A nyní… Power ride. Tento režim jízdy značí: "Jeď, co to dá." Či spíše, co dáš ty. Me gusta! Hvozdy, ulicemi, silnicemi, cyklostezkami. Řezání zatáček, páku plynu nadoraz střídají shodně, tudíž na maximum, ty brzdové. S ohledem na bezpečnost, kde možno jest. A respekt se zdravou pokorou též. Přesto, ani to nám na svižnosti neubírá. Věřím, že pravidelnému laskavému čtenáři je tato obvyklá trasa známou, neb jezdíváme tudy poměrně často. Jest rozmanitou, stále se měnící a skýtá četné radosti. Dá se říci, že znám ji již nazpaměť, co do rozličných specifik jako jsou zrádnosti, povrchy, radosti… Ano, v tom taktéž požitek tkví, ve znalosti jízdních stop.

Zastavíme na okamžik mezi Příborem a Kopřivnicí u kapličky. Jen kvůli tomu pohledu. A jak slíbil jsem si v posledním příběhu "Krásami podzimu…", když bojoval jsem proti splínu, směr je zřejmým – Štramberk. Vystoupáme kolem roubenek až na náměstí s městskými domy, leč zde nesetrváme.

S mašinou nasadíme na další stoupání mezi historické dřevěnice s kamennými podezdívkami. Pro malá kola stroje nepravidelnými šutráky vyložené uličky snad mohly by být zdáním nesjídné. Navzdory tomu, jízda jest nám snadnou. Jak by nemohla býti? Po tom všem, co spolu jsme prožili? I nadmořská výška roste…

Až ke Trúbě, již jsem asi před týdnem obdivoval v dálavách. Tak se mi to splnilo. Monumentální věž je opět dobyta. Odměnou jsou nám výhledy do města i krajiny, přestože je pod mrakem. Nezdržíme se příliš dlouho, kocháním i rozjímáním strávili jsme dnes času mnoho. Čeká nás, jak jinak než svižná, jízda až do dnešního cíle. Rychle dolů z kopce a silnicí zase plynem naplno…

***

To si to tak pohodově, i navzdory vybíjející se baterii, valíme stabilních 90 km/h silnicí přehlednou a v otevřené krajině. Tato cesta, ještě před křižovatkou s rychlostní silnicí, skýtá odbočku vlevo na cyklostezku.

V dostatečné vzdálenosti před ní ukážu zamýšlenou změnu směru jízdy paží, zpomalím na příslušnou rychlost pro manévr, přikloním se ke středové čáře jak zvolna točím tak, abych se už už položil do náklonu a vhodně se trefil mezi betonové zábrany na počátku stezky…

I tu mi to, při nepochopitelném předjíždění, frnkne jakýsi duševní mrzák v drahém voze přímo před nosem! Ještě, že si jej všimnu na poslední chvíli, když se ohlédnu. Manévr okamžitě ukončuji protináklonem, čímž se s mašinou stáhneme z kolizního kurzu. (A laskavý pozorný čtenář již ví, že tento stroj se řídí celým tělem, nikoli pouze řídítky).

Slabomyslný neinteligent troubí, leč to je mi již dávno k ničemu, přehlédnout jej a spontánně nereagovat, potkali bychom se, pro mě nepěkně. Nejsem za deformační zónou. Alespoň mu odvětím klaksonem a pošlu za ním kletbu. 🧙‍♂️✨

To už, po přibrždění o kousek dál, visím nad silnicí do zatáčky, čímž odbočení zakončím. (Hodí se podotknouti, že rychlost a setrvačnost je též to, co mě v obdobných situacích chrání, neb jejich využití umožní velmi rychlý manévr.)

Přesně takoví neřidiči, charakteru zjevně mdlého, by vůbec neměli disponovat oprávněním k obsluze motorových vozidel a jiných strojů. Přesto mě tato skoronehoda nechává klidným. Beru to, jak to je…

***

Zbývající jízda do Nového Jičína jest již bez mimořádností. Vychutnáme si s Broncem četné šikany od krajnice ke krajnici, tak jak se v tomto úseku trasy – cyklostezky, je-li provozuprostá, sluší a patří. Me gusta! Opět. Protneme město a do kopců, do divočiny. Tam je náš dnešní cíl. A samozřejmě setkání s rodinou, přáteli a mou milou včetně chlupatého vítání s Lišákem Plyšákem & Smějínem, kdož již na místě dávno jsou. Zábava může začít. Jupí…

***

A že tahle párty byla něco! Tedy slavily se několikery narozeniny, včetně těch mých (byť připadly až na den následující). To oceňuji, když už to musí být, tak alespoň v tom nejsem sám. 😆 V okamžiku mého příjezdu již byly přípravy na dnešní "Pizza night" v plném proudu.

Netrvalo dlouho a proběhl takový malý workshop k tvorbě vlastní pizzy. Nechť je laskavý čtenář ujištěn, že pro mě to bylo premiérou! 😆 Po nějakém tom boji s těstem a hledání správných hmatů a chvatů, aby tvar základu pokrmu nabyl požadované představy, ujal jsem se instalace rajčatového základu (jedna z možností). Následující dodání ingrediencí dle chuti bylo závěrečnou potěchou. A už se rozpaluje tandem trub. A už to voní jako v pizzerii. Totiž ne jen jako, ono se ten sklep stal pizzerií! Tak jako se někdy stává pekárnou, řeznictvím a tak podobně…

Lišák Plyšák & Smějín, a zejména první jmenovaný, byli jako u vytržení! Jak by ne? Vždyť pizzu milujeme celá smečka! A vyšlo to báječně. Snad každý dvounožec připravil si jednu dle svého gusta a samozřejmě, okraje si rozdělili hafani. Skvělé. Vynikající. A zábava pokračovala do nočních hodin…

***

Život jako pizza? Inu, jistou paralelu vidím. Základem, jak rád říkávám, je vláčné těsto – zdraví, rodina, přátelé, esenciální hodnoty… Omáčka jest primární chutí života, emoce, vášně… Sýr pojivem, blízkostí a láskou. To vše jest, co tvoří pizzu pizzou. Ingredience charakterizují člověka a jeho individualitu, tak jako každá pizza je jinou. Špetka koření dodá šmrnc nečekaného. To celé pak v peci završí se v onen jedinečný požitek, k němuž naše úsilí směřuje, jest symbolem onoho poslání a smyslu života. A nezřídka se o pizzu dělíme… 😉 Co dostaneme do vínku? Co stvoříme? Co si vybereme?

Inu, uznávám, tato metafora je poněkud ulítlou, docela dobře ovšem vystihuje onen večer. A také pizzu zkrátka miluji. 🍕 ❤️

***

A co dostal jsem darem? Mnohé, především onen zážitek byl mi nejhodnotnějším. Ovšem abych učinil zadost materialismu, leč nikoli bez symbolismu; má milá obdarovala mě trikem, merchem s kultovní hláškou "FULL BRIDGE RECTIFIER", doprovozenou stylizovaným elektroschématem a jménem, značkou, mého oblíbeného jůtubera "ELECTROBOOM". 😆 Navíc též i knihou Propletený život od Merlin Sheldrake, totiž knihou o houbách. 😍 Obého, a proč jest toto symbolismem, mohl si již laskavý pozorný čtenář povšimnouti v příběhu Deníku "Barvami léta…". 🙃

***

Následujícího rána shazovali jsme plot. Taková malá brigáda v dosud příjemém dni. A on už ten plot měl nejlepší za ta léta stejně za sebou. Všimnul jsem si i, že započalo období berušek, jež stahují se do lidských obydlí v hojných počtech. Inu, podzim, jak má být. A proto v den mých narozenin (jako by na tom záleželo), vypravil jsem se na další výjezdní vyjížďku po okolí. Carpe diem…

***

Krátce po nedělním poledni nastupuji na palubu mašiny. Dnešní zamýšlený styl jízdy jest power ride. Totiž, jak laskavému čtenáři známo, jet co to dá. Zprvu mi je cestou i cílem rychlovka na Starojický hrad. Pokochám se výhledy do krajiny i na trosky zříceniny. Pouze krátce, neb brzy pokračuji vstříc dobrodružstvím slunečného podzimního dne.

Z kopce dolů do města Starého Jičína, bloudím nějakou tu chvíli, poněvadž obvyklé cesty jsou uzavřeny zátarasy stavby. Nu což, vymotám se a už si to svištím do obce Palačov, za ní, těsně před překročením hranice Moravskoslezského a Zlínského kraje, zpozoruji po pravici cosi zajímavého. Zvolna zpomalím a ohlédnu se, kdyby někdo byl za mnou. Nic. Otočím se do protisměru a po asi 80 metrech jsem zpátky. Já věděl, že někde tady to je!

***

Právě se nacházím v místech, kde 17.12.1944 dopadnul těžce poškozený Consolidated B-24J Liberator výrobního čísla 43-50953 s přezdívkou "Flying Finger". Během největšího leteckého souboje nad českým územím mezi 11:45 a 12:30 se utkaly USA a nacistické Německo. Čtyři z jedenácti členů posádky byli zabiti ještě za letu a zřítili se s letounem. Ostatní se zachránili a přežili v německém zajetí do konce války.

Vkusný pomník z několika balvanů, vsazené vrtule a kříže je doplněn pamětní deskou a informační tabulí s fascinujícím příběhem tohoto boje za svobodu, jenž později vešel ve známost jako "Krvavá neděle". S napětím pročítám řádky infotabule a představuji si vzdušnou bitvu za svobodu Evropy a prožitky obsluhy tohoto majestátního stroje. Působivé nenápadné místo historického významu…

***

Silnice rychlé. Provází mě přenádhernou krajinou a prožitkem jízdy progresivní, sportovní, v závodním stylu. Kombinace těchto dvou faktorů v synergickém efektu činí mi blaho mysli. Až euforické, leč při plných smyslech. A ty prosyceny jsou dojmy této poněkud zvláštní reality alter ega koloběžkářského. Právě tento stav a průběh těla i mysli miluji, právě tím jest alter ego koloběžkářské tvořeno jakožto mou inherentní součástí…

Lešná, zámek, park. Zde naposledy zavítal jsem tuším v příběhu "Čerťácká hydra". Neodolám nezastavit a přeruším spontánní tok myšlenek probíhanící jízdy. Na chvíli, než popojedu dále. Za usedlostí si prohlédnu kapličku panny Marie Lurdské. Vysoká a Jasenice. Cesta malebná, podzimní, palety barev teplých uchvátí mě ještě ku dvěma fotopauzám na následujících kilometrech, než naplno opět oddám se delšímu řádění dnešním obvyklým tempem.

Hostašovice, líznu Beskydy lesem, cyklostezskou a už jsem v Mořkově. Veřovice, Ženklava. To vše zdolávám ponořen ve flow na mašině. Tohle se nikdy neomrzí. Štramberk. Tady jsem byl včera, leč nyní setrvám na náměstí. Uši, místní perníkovou pochoutku, nakoupím na zvláštní požadavek v krámku, kde mají ty oblíbené. Tradiční a poctivé. 😉 Naplním tak zbývající kapacitu batohu. Holt včera měl jsem plněji o oděvy, nabíječku a tak podobně. Tudíž úhrnem přes batoh zcela plno.

A dále pokračuji trasou jako včera, zvolna. Na cyklostezce navazující na silnici, kde téměř střetl jsem se s blbem. Obdivuji výhledy slunečného dne teplého podzimu v mírném oparu. Jak dlouho ještě vydrží?

Do cíle nezbývá mi již mnoho. Dolů do města, proplést se ulicemi a kruháči a do kopců vzhůru. Protijedoucí vozidlo na mě zabliká. Co to? Až později, navečer vyplyne, že to byla Evička. Krásná narozeninová vyjížďka.

***

Večerem nesla se pohoda, vynikající domácí langoše a bylo nám fajn. Ráno po probuzení jsme lovili do domu zatoulaného motýla, babí očko. Letec byl opatrně vypuštěn zpátky do přírody užít si zbytku života než přijde zima. Takovéto drobnosti zkrátka utkví v paměti jen tak, pro svou obyčejnost v tímto neobyčejných chvílích.

***

Počasí zvolilo si zataženo oproti předchozím dnům slunečným. Má milá dnes odjíždí s rodinkou na Slovensko užít si wellness pobyt, hafany mi doveze do Ostravy. A tak bude tomu podruhé jako v příběhu "Sami doma". V rámci předletové kontroly rozhoduji o výměně brzdových destiček již po této vyjížďce.

***

Poslední sady SwissStop mám připraveny a jelikož se jeví, že je již nevyrábějí, tak poté vyzkouším Galfer (typ FD487 ve verzi G1652). Ty mi přišly ještě během služebky do Hamburku. A kurýrní služba mě již urgovala, že jsou v zásilkovém boxu a já si je jen tak tak vyzvednul předevčírem ihned po příletu. Těsně před vypršením lhůty, než je vrátí. Uf. Vždy s sebou totiž vozím náhradní destičky a takto mohu toto pravidlo zachovat. 🫡

***

A vyrážím před druhou hodinou odpolední. Rychlovka západní trasou. Tedy dolů do Nového Jičína, Šenovem do Kunína a odtud meziměsto na Hukovice, Bartošovice, Albrechtičky, podél letiště Leoše Janáčka v Mošnově (LKMT) a dále… Tempem svižným, jak nese se drtivou většinou jízd těchto dní. Krása. Podzimní nádhera pokračuje i dnes a občasné dojíždění motorových vozidel, a tím nutnost přibrzdit, je téměř tím jediným, co vytrhne mě ze spanilé rychlojízdy. Cestou si zajedu a zavítám též na okamžik omrknout a zkontrolovat stavbu, již mám tak nějak na starost. A už si to svištím dále…

***

…až do Labyrintu. Strom a mysli klid. Zvolna myšlenky si to šinou a vychutnávám si ty chvíle. A stejně tak zvolna, totiž technickou jízdou, následuji chodbičky bludištní v tajemném lese. Pluji zlatem trailů podzimních. Éteričnost hvozdu jest pohlcující. Za ty požitky světa stojí za to žít…

***

Po meditaci a pohodové jízdě v technickém terénu opět měním tempo a jedu si světočárou pro další dávku návykového adrenalinu. Totiž domů polňačkou letím rychlostí 86 km/h a náramně si frkot užívám. Ta mašina je skvělá! Ono totiž tahle cesta v polích je dosti rozbitou, přesto si spolu v symbióze vychutnáváme ubíhající krajinu bez bázně a hany… Známe ji dobře.

A silnicí do Ostravy. Při tom všem nadšení z rychlovky neodolám závěrečnému pojezdu v Běláči a okolí. Traily mi učarovaly, leč nyní beru to opět jako kochačku po snadných cestách. Jen tak pro radost než dorazím za smečkou, Lišákem Plyšákem & Smějínem. Nějakou dobu spolu budeme hospodařit bez mé milé…

***

Tyto výpravy v barevnost až vkusnou pitoresknost…

Není to náhodou oxymorón? 🤔

…podzimní krajiny koncem října i toulání v labyrintu mysli jsou mi nejen odpočinkem, nýbrž i obohacením.

***

Namátkou;

objevení historického místa v polích,
opětovné uvědomění si výzev neznáma,

jakož i

nesčetné další myšlenky nad vším možným,
ba i dříve nemyslitelným,
jež prohnaly se mi hlavou na cestách…

Se špetkou odvahy k překročení hranic,
otevírá se celé spektrum nových možností.

***

Mimo jízdy, byly mi cílem též krásné chvíle strávené v příjemné společnosti. Vždyť život může být rozmanitý jako pizza, již si sami upečeme a společně se svými blízkými vychutnáme. A proto stojí za to alter egu koloběžkářskému žít…

***

A co Lišák Plyšák? Inu, ještě den před Hamburkem jsme byli u veterináře na rentgeny v narkóze. Trnuli jsme hrůzou, neb podezření bylo závažné, nikoli jen běžné kulhání zmíněné v posledním příběhu "Krásami podzimu…".

A?

Nakonec vše v cajku, zdravý pejsek. ☺️

***

Statistiky

Datum jízdy | Nájezd | Nejvyšší rychlost
26.10.2024 | 52 km |104 km/h
27.10.2024 | 58 km |105 km/h
28.10.2024 | 52 km | 104 km/h

Celkem tímto příběhem najeto 162 km a na Broncu úhrnem 12970 km.

Technická poznámka: Brzdové destičky SwissStop 33C mi vydržely přesně 1320 km. A nutno uznat, že jsem brzdy nešetřil…

***

Epilog:

Je zima, konec února roku 2025.

Po vypjatých týdnech (+ víkendech) pracovních, kde část trávil jsem v Labyrintu matematiky (k pracovním účelům), vracím se k téměř hotovému příběhu z konce října. Hřejivé okamžiky tehdejšího podzimu opět živě prožívám při poslední revizi. Ještě chybí zpracovat fotografie. Plán kreativního odpočinku o večerech následujících.

Ač fyzično Bronca stojí spokojeně čisťounké v bytě, docasně zazimováno, alter ego koloběžkářské nezůstalo bez vyjížďky s Bronca duší. (Laskavému pravidelnému čtenáři je zřejmé, že kola má bezdušová s půlenými ráfky.)

Totiž ona ta matematika…

…ale co už bych spoiloval?

Toť Deník časem vyjeví. Mám hotovo a již se těším na další vyjížďku fyzickou. Přece jen, je třeba někdy odpočívat i aktivně. … VíceMéně

+

Krásami podzimu…
…aneb proti splínu na mašinu…

"Jak se máte?" Taková obligátní společenská otázka, na niž bývá i obligátní odpověď obvykle v duchu pozitivním a méně častěji, byť nikoli málo, neutrálním. Jen velmi výjimečně je přiznána pravda ve zbývající možnosti, kulantně řečeno, "na nic". À propos nevěřím ve všudypřítomnost vždyspokojenosti.

Statistika i pravděpodobnost praví, že platí určitá rozdělení, čili distribuce, stavu reálného merita, k němuž dotaz směřuje. A troufám si vyslovit hypotézu, že toto rozdělení je jaksi symetrické, blízké tzv. normálnímu rozdělení. Jinými slovy, je dost dobře možné, za předpokladu neexistence jiných markantních vlivů, že kolik dotazovaných se má skutečně báječně, či jen dobře, tolik jich je nespokojených, či se cítí dokonce mizerně.

Já tuto otázku rád pokládám při různých příležitostech kolegům v práci a to i těm, s nimiž se naše pracovní záležitosti tolik neprotínají. Kupříkladu ve výtahu v rámci tzv. small talk. A tato má zažitá statistika jest značně vychýlenou právě v ony pozitivní hodnoty pomyslného grafu hustoty pravděpodobnosti (anglickým akronymem PDF) a současně velice nesymetrická, jak zmiňuji výše.

Zkrátka "na nic" se má téměř nikdo. Převládá mírně pozitivní odpověď, v závěsu s neutrální a táhlým, zprvu tlustým, zužujícím se ocáskem rostoucí báječnisti. Mrzáček chapadélka v negativní části statistiky je ku zbytku nepodstatným. Kupodivu mě tento nesoulad s mnou vyslovenou hypotézou ani nepřekvapuje, leč podněcuje k zamyšlení. (Dokonce jsem jej šibalsky očekával.)

Jest snad toto pozorování dle slova řečeného vypovídající? Nebo jde o neupřímnost, či dokonce lež? Jest snad společensky neakceptovatelné přiznat splín a chmury? Nebo se jedná jen o prevenci následných šťouravých dotazů tazatele? Inu, tyto otázky ponechám laskavému čtenáři k úvaze na základě vlastních zkušeností a je-li snad angažován v psychologii, nebo sociologii, třeba disponuje výzkumy, či studiemi.

Pro mě je důležité to, že mimo slova hovoří celé tělo a to jeví se mi, že má skutečnosti blíže. Lépe odpovídá hypotéze, což též i posléze nezřídka vyplyne z následného nenuceného rozhovoru, než se otevřou dveře kabiny výtahu.

Cením si upřímnosti a sám již nějakou dobu zastávám její až radikální formu a podobu. A? Jednat na rovinu vše značně urychluje. Chápu též, že ne každému jest příjemným vystoupení z konformismu. Budiž, není nic špatného odmítnout zdůvodnit, proč nemá dotazovaný právě svůj den. Nikdo tomu není povinnen. Přesto, alespoň v mém vidění světa, bylo by nemilé neposkytnout mu nezištné pomoci, je-li potřeba. I obyčejné vlídné slovo vyřčené s upřímností mnohdy umí zázraky a prozářit den.

I já sám mám četné starosti, chmury a trápení. Leč nelpění na nich a hledání cest ven, cest řešení, pomáhá už samo o sobě. Přičemž říkávám, že mám solární panely, proto úbytek světla podzimem a plískanice jsou alespoň u mě vychylujícím vlivem. A nikoli jediným, byť zde si dovolím využít vlastní nabídky taktu.

A proto jest mi právě mašina a alter ego koloběžkářské jednou z těchto významných cest ven z nanicovatosti. Mašina je mi takovým antisplínem…

(Nechť tudíž toto jest laskavému čtenáři tipem. Ať v doslovném, či metaforickém smyslu.)

***

Deštivý následující víkend po posledních vyjížďkách příběhu "Jízda ďábelská" skýtá příležitost k odpočinku po náročném pracovním týdnu. Zpracovávám příběh "Barvami léta…", jenž přidává mi ku zpoždění Deníku, leč tak mě vzpomínky na ryzí léto hřejí sluncem a pohodou tehdy prožitého. Lišák Plyšák nám kulhá, tak nám alespoň šedivé deštivo podzimní, že by psa nevyhnal (sic), usnadňuje absolvování klidového režimu. A další pracovní týden obdobného ražení následuje, než přijde víkend, snad příznivý hříchu na mašině…

***

Druhé říjnové neděle meteorologická předpověď hlásá, že mezi polednem a první hodinou odpolední má pršet. Přesto se toho nebojím a nastupuji na palubu Bronca po desáté hodině ranní. Směrem z Ostravy do hvozdů. Městem a silnicí a už jsem před branou Labyrintu. V příběhu "Jízda ďábelská" slíbil jsem si exploraci stezek, jež bouřlivost počasí zkraje léta zneprůjezdnila. Zastavím na vrcholu sjezdu a koukám dolů do hlubin. Padák, kde tenkrát natěsno dobrzdil jsem (příběh "Čerťácká hydra"). Kmeny se tam napůl cesty dolů ještě válí jako lenošný Honza z pohádky. Inu, vydám se jinudy.

Opodál zkouším to přes tajemný, téměř neznatelný, vstup za plotem. Dojmu soukromé zahrady, leč cedule hlásá, že jest možno volně pokračovati. Zavřu branku, pozor na hrabající kur hledající stravu a hurá trailem. Větve na hromadě těsně před lesem předem indikují potíže. Dále přes stezku četní padlí Enti stvrzují neprůjezdnost pěšiny. Vracím se a mokrou travou vyjedu zpátky k dveřím k Labyrintu splývajících s plaňkovým plotem.

Nebyl by to Labyrint, kdyby mnohými možnostmi neoplýval. Přesun kousek vedle a do kopce, spustit se dolů mezi domy a štěrkovou cestou. I dotřetice povede se mi proniknouti do hlubin hvozdu, zprvu na lesní dálnici. Labyrintem, kudy dlouhou dobu nejel jsem. Sítí četných lesních cest, sem tam houbař, procházkář až ke krpálu. Dolů do doliny. Poté dešti hluboce vymletou dvojkolejkou vzhůru a už jsem na trailu dračím. Paráda! Sem tam mi to klouzne, sem tam skočím. Objížďka torz padlých stromů. A už propojkou. Hle, novinka! Poslední blokáda kmenů z počátku léta zmizela. Vlniště, totiž kde nepozorován rozprostřu se všemi možnými cestami hustou mříží stromů, dovede mě až ke Stromu.

***

A prší… V malebném zákoutí schovávám se pod podzimními korunami stromů. Déšť houstne až hmotnost vody již řídnoucí listí neudrží a prokapává na mě i kolobku. Vodní provazce jsou ovšem patrné jak zvukem, tak šedí oblohy i vzdušné masy v zátoce nedaleké louky. Přečkám tady, než se to přežene.

A tak se vracím k zážitkům příběhu "Barvami léta…", totiž právě ty časy ryzího léta jsou mi tak příjemnými, že deštivá nepohoda jest ztlumena jako když otočím čudlíkem hlasitosti doleva. Vyzáření příběhu do éteru trvá značně dlouho, a tak kempím, než se slota přežene a 5G se uráčí komunikovat.

Návdavkem publikuji též svůj článek "Vodíkoví baťové & piloty, aneb o čem jsem hovořil v Karlových Varech", jenž odehrával se v příběhu "Když léto odchází a život se mění…". A ten se mi v budoucnu bude ještě nesmírně hodit. Má autorská činnost tak nabude další užitečnosti pro jiná má alter ega, neb ve všem svém konání hledám více smyslu než jen jediného účelu. Propojení všeho, co umím, co stále se učím, i to, co zdánlivě je nesourodé a bez souvislostí, spojí se v nový celek synergie a komplexních vazeb. Zkrátka další kapitoly jsou u Stromu uzavřeny a mohu se posunout dále.

***

Déšť a dlouhá chvíle v meditacích nesou se v mezičase. Bilancuji a přemýšlím nad jinými mými strastmi…

Myšlenky na to, co jest třeba učinit. Občas člověk nemá možnost volby, dojde k přesvědčení, že ona cesta je tou jedinou a správnou, jíž musí se vydat. Buď stát a zhynout, či jít vstříc nebezpečí s šancí na přežití. A tak, při přesvědčení o této situaci, rozhodnut učinit první krok, jsem nezvykle klidný. Vždyť není již co ztratit… Mínotaura porazím třeba lstí, leč já o život bojuji. Je totiž krokem počátku jediné cesty ven z labyrintu.

"V bezvýchodném terénu bojuj."
Sun-C', Umění války, kapitola 11. Devět druhů terénů

***

Opouštím Labyrint vzhůru klouzačkou. Cesta u domků jest stále rozkopaná, leč zjevně bagry rozjetým promoklým polem dorazím ke štěrkem vysypané základně původců omezení. Dnes již bez plotu, projíždím.
Stále doslova chčije. A fouká. Inu, ještě něco omrknu a rozhodnu se jet domů. Na výpadovce z obce zákaz vjezdu za 2 km, neb cesta jest rozkopanou a neprůjezdnou. Zamyslím se. Ještě předtím snad mohu se ze silnice napojit na paralelní cyklostezku. A těsně před uzávěrou tak činím. Vrhnu se ku kýžené odbočce a… Zase zákaz! Zaláteřím si.

Vezmu to okliklu přes louky, tedy cyklostezkou do jiné obce, přes vachrlatou řetězovou lávku a mírně rozvodněnou řeku, jež výhružně kymácí se ve větru. A svištím poměrně novou asfaltkou lukami Poodří.
Obcí a silnicí, kolem rybníků až do další vesnice, kde přejezd železniční proslulý dlouhým čekáním na mě střídavě mrká červenýma očima se závorami spuštěnými. Neváhám, otočím se a mířím do Ostravy Svinova a odtud do Rezavky. Z krátké jízdy domů vyklube se vcelku příjemná vyjížďka navzdory dešti, jenž v rychlosti štípe do tváře ostrostí tisíců jehel.

Praskání, střílení a chroupání žaludů pod koly. Ševel listí a vodních vrstev rozrážených pneumatikami. Ten instrumentální koncert podzimní jízdy mě doprovází touto celou částí vyjížďky a lahodí mým uším. Zastavím u rybníku. Pršet právě přestalo a slunce se uráčilo ozářit žlutými listy obsypanou hladinu. Podzim jak má být.

Vydávám se přes most Rudnou ulicí a přenesu se na můj břeh Odry a protože se již vyčasilo, střihnu to ještě dále na jih, než by bylo nutné. Napojím se na trasu, na niž mířil jsem k Labyrintu a kudy vrátím se do Ostravy. Závěrečné poježdění v Běláči a navštívení kapličky Panny Marie Lurdské je tak tečkou antisplínové jízdy, když těžkosti jiného alter ega prolínají se s úbytkem světla i listí podzimem. Inu, i v tomto počasí a omezení zamýšlených cest krásy jsem naleznul. Je to vždy o přístupu k tomu, co život přinese.

Hurá domů na chlupaté vítání.

***

Týden pracovní uplynul.

***

A je opět neděle. Oproti poslední vyjížďce je počasím příznivější. Mnohem. Zase praskají a lupou žaludy, kaštany a jiné harampádí pod koly na lesních cestách. V jednom z hvozdů zastavuji v houští, neb rybník jest v pobřežních nikách obsazen… Krása podzimu. To je to proč. Jen abych si ji vychutnal. Vždyť právě o tom to je, o těch radostech skrytých v každodennosti.

Jinudy než právě před týdnem, mířím tradičně do Labyrintu, leč jiných jeho částí. I užívám si jízdu trailem, překonám strom padlý, ale zhroucenou lávku přes potok již ne. Tudíž se kousek vracím a stezkami proklestím se dále. Lesní dálnice svede mě k pěšinám až k trailu dračímu. Me gusta, svižná jízda. Strom a rozjímání nad tím, co mě čeká, nemůže chybět.

Sprintomísto a rychlost. Tato tradiční dvojice taktéž jest naplněna. Kousek dále popojedu, přes minisprintík a šikany líbezné až k místu výhledů. Kochačka na Beskydy a podhoří mě nemine. To je relax. Pozoruji Štramberk, tam snad za ani ne týden pojedu. Je tak v dáli a přece blízko. Místo, pravidelnému laskavému čtenáři již dobře známé, kam mé srdce zavítá vždy rádo, neb s mou světočárou jest mnohokrát silně spjato. Věž Trúba místního hradu dominuje panoramatu pohoří a majestátně ční do výše ruku v ruce s Bílou horou, jako by byla tím jediným, kam zraku pozornost upírat se má. A já neodolám…

Přesun k Ostravici vede mě přes obce. Svižný, rychlý.
Neflákám se, jedu. Místy odskočím si z trasy stranou jen pro radost jízdy v náklonech zatáček, neb to jest tím, co mysli svobody dodá a chmury zahání jako krysař hypnotickou píšťalou přemnožené hlodavce okupující lidskou usedlost. K řece přikloním se ve Sviadnově. A už mířím po proudu kurzem k Ostravě až…

***

Sedím na břehu. Kamenná zídka vodohospodářkého tělesa, totiž splavu, je nemnoho chladivá. Mírně ohřátá měkkým podzimním sluncem. Za zády monotónně hučí mi voda padající do hlubin, nárazem o sebe samu zvíří se k nepoznání, a tak šum odtékající řeky kamením prožene se po mé pravici až v ústrety neznámu kamsi na sever. Scenérie je tak klidná a přece divoká, plná síly živlu, symbolická. Přes všechny víry, větší i menší, ubírá se směrem jednoty. Ostravice ztrácí se z dohledu v závojích lužního lesa palety teplých odstínů. Vybarvující se podzimní proud chvátá do Ostravy a já budu jej následovati…

***

Po krátkém zastavení a zasnění v krásném lůně podzimní přírody říční nivy, obohacen prožitkem, opět vydávám se v ústrety páteřní cyklostezce. Nikoli, neodbočím v město, jenž mě uvítá, abych snad domů na jihu již dosáhnul, nýbrž pokračuji dále.

Okolo Slezkoostravského hradu, přes Sýkorák, totiž Sýkorův most, a Masarykovým náměstím krokem. V parku na Černé louce si chvíli odpočinu, lávkou zpět na cyklostezku a pak na jih k domovu. Když naposledy dnes překonám řeku rybář na čmoudící dvoutaktní koloběžce mě málem sejme čouhajícím prutem v náklonu, když míjíme se v úžině. "Uf, to bylo o fous." Háček v hubě není to, co bych si právě žádal, cožpak jsem rybou? 😆

***

Když chmury chytí mě vírem,
mašina je mi antisplínem…

Proto nechť laskavý čtenář jest si vědom, že v těch chvílích, kdy "na nic" je to, co uvnitř něj dřímá, vždy najde mnohé v obyčejnostech i maličkostech, často přehlížených. Záleží jen na tom, jak na svět se dívá. Antisplín pak nalezne v tom, co přináší mu čirou radost, či zamyšlení a rozhřešení. Tak jako alter ego koloběžkářské jest mi únikem i cestou zpátky, tak jako Labyrint jest mi domovem i hlubinou tajemnou, kde ztrácím se a nalézám. Tak abych přežil v tomto světě…

"Jak se máte?"

***

Antisplínem deštivým, dne 13.10.2024, ujeto 54 km s maximálkou 97 km/h a slunečně podzimním, dne 20.10.2024, zdoláno 64 km s nejvyšší rychlostí 104 km/h. Úhrnem krásami podzimními najeto 118 km a s Broncem chmury zaháníme již po 12808 km. … VíceMéně

+

Jízda ďábelská

28. září, svatý Václav a státní svátek. Leč letos připadnul na sobotu a neprodloužil mi dny volna ku vyjížďce. A co s víkendem? Jedeme na kolena pečená! Inu, tak jako v příběhu "Spontánnost" je mou motivací (mimo jiné) žrádlo. 😆

***

Ráno jest, na bázi příznivé předpovědi počasí, rozhodnuto o formě mé přepravy: Na mašině. A jak bývá obvyklé, přidruží se ku cestě z bodu A do bodu B též rozličná potěšení z jízdy, terénní řádění na trailech, svist v rychlosti, adrenalin i povznesení mysli nad každodenní strasti… Přesně pro tyto atributy, jakožto alter ego koloběžkářské, volím koloběžku nad přesunem automobilem, jenž vykoná smečka – má milá, Lišák Plyšák & Smějín.

***

Rychle dobíjím baterii asi od půlky doplna a připravuji Bronco i sebe. Okolo první hodiny odpolední nastupuji na palubu. Kvapem ponořím se v Běláč a opouštím Ostravu. Silnicí i polňačkou. Do Labyrintu. Úžasně podzimní charakter hvozdu se nezapře. Už to začíná. Ta smysly obohacující doba roku v teplých odstínech. Me gusta.

Je teplo, byť vesměs pod netěžkým mrakem. Sem tam se i slunce uráčí pošimrat mě laškovně paprskem hřejivým ve tváři. Neflákám se, času nemám nazbyt. V dnešní cílové destinaci se neúprosně blíží začátek relativně bohatého víkendového programu.

***

Špica, divočina terénu i přírody. Již nepřehlédnutelně kontrastující traily proměn plně přispívají ku cti jména Labyrintu. Proměn barev pozvolna výraznějších, jako by se zpožděním reflektovaly změny života širokého spektra alter eg mých z nedávných posledních příběhů Deníku "Když léto odchází a život se mění…".

A tak propluji ve flow bludištěm terénu členitého až ke Stromu. Lesáky nově padlý mohutný společník vznešeného Enta, jehož před časem polámaly bouře (příběh "Čerťácká hydra"), zamrzí. Nu což, alespoň konečně po tolika měsících od kalamity dochází k odklízení polomů. A možná už jsou sjízdné i traily od té doby zatarasené polomy! A jsou? Nemám tušení, už dlouho jsem jimi nejel…

Nadechnu se vzduchu vůně čerstvě podzimního hvozdu a rázem jako by všechy starosti jiných mých alter eg zmizely. Bleskový meditativní účinek tohoto magického lesního zákoutí na mou mysl i duši je osvobozující… Zkrátka báseň "Strom přítelem" z předchozího zápisu Deníku je tak trefná.

***

(Mažu řízení po cestě, neb se mi jeví mírně tuhé v ložiskách. A na tu citlivost jsem, jak se říká, pes.)

***

Rychlá jízda západní trasou na jih nese se plně v ponoru flow. Progresivním tempem motorychlostí silnicemi podél letiště v Mošnově a dále poli a lukami přes Albrechtičky, Bartošovice a Hukovice až do Kunína. Odtud Šenovem do Nového Jičína. Cestou vychutnávám si rychlosti a zrychlení po plným plynem, prudké brždění a precizně vykroužené zatáčky a šikany. Jedu bez zastávky a až ďábelsky svižnou jízdu si náležitě užívám…

Až dorazím na Masarykovo náměstí v Novém Jičíně. Dnes je zde nadmíru rušno v důsledku právě konajícího se zakončení "Svatováclavské jízdy" historických vozidel. Ihned po příjezdu spatřím známou Tatru 603 "Pepču". Chvíli pátrám po osádce předmětného vozidla v mnohohlavém davu a krátkým telefonátem mé milé zúžím počet myšlených vyhledávacích sektorů na jediný. A nacházím je bezprostředně.

Chvíli si povídáme než se odeberu do kopců odložit mašinu i výstroj a bagáž do cíle dnešní vyjížďky. To aby mě má milá mohla obratem vyzvednout automobilem a i já mohl obdivovat početná historická vozidla dvoustopá, jednostopá značek současných i zaniklých a dokonce i hadraplán jest k vidění…

***

Po kochačce na náměstí bylo dalším programovým bodem s vůní vzrůstající těšení se doprovozeno proporcionální produkcí slin v ústech i tlamách. Ano, velká událost. Kolena…

***

Zatopit ve starých kamnech ve sklepě pro mě bylo jistým požitkem. Já rád oheň. Totiž připravit ohniště a palivo, v tomto případě dřevo, úhledně vyskládat různé frakce topného materiálu, načež s jistou ceremoniální úctou až posvátností stvořit plamen a rozežhnout dobrého sluhu. Následné udržování skotačivých a stále hladových plamenů pravidelným zásobováním jim vhodnou stravou je další kapitolou příběhu až do jejich vyhasnutí…

***

Totiž tato má záliba, či snad vášeň, pramení již od mých dětských let. Ani si nepamatuji odkud. Jen to, že plápolavé zářící plyny mě fascinovaly odnepaměti svou charakteristickou povahou.

Možná z dob vlčecích ve skautském oddílu, kdy samostatnou disciplínou jest rozdělávání ohňů v přírodě nejvýše na tři zápalky, jakožto jediným, co postačuje. A to si pamatuji, jak tenkrát na soutěži v Třinci tato velmi pilovaná dovednost významně přispěla k třetímu místu našeho oddílu v těžké konkurenci. A cenou v soutěži nám tak byly stylové lodičky, totiž skautské čepice, již jsem ještě dlouho poté hrdě nosil ke kroji…

A možná to byly ony tábory, kdy skrze léta dopracoval jsem se ze sběrače smoly na tzv. fakule (pochodně) a připadně ohňové žlaby či jiné užití, přes tahače dřeva, zpracovatele a stavitele, až na mazáckou honoraci, jež celou stavbu táborového ohně organizovala a navrhovala samotnou podobu díla. Zkrátka tato honorace se stejně nadřela nejvíce, neb musela dílo dotáhnout během dne, ujistit se, že bude vše bez chybičky a připravit a nacvičit veškeré postupy s ohněm související…

***

…při krmení praskajících žahavých jazyků za úzkým otvorem dvířek širšími třískami vyvstala mi na mysli vzpomínka z dětství tak živá, jako by to bylo ani ne před týdnem…

***

Organizace táborového ohně je poměrně náročná a především týmová práce. Nejprve je třeba mít hrubou představu o podobě stavby. Jsou rozličné typy ohňů, jako pyramida, hranice, pagoda, oheň na sněhu, strážní oheň a tak dále. Každý typ je vhodný pro jiné užití a je dobré je znát. Pokud právě neupalujete Jana Husa na hranici (a zrovna Hus byl pro mě sakra frajer), pak je vhodným ceremoniálním táborovým ohněm pagoda. Typická pododba táboráků, jak si je pamatuji.

A byla vysoká. Tak moc, že je nutno střední a nejvyšší patra budovat ze žebříku. Stavba tak měla i přes tři metry. V té nejvyšperkovanější podobě jako šestiúhelníkově uspořádaná oproti tradičnímu čtverci.

***

Začíná se položením polen do rovnostranného trojúhelníku, kde nedosahují až k vrcholům, zabírají poouze střední třetiny stran plus nějaký ten přesah. Druhé patro je pak vytvořeno shodným uspořádáním, leč jiné velikosti a pootočeným o 60°. Zkrátka tak, aby vytvořilo s prvním půdorys požadovaného tvaru.

Pomocí sekerou vytesaných vybrání jištěná tlustá polena se postupně s výškou rozšiřují do největších šířkových rozměrů ohně. Následně se zužují se stále tenčími poleny a polínky, přes větve a větévky až do velikosti zápalek, jež stejně odhodil žár po zapálení s celou epesní špicí.

Konstrukce je v průběhu stavby vyplňována a pěchována tenčími větvemi a chvojím. Ve spodní části je užita smola v místech, kde na dřevěných fošnách, či kulatině jsou vytesány žlaby naplněné smolou s velmi jemným chvojím. Šest stran je skrze tyto žlaby nad povrchem zemským propojeno s menšími ohni ve tvaru pyramid. Opět jsou bohatě vyplněny chvojím a smolou.

Pohled na hotové dílo shora (tenkrát drony nebyly) tak trochu připomíná Slunce s paprsky zakončenými bambulemi. Celé toto je v kamenném kruhu a dále je ještě jeden kruh. Do takto vzniklého mezikruží smí vstpupit pouze stavitelé pod dozorem mazáků a po zahájení ceremonie vybraní zapalující, následně, po zapálení pak už jen ohnivák, což je absolutní vrchol mazáctví. Na jeho bedrech leží celá odpovědnost průběhu ohně a péče o něj…

***

A k tomu všemu se na ohni podílí celý tábor již od rána, mladší děti tahají lehké větve, sbírají chvojí a hřebíkem do nádob nabírají ze stromů vyteklou smolu (fakt špinavá a lepkavá práce), starší hledají větší větve a ti nejstarší a nejsilnější pod dohledem zkušeného vedoucího loví ty největší klády v lese. Klády a větve, se nařežou a sekyrami upraví dle návrhu ohně + navíc na přikládání, chvojí se roztřídí a zpracuje. To nejjemnější jde na fakule, čili pochodně, a další užití. Fakule je de facto tyč s bambulí chvojí omotaná obvazem, případně i kusem drátu a namočená v rendlíku roztopené smoly.

***

Když se čas nachýlí, pochodně jsou zapáleny v peci táborové kuchyně. Šest vyvolených mazáků je nese v čele s ohnivákem. Přicházejí tmou k tichému a velmi širokému táborovému kruhu nastoupených táborníků a vedoucích. Zástup vstoupí do kruhu, jenž přibyl okolo mezikruží z kamení. Prostoupí do něj, obejdou ohniště. Světla pochodní postupně ozařují zástupy až dopadnou na dva dřevěné trůny z kulatin, jeden honosný s vysokou totemovou šklebící se hlavou a druhý docela obyčejný. Hned vedle je i vysoký totem.

Později zbyl již jen ten trůn epesní, na němž bylo pod pohrůžkou vhození do řeky zapovězeno sezení všech, mimo hlavního vedoucího. Což bývalo přirozeně výzvou či kratochvilnou kejklí, usednout zde potají, kupříkladu na noční hlídce. Či ještě větší, nechat se záměrně odhalit a odemknout si tak bonusový quest. Totiž bojovku: Uteč, lišáku, táboru. 😆

Postupně pochodně ozáří všechny táborníky, než zažehnou šestici pyramid a skrz smolné žlaby zvolna prohoří až k hlavnímu ohni. Za pár okamžiků plameny dosáhnou závratné výše hodně přes deset metrů nad vrchol pagody, možná patnáct. Zář osvětlí přilehlá tee pee i širší okolí a žár rozšíří kruh táborníků dále od ohniště. To už shromáždění usedá a hlavní táborový vedoucí řeční…

Ohnivákovou odpovědností je o posvátný oheň pečovat, a tak odshora shazuje dlouhým bidlem polena do vyhořelého středu ohně a později přikládá tak, aby se všichni táborníci u ohně mohli věnovat programu, různým hrám, povídání, zpívání… S postupem noci se kruh smrskává, jak pozvolna odcházejí táborníci spát. Nejprve ti nejmladší, poté starší až zůstane do prodloužené večerky jen několik nejskalnějších a pak jdou na kutě i ti, mimo první noční hlídky. To povinnosti ohniváka končí spolu s oficiální událostí.

A i já byl ohnivákem…

***

…co na tom, že kamínka sloužila jen pro topení, ohřev polévky a vytvářela rodinnou pohodu, přičemž kolena se pekla ve dvou troubách elektrických. Má milá si vzala na starost kůrčičku, ve výsledku křupavou a perfektní. Dokonce lepší než mají ve vídeňském Prátru, kde jsme se pro karastrofální diskriminující obsluhu již zařekli kdy znova zavítat. Leč to už je jiný příběh a ani potěcha v podobě nebe v hubě pro tajemný kulinářský postup nedosažitelná jinde, jež snad by mohla toto změnit, padla lahodností dnešní krmě. Povedlo se a mé milé pomyslně uděluji řád pečeného kolene pro tento počin. A tím i celému kulinářskému týmu, neb obdobně jako u táborového ohně, byla příprava pochoutky dílem společným. Me gusta dnes podruhé…

***

A je neděle třetí hodina odpolední. Čas návratu do Ostravy. Pro změnu trasou východní a tempem velmi progresivním. Městem. Šikanami. Silnicí. Totiž nejprve do Nového Jičína, cyklostezkou a komunikací na obec Rybí a dále do Štramberka.

Před tímto historickým městečkem, oblíbenou destinací četných mých jízd, si to přede mě nakvačí zleva z jakéhosi účelového vjezdu k patrně poměrně odlehlé parcele, či čeho, automobil. Totiž jeho řidič samozřejmě. Jedu motorychlostí a jak se přibližuji, nic se neděje. Přibržďuji pro eliminaci kolize. Stále stojí na silnici z mi neznámých důvodů. Inu, v protisměru je volno, za mnou taktéž. Ukážu paží změnu směru a započnu předjížděcí manévr. Vyjde mi to ještě před zatáčkou…

Blb! Rozjíždí se, jede pomalu. Ok. Předjíždím ho, teď již nebylo by moudré váhat. "Když se rozhodneš, konej ihned", řeknu si. Zrychluje. Prodlužuje tak zbytečně můj manévr. Přidám tedy plyn doplna, neb se již dostávám do oblasti, kde kdyby se něco v protisměru objevilo za zákrutou s vyšší než nejvyšší povolenou rychlostí, mohlo by to již býti horké a ta pravděpodobnost prudce roste. Zatáčka se přibližuje o to rychleji a naštěstí ještě před ní ho udělám.

Asi se drží za mnou než odbočuji. Jako by mě chtěl předjet, neb zřejmě ego bylo pošlapáno a zcela roztrháno, hádám. To už jsem ve Štramberku, tudíž předpisovou padesátkou, a zanedlouho točím vlevo do ulice vedoucí k záchytnému parkovišti a dále na Kopřivnici a Příbor. Ohlížím se, motorista je skutečně těsně za mnou a jeví se, jako by si rozčilením a nadávkami za volantem zkazil den. Vyhrál jsem nad ním, leč mi osobně je to docela putna. No, není to ďábelské? 😆

A přesně proto je potřeba znát svůj stroj a využít výkon i zkušenosti k vyřešení kupříkladu takovéto šlamastyky…

***

Kopřivnice. Šikany do Příbora. Dávám si to. Za městem lesní cesta. (Mažu řízení.) Venkovskou krajinou. Přírodou. Lesy. Silnicemi. Lesy. Protnu sprintomísto. A skrz obce do Labyrintu. Tak bleskem ve stavu splynutí, totiž ve flow, uběhla mi trasa západní. Laskavému čtenáři by mohl být přínosný ku pochopení onoho stavu mysli (nejen) alter ega koloběžkářského příběh Deníku "Splynutí" z května roku 2023. Tehdy věnoval jsem se právě tomuto fenoménu, jenž stojí i za velkými úspěchy samotného lidstva. Totiž ona "zažranost" do libovolné (a smysluplné) činnosti, jež ústí ve vytrvalost k dosáhnutí cíle…

***

Uklidňující chvíle. U Stromu. Neb putoval jsem bez zastavení (s výjimkou mazání a fotopauzy) jako v jiném časoprostoru a tento pobyt v dimenzích odlišných vyžaduje jistou fyzickou námahu. Inu, tak jest a tak dosáhnu vesmírů ještě podivnějších. Vždyť jsem v Labyrintu…

***

Adrenalin v mysli, v trailech. Chmury rozpouští jako kyselina. Pohlcuje mě. Mašina je ďábelská. Nepopsatelné, jak svištím lesními cestami opět v režimu plného splynutí. Lesem přes 50 km/h, následnou rozbitou, leč zpevněnou polňačkou rychlostí až 83 km/h. To je na jedenáctipalcových kolech stroje vskutku zážitek! A co více, cítím se u toho bezpečně.

***

Už odmalička mám rád rychlost, totiž kupříkladu na lyžáku na základní škole mě přezdívali "Satan" pro to, jak jsem se na lyžích spustil z vrcholu kopce a za okamžik byl dole. Později jsem přesedlal na snowboard v obdobném duchu. A ekolobka má v mém podání jízdy s prknem tolik společného, jak dlouhodobému laskavému čtenáři jest jistě velmi dobře známo…

***

Nádhera a už jsem doma. Ještě dlouho poté ze mě vyprchávají požitky jízdy ďábelské. Ten pocit z rychlosti, kdy krajina ubíhá závratným tempem a cestu přímo přede mnou vidím svým specifickým způsobem. Totiž prizmatem dvou kol za sebou jako součástí jediného celku jezdce a mašiny.

Ten pohled na svět v podobě stále se rodících různých trajektorií, neboli stop průjezdnosti, z nichž vybírám tu nejvhodnější na bázi pravděpodobnosti a vedu jimi stroj jemnými i důraznějšími manévry. Pohled, v němž rozhodnutí musí přijít okamžitě, neb důsledkem váhání a vyčkávání může být i zkáza. Pohled na svobodný svět možností vydat se kamkoli. K tomu mi dopomáhej flow…

***

A proč jízda ďábelská? Ono totiž dobro i zlo jsou jen kategorie často závislé na úhlu pohledu a pochybuji, že existují v čisté podobě, pokud vůbec. Je snad dravec lovící kořist zlým? A co na to Darwin? A tak jsou tyto pojmy spíše definovány na bázi lidské interpretace a v tomto metaforickém významu jakéhosi nadpřirozena slouží pro přiblížení prožitků z jiného světa. Totiž ta rozkoš z jízdy jako by měla být snad až ďábelská, mimo běžnou zkušenost. A oheň? Oheň jest symbolem, nikoli však zkázy, nýbrž vášně, zapálení pro věc a očisty (mysli). Jest tomu tak, že s jízdou naplno je to jako s ohněm. Není bez rizika…

***

Jízdou ďábelskou prvního dne, 28.09.2024, zdoláno 43 km s nejvyšší rychlostí 100 km/h a dne druhého, 29.09.2024, ve flow prožito 47 km s maximálkou 106 km/h. Celkem víkendem ujeto 90 km a Bronco již má nakrouceno 12690 km.

***

Epilog:

A když už jsme u těch mých podivností a zálib tvorby a správy ohňů; občas sním o tom, že jednou snad rozpálím v kotli parní lokomotivy a tím uvedu ji v chod. A nepohrdnul bych ani parní lodí… 😆 … VíceMéně

+

Když léto odchází a život se mění…

…ano, nezdá se mi to! Skutečně!

Kontrast zeleně hávů Entů se proměňuje před očima, narůstá. Záhyby jejich kabátců jsou zdáním plastičtější a výraznější. Pod opticky nařasenými korunami houstne koncentrace listí plešatějících starců. Chlorofyly se právě započaly rozkládat a již brzy ustoupí a odhalí paletu teplých odstínů. První příznaky podzimu hlásícího se o slovo…

***

Sérii krátkých vyjížděk jen tak "na skok", "okolo komína" a tak podobně, mi osud protkal četnými dalšími neobyčejnými událostmi, jak prorokoval poslední příběh "Sami doma". Událostmi jiných mých alter eg, jež mají s tím koloběžkářským společnou cestu. A tak se to má…

***

První komínovku absolvuji ve čtvrtek. Vzal jsem si v práci volno, neb zítra vyrážíme do Beskyd na tradiční veteránskou rallye, což je právě ta jedna příležitost v roce, kdy historické vozidlo vytáhnu (i ovšem, laskavému čtenáři jest zřejmé, že tento počet je až ostudně nízký).

A já rozhodnu se připravit i po duševní stránce a vyčistit si hlavu od pracovních těžkostí lehkostí svižné jízdy na mašině. Kdo by si to chtěl na, byť krátkou dovolenou tahat s sebou?

Ono docela by se to i smrsklo jen do záznamu statistik, neb volím pouze jízdu pro radost do Labyrintu, na sprintomísto a kvapem zpátky. Klasická série trailování, následovaná progresivním přesunem a woohoo do maximálky pro radost a srdcebuch s intenzitou exploze při brždění.

Leč v Labyrintu, u Stromu…

***

Konečně! Dokončil jsem to! Uf! Příspěvek "Čerťácká hydra" vypouštím do éteru a alter ego koloběžkářské uzavírá další kapitolu. Jak symbolické…

Přirozeně, že alter ego koloběžkářské nebylo by samo sebou, nejezdilo-li by. I tak jest tudíž létem inherentně dáno, že jízda jest mi prioritou nad psaním v distribuci a alokaci zdrojů, totiž mého disponibilního času. O volných chvílích, vždy, když byla chuť, inspirace a okamžik prodlevy, tvořil jsem. Per partes a četné týdny.

Nyní je hotovo a prožil jsem opět příběh hyder rozličných… I to naplňuje mě. Totiž ta tvorba. Myšlenky o vyjížďkách a o sobě samých zachycených ve střípcích uspořádaných množin slov, sem tam čísel a emotikon. V prvním prožití si je zběžně poznamenávám, zvěčňuji fotografií a to vše tvoří autentické kusy i kostru příběhů. Zvolna rozvíjím ony záznamy až v příběh, jenž zhmotňuje se obrazem slov.

Sem tam pár veršů, když na mysl se derou… Tak jako v příběhu "Barvami léta…", kdy na Colours of Ostrava, na jednom z pohlcujících koncertů, vynořilo se z neurčita úvodní poetické slovo Čerťácké hydry. Jen tak, múza se zachvěla snad basem nesoucím se vzduchem a všimla si mě v davu. Zkrátka říkám si, když tě něco napadne, tak si to piš a pak se k tomu vrať…

A tak mnohdy rodí se a uzrávají nápady, ideje, v komplexní myšlenky a z nich skutky zhmotňují se v hmatatelnou realitu. Nezřídka i z nejasných příčin, na nichž nakonec ani tak nezáleží. V příběhu "Spontánnost" kupříkladu vedla samovolná pohnutka k zážitkům naplněných smysluplností, a tak onou skutečností může být i jen obyčejný odpočinek, častěji však dialog.

Dialog sám se sebou i světem. Dialog směřující k něčemu víc než jen pouhé relaxaci, či zpovědi bez rozhřešení. Dialog k poznání nového a hledání cest v Labyrintu…

***

Strom přítelem

Mlčíc mysli naslouchá,
přítel, jenž nesoudí.
Lhostejno mu osudí,
člověčího meloucha.

Odvětí buď šumně,
ptáků čilým zpěvem,
ve větru větví řevem,
či jen tichem umně.

V hvozdu šeptem,
sám a též spolu,
u kulatého stolu,
i sobě si je světem.

A přec! Tím Stromem,
všeho moudro dříme,
a přec je, jak již víme,
jen zdáním dřevem…

***

…a jsem opět v lese. V temném hvozdu poezie kontrastní zeleně. Nezbývá mi než sprintomístem woohoo a domů. Proč přehánět myslčistící vyjížďku? Vždyť už zítra vyjíždíme do Beskyd stařičkou tatřičkou…

💥
<…záblesky jiných alter eg…>

***

Tatra 52, rok výroby 1931. Čtyřválcový vzduchem chlazený boxer o zdvihovém objemu 1910 kubických centimetrů ševelí s typickým tlumeným kovovým klapáním ventilů. Přes čtyřstupňovou převodovku (bez synchronů) pohání 1250 kg vážící vůz. Hydraulické bubnové brzdy byly tenkrát technickou novinkou, povětšinou ovšem bohatě postačuje brzdit motorem.

Karoserie typu landaulet skýtá velkorysý prostor pro honoraci psí smečky, Lišáka Plyšáka & Smějína. Loni v tomto čase mi tato prostornost dokonce posloužila jako ad hoc kancelář. A vepředu za přepážkou, v o něco skromnějších podmínkách, sedím já, v pozici řidiče, a má milá, v pozici navigátora, komunikační a jiných podpor. Zkrátka ten, kdo si to skutečně odmaká. 😆 Děkuji. ☺️

***

A tak, pro technické obtíže, po pár kilometrech vrátíme se do Ostravy. Vyložíme hafany doma a míříme ke Zdeňkovi do servisu. Po vyřešení domnělé příčiny si ještě projdu značně dramatickou hodinku pracovních starostí. Ironicky kousek od místa mé práce (respektive jednoho z nich), když již o technické zpoždění ještě urputněji toužíme vyrazit, neb i tak dojedeme do cíle k večeru.

Zopakujeme si před domem nakládku smečky honorace a jedeme. I na konci dne je stále saharské horko a vůz si zlobí dále. Podezřívám, že není to nízká hladina paliva v karburátoru, jak předpokládáno a napraveno, nýbrž nějaký problém způsobený právě teplotou.

Motor si totiž, po chvíli nepřerušovaného chodu, usmyslí, že ztratí výkon, kdykoli kdy už chci hrábnout na spojku, abych řadil čtyřku. Právě přesně v těch otáčkách, než cokoli stihnu udělat. Vypozoruji, že pomůže nechat vůz chvíli vychladnout, a pak si spokojeně přede a jede než…

Opět stojíme přibližně tam jako předtím a ve Frenštátě zase a kousek za ním, ještě před stoupákem na Pindulu, jakbysmet. To nás dojedou kolegové (nejen) tatrováci. Hmm, možná cívka zapalování, pálí jako čert. Kolega má nějakou navíc "náhodou" s sebou. A prdlajz, po pár set metrech stejné symptomy.

Zaparkuji u hospody a mávám na bandu, že jsem tady. Při dojezdu rána jako z malé pušky a jezdci na historickém motocyklu zacinká poblíž zapalovací svíčka o beton. Asi prokletí. Závitová vložka vyrvaná z hlavy i se svíčkou si žádá odtah. Alespoň poskytnu kusy dřevěných fošen, co mám pod hever, aby mohli stroj zajistit v dodávce.

Nakonec, opět s mou cívkou, nestartuji. I vytáhnou mě na kopec na laně na Pindulu, roztlačí a cestou z kopce. Zprvu si říkám, že bych si pomohl startérem, neb se mi zdá, že se vůz zastaví. Leč to už mírně "prudší" sklon skrze tíži zemskou tuto myšlenku upozadí. Jakmile se trochu rozjedu, zkusím roztočit motor přes spojku. Poprvé nic. Naberu rychlost a druhý pokus. Nic. Ok. Co teď? A? Naskočí! A tak nevisím na brzdách v prudším klesání a dojedu až do Rožnova pod Radhoštěm na benzínku jak se na motoristu sluší a patří.

Po dotankování plné nádrže "zapomenu" smečku. Pardon. 😆 Odtud dále to již jde hladce až do cíle na Retaso v Prostřední Bečvě. Tímto bych rád kolegům ještě jednou poděkoval. 😉

***

Zábava, pokoukání na vozy i setkání s přáteli byly fajn a poučné. Vždy se dozvím něco nového. Druhého dne absolvovali jsme samotnou rallye, totiž spanilou jízdu výhradně tatrovek. Problém s přehříváním jsem řešil již jen jednou na průjezdní kontrole, kde se sešlo více posádek, já zhasnul motor a on už si nechytnul. Inu, byl jsem připraven.

Po diskusích předešlého večera jsem vyloučil vše až na kondenzátor horkem ztrácející kapacitu. Dávalo to smysl. A tak, leč některým to přišlo vtipné, vzal jsem hadr a namočil ho do studené vody z petky vezené za tímto účelem. Necelých deset minut mokré látky omotané okolo kondíku a cívky a Ládinka naskočila ani ne na první celou otočku klikou (startér nepoužívám z požitkových důvodů). 🫡

Do cíle v Kopřivnici už šlapala jako hodinky a i poté (až na pár výjimek). Večer patřil vyhlášení, kdy i já měl tu čest předávat ceny, následované volnou zábavou.

A tak nějak jsme si to užili, v krásách náruče Beskyd i přilehlých vesnic a měst…

***

Kuji pikle. Pikle neobvyklé. 😏 Totiž kul jsem též mezi příběhem tímto a "Sami doma". I dlouho dříve… Nyní ovšem přikročil jsem k činům, a tak jednoho dne opět zavítal jsem do nevelkého klenotnictví na historickém náměstí v centru Ostravy. Toho dne nebyla má návštěva první, nýbrž už několikerá. A toho dne vyzvednul jsem To.

Od té doby, střežil jsem To jako oko v hlavě. Aby To nebylo odhaleno a spatřeno…

***

</…záblesky jiných alter eg…>

Je neděle po druhé hodině odpolední. Stojím před domem a vykonávám předletovou kontrolu mašiny. Mám ono tajemné To s sebou. Uložené bezpečně v brašně na řídítkách. Jsem sice zdravotně poněkud indisponován jakýmsi moribundem, leč driják horkého nápoje s koňskou dávkou paracetamolu mě postavil na nohy. A tak, pro blaho mysli, vydávám se na krátkou vyjížďku…

Sil mi ubude ještě v jednom z lesů před Labyrintem. Nejede se mi dobře, neb jezdit na elektrokoloběžce je fyzicky náročné navzdory mýtům, jak laskavému pravidelnému čtenáři Deníku jest známo. Podmínkou je "jezdit" oproti tomu, co lze nazvat termínem "vozit se". (O rozdílech pojednává povídání "Svišti sviští".) Přesto bludiště hvozdu dosáhnu a horkotěžko zdolám traily a další jeho nástrahy až ke Stromu…

***

S přítelem nesoudícím vedu dialog. O tom, kam kráčí mé kroky a o tom, co je ono To. Jsem rozhodnut pevněji než skála, bez pochyb, přesto Strom ví. Ví, že nepotřebuji povzbudit, nýbrž rekapitulovat a chvíli snít o budoucím. Ví vše, i to, co jest ono To, totiž 💍…

V jedné písni se zpívá (volně přeloženo): "Strom bez kořenů nepřežije, leč bez nových větví neporoste." A vskutku, skladba The Big Tree žánru dub od Stand High Patrol je jakousi mantrou metafor velmi blízkých Stromu. Koneckonců i ono To jest symbolem nové větve mého života. Vkládám víru v její sílu. V sílu, že rozvětví se v prosperitu Stromu. V jednu z nosných větví mého života alter eg rozličných. A tak tato poselství o podobenství přemítám a skládám v myšlenky doby minulé, současné a budoucí…

…asi mám horečku, usoudím. Neb nějak se hlásí ukašlané fyzično, i mysl identifikuje znaky divergence řetězce myšlenek do přílišných obecností a rozvětvené struktury (sic). Ač není to na škodu, mám rád konkrétní závěry a ten je, že vydat se na mašinu v tomhle stavu a s nadcházejícími odpovědnostmi jiných alter eg, nebylo per se moudré. Tak pravil Ent.

***

I vydávám se domů, ničeho se nemá přehánět. Frčím… Rychlostí až 30,55 m/s. Tak končí letošní poslední ryze letní vyjížďka…

💥
<…záblesky jiných alter eg…>

***

Následujícího týdne, po intenzivní kůře hotdrinků, vydal jsem se pracovně do Karlových Varů na každoroční konferenci H2 Forum 2024. Letos jsem byl dokonce jedním z řečníků jedné z panelových diskusí. Později svou řeč ve formě pro konferenci předpřipravených poznámek vydám spolu s příběhem jiného mého alter ega v článku s názvem "Vodíkoví baťové & piloty, aneb o čem jsem hovořil v Karlových Varech".

Sklidil jsem velmi pěknou zpětnou vazbu, což mě potěšilo. Navázal nové kontakty, potkal staré známé a přátele, nové získal, jakož i nějaké příležitosti rozpoznal. I to je má práce, byť tuto její část nazývám, a to nikoli pejorativně, či s despektem, nýbrž neutrálně, "pozlátkem".

Návdavkem jsem si zběžně prohlédnul Vary, pořídil místní oplatky jako dary a obdivoval Císařské lázně, kde se konference udála. Bylo to fajn a samozřejmě, že celou dobu jsem střežil a měl u sebe pečlivě ukryto ono To… 😊

***

Po dvou dnech v lázeňském městě jsem opět doma. Ráno si přivstanu a odvedu hafany z ložnice. Hlavně tiše a nenápadně.

Smaragdové pentle jako obojky. Lišák Plyšák místo psí známky s takto upevněným šutrem na kusu kovu a Smějín se závazným návrhem kontraktu v tajemné ruličce, totiž prostou, leč neobyčejnou otázkou na docela obyčejném lístku. Pikle dokuty. Dostanou pokyn k probuzení, k nabídce. Chlupatí kurýři vyrazí do akce…

Prvotní vyrušení ze sna mohlo snad býti mé milé mrzuté, leč po povzbuzení k průzkumu této mnou spáchané poťouchlosti zprvu zdáním nikoli výjímečné…

"To jako vážně?"

Není divu, vždyť o ruku milou žádám často u jejího lahodného díla kulinářského umění i jiných příležitostí. Byť dosud žertem co do vážnosti, přesto (přinejmenším u jídla) upřímně. A od teď musím si vymyslet něco jiného. 😆

A jak to dopadlo? Dne 12.09.2024 mi má milá řekla své ANO! 💍 ❤️

***

Toto štěstí velmi záhy, bezprostředně vystřídaly deště jako za časů Noeho.

***

Plískanice zuří víkendem na ostravském sídlišti. Slovy Josefa Kemra: "Chčije a chčije." Za okny městského bytu trávím víkend s mými milými. Čištím mašinu, provádím drobnou údržbu a kalibruji držák mobilu s bezdrátovou nabíječkou. Dva dny a dvě noci, deště husté bez přestání…

***

Půda se nasytila, stružky a strouhy ztloustly a koryta potoků, říček i řek se rozvodnila. A mokrá masa rostla a kynula až přetekla, hráze provalila. Voda pohltila lesy, louky, pole vesnice i celé městské čtvrtě. I mohlo by býti hůře, kdyby snad předpověď toto nadělení nehlásala asi týden předem…

***

Místa mi nejen mašinou velmi dobře známá opakovaně vidím ve zpravodajském přenosu i kanálech sociálních sítích monitorující lokální apokalypsy. A na několikadenní pracovní cestě v Praze je mi to tak docela vzdálené a přesto blízké.

***

Povodně se nás přímo nedotkly, jen nám asi dva dny netekla teplá voda a netopilo se. A sotva jsem za pár peněz pořídil nouzovou paralelní vodovodní baterii s průtokovým ohřívačem a jednou si ji užil, už ji nebylo třeba. Na to, že velká voda vytopila i Třebovice, klobouk dolů, dali provoz teplárny dohromady rychle.

A obdobně to dopadlo s elektrocentrálou, již jsem připravil u mámy po mé pracovní cestě, když jí po několik dní nešla elektřina.

Ne každý měl takové štěstí…

***

</…záblesky jiných alter eg…>

Téměř dva týdny uplynuly od poslední vyjížďky. Je brzké sobotní odpoledne a já ponejprve vydávám se splnit svou občanskou povinnost, či vykonat své právo (dle momentálního gusta) v krajských volbách. Na poslední chvíli, a tak jest cesta s lístkem hlasu za urnou prvním cílem mé zprvu silniční vyjížďky.

***

A zajímavostí jest, že volební místnost mého okrsku jest v renesančním zámku s barokní špicí věže. Zdoben figurálními sgrafity biblických a historických výjevů v kombinaci s vzorem psaníček. Původní středověká vodní tvrz byla v 16. století přetavěna právě v tento renesanční skvost. A váže se k němu i historie mého života. Tady kdysi dávno navštěvoval jsem jak mateřinku, tak první stupeň základní školy, jakož i v místnostech dnešního obecního úřadu měli jsme skautskou klubovnu. Vzpomínky na krásná bezstarostná léta ožijí vždy, když zámek navštívím, či jen vidím…

***

Po aktu volby skočím k maměnce. Přibližně ve stejném okamžiku dorazí na návštěvu též strejda. A tak diskutujeme mimo jiné i stále čerstvé uplynulé vodní nadělení. Nezdržím se dlouho. Nealko ovocné 🍺 a kafe jsou tak akorát.

Vydávám se na sprintomísto. Klasické rozcvičení cestou tam, wooohooo a svištím dále k panoramatům Beskyd. Zanedlouho to otočím zpátky. Inu, jedu jen komínovku, či? Uvidíme…

***

Když projíždím v nížinách podél řeky, kudy před pár dny bych se dostal pouze člunem silné motorizace, vznášedlem, či vhodným létajícím dopravním prostředkem, pokud vůbec, na vlastní oči vidím následky. Nánosy bahna jemného a stále vlhkého působí klouzavým dojmem. Projíždím jej tudíž opatrně. Sem tam větev, či jiné trosky. Potkávám upadlé části podemletého břehu a domky v okolí s vysokou vodoryskou a otevřenými dveřmi, vraty i okny. Před domy četné předměty určené především do interiéru a mumraj likvidátorů škod amatérů i profesionálů. A abych nezapomněl, obdiv všem, kdož se podíleli na zvládnutí této manifestace sil přírodních i jejich důsledků…

U jednoho z těch domků zahlédnu bratrance. A tak brzdím a točím k němu. Docela dlouho jsme se neviděli. Pořídil si psa a oba před velkou vodou museli prchnout. Naštěstí měl jen vytopený sklep. A ten dům u vody, kde jsme trávili společné dětství je na to beztak zvyklý. 🤷‍♂️ Dům dříve babči a dědy. A že babča neměla ráda, když jsme jí tak říkali. 😆

Po chvíli dorazí na okamžik i sestřenice zkontrolovat své kuřátko, jež je u bratrance také. Nakonec se zdržím až do podvečera, máme si toho dost co říci…

***

Když už se podzimní slunce přikloní k horizontu, nastupuji na palubu mašiny k cestě domů. Leč se zajížďkou. Pozornému laskavému čtenáři jistě neuniklo, že něco vyjížďce dosud chybí…

Ano, traily a lesní dálnice. A tak navštívím i Labyrint se Stromem. Užívám si labužnické terénní poježdění hvozdem. Traily si dávám, neváhám. Pecka v lese. Silnice závěrem pokořím progresivně. Ke chlupatému vítání dojedu večer.

***

Život se mění… My jej měníne. A nové začíná. Přes překážky, jež vždy přijdou. Vlastním úsilím, pílí a vytrvalostí je zdoláme. V hlubinách Labyrintu skrytý Strom moudře poradí a podpoří v tom, co jest správné.

Co život přinese ve své pestrosti? Vždyť nebyl by bez náhody životem, leč se správným přístupem vždy opět vydáme se cestou k cíli. Byť i nově změněnému, lepšímu i vyššímu nežli dříve.

A ono To? To jest symbolem. Symbolem hodnot udávajících způsob, formu i směr cest alter eg, jako pohledů světlem třpytivým rozličnými fazetami jediného drahého kamene. Hodnot střežených jako oko v hlavě. Hodnot všeho v životě skutečně podstatného. ❤️

***

Statistiky:

Datum | Ujeto | Nejvyšší rychlost
29.08.2024 | 36 km | 106 km/h
08.09.2024 | 24 km | 110 km/h
21.09.2024 | 40 km | 107 km/h

Koncem léta (mašinou) zdoláno 100 km a s Broncem máme spolu prožito 12600 km.

***

Poznámka: Autorem fotografie s Lišákem Plyšákem je má milá. Publikováno s jejím svolením. … VíceMéně

+

Sami doma

Má milá vydala se na pár týdnů na dovolenou k moři s rodinou, a tak jsme s Lišákem Plyšákem & Smějínem sami doma. Aneb smečka má pré. 😆 A také, že jo…

V rána si přivstanu na tu pátou, ač zvykl jsem si tak o půl hoďky později. To abych stihnul jak svou probouzecí rutinu, z níž jsem část ukrojil, tak zaopatřit psí potřeby venčení, krátkých procházek a pravidelného stravování. Poté šup do práce a na večer domů, přičemž dny mi tímto zdaleka nekončí, následuje venčení, zábavně-tréninkové chvíle k procvičení psích hlaviček a procházky lesem do pozdních nočních hodin.

A tak, po pracovních pětidenkách jsem utahaný jak guma v obnošených teplácích seniora, kulantně řečeno, s výraznou nadváhou. Soboty trávíme odpočinkem i aktivně jako smečka. Neděle opět smečkově, přičemž si najdu pár chvilek i k vyjížďkám mašinou…

***

Neděle první

Vyjíždím po poledni. Dnešní trasu plánuji a absolvuji nejprve na jih a poté na sever. Silnicí z Ostravy až k příjezdovce k Labyrintu, opět volím objížďku kolem výkopů a opět jsem zapomněl, že tam ta nepříjemnost je. V lese žádná změna co do odklízení polomů, tudíž jsem nucen občas protáhnout se křovím. Nu což, ono se tady časem možná zrodí nové pěšiny.

Obvyklá chvíle meditace, rozjímání a myšlení v objetí malebného lesního zákoutí u Stromu v letním hávu, mi značně pomáhá vyrovnat s těžkostmi jiných mých alter eg.

A tak, skrze alter ego koloběžkářské…

***

Skládanka

V hlubinách mysli,
svobodou jejích cest,
ve střípek se snesli,
z nebes plna hvězd.

V dílce drobné hledíce,
pečlivě se obraz skládá,
i zvolna vyjevuje více…
A ta záhada? Už padá?

Skuteční budou draci,
až pomine tma i stín,
světlo mýty vyvrací,
škvírou razící se klín.

***

…protáhnu se Labyrintem. I vydávám se opět v hvozd kolmo. Trailoviště i lesní dálnice, načež proderu se obcemi, poli, alejí malebnou až k Ostravici.

Odtud po cyklomagistrále, dosáhnu Ostravy, minu její centrum (s krátkou přestávkou) a stezka svede mě až ke Koblovu za mostem přes Odru. Dále již jen do kopce, z kopce a do kopce a ještě z kopce… A u posledního klesání už putuji Černým lesem u Šilheřovic. Až dosud jsem jel velmi svižně.

Pár kilometrů lesního asfaltu, než lesní cestou sleduji linii hraničních bunkrů, tzv. řopíků. U mého oblíbeného zastavím. Je snad tato volba, vydat se k historickému opevnění, nějak motivována jinými alter egy? Tak jako v minulém příběhu "Spontánnost" výjezd na Velký Javorník?

A zpátky na jih podél Odry. Na chvíli si ještě zastavím v Běláči, kde opodál u dřevěného kompletu páru lavic se stolem posedávají dva dědci. Staří rockeři už od pohledu, ba i poslechu reprodukované hudební kulisy k pivu v kelímku.

Zaslechnu, jak se téma jejich hovoru stočí na mašinu. Donesou se ke mně známá klišé a mýty. Slyšel jsem je už tolikrát, že jen tak proplouvají kolem. Leč po krátké době se jeden z dědků osmělí, přichází a dá se se mnou do řeči. Druhý taktéž neváhá. Čas pro osvětu. A tak se také stane, jako vždy v přátelském duchu. Ani úžas nad parametry stroje nechybí. 😆

Inu, občas zažiju i obyčejnou vyjížďku. À propos doma mě smečka čeká…

***

(A další pracovní týden uplyne jako přes kopírák. Sami doma.)

***

Neděle druhá

Opět v čase popoledním, jako měla by stát se z toho rutina, nastupuji na palubu Bronca. Čeká mě obdobně laděná vyjížďka jako týdne minulého, leč směrem na jih.

A tak mířím v Labyrint cestou jinou a též i jinými jeho chodbami se proplétám. Svištím traily i lesními dálnicemi.

***

U Stromu spočinu na pár chvil. Putováním vlastní myslí rekapituluji události uplynulé. A hledám v bludišti draky, abych je poznal a nalezl smyslu i map pro cesty budoucí jiných mých alter eg…

***

Ubírám se ke sprintomístu. To pro dávku osvobozujícího adrenalinu zrychlením raketovým, plynutím krajiny v rychlosti přes 30 metrů za sekundu na elektrické koloběžce a následně prudkým bržděním na pokraji adheze pneumatik až do zastavení. Ano, ten ďábelsky se přibližující, a už okolo míhající se, hájek zakončený škarpou téčkové křižovatky napumpuje mi do žil koňskou dávku až se srdce rozbuší bubenickým sólem. Brzdové kotouče se zbarvily duhou oceli a ze třmenů Magur sálá teplo. Nádhera…

***

Dám si ještě pokračování mikrosprintíky a šikanami, což mi působí veliké radosti. Krátká kochačka výhledy a už se vydávám cestovně, leč velice svižně, dále. Zanedlouho se přimknu k řece Ondřejnici, jež zavede mě až na Hukvaldy před bránu místní obory. Tato trasa jest mou oblíbenou pro svou malebnost a členitost.

Jistá asociace myšlenek oživí příběh "Chmýřím pampelišek", neb vydávám se od obory k sedlu v Myslíku. Právě tehdy jsem zde jel naposledy, leč dnes po silnici motorychlostí míjím odbočku v křoví na krajnici. Ta vede ke stoupání na Palkovické hůrky. Shora sjíždím poháněn vesměs tíží zemskou a brzy se ocitám u přehrady Olešná. Léto v plném proudu vysázelo na březích i hladině množství rekreantů.

Zastavuji opodál od davů, v klidnější části vodního díla. Kochám se výhledy na rozlehlé zrcadlo i pohoří Beskyd. Nedaleko slyším, a po chvíli i poněkud dále než by zvuku odpovídalo, zpozoruji právě probíhající veslařský trénink. Ostré povely trenéra bičují k vyšším výkonům a loďka si to šine zvolna vpřed. Jak se zvuk snadno nese nad hladinou podpořen příhodným směrem větříku, klame. A tak, pokud by plavidlo plavilo se blíže, dozajista vyjevila by se jeho značná rychlost poháněná úsilím svalů lidských.

Plánoval jsem příliš se nezdržovati, proto stáčím kormidlo směrem do Frýdku Místku, kde kousek od autobusáku přidám se cyklostezkou k řece Ostravici v putování na sever. Letní provoz se nezapře, přesto se najdou úseky prázdné.

***

Jest samozřejmostí ohleduplnost, zpomalení pro případy míjení a předjíždění, kdy vždy ujistím se, zda jsem očekáván a odhadnut. Přesto se najdou zmatkáři a nepozorní. A tím nemíním bruslaře se sluchátky rozkližující se po celé šíři stezky. Inu, a tak blížím se k tříčlenné rodince na bicyklech v protisměru. Přibrzdím na míjecí rychlost, minu zřejmě mámu a když už jsem téměř na úrovni dcery věku již asi školního táta za ní, přestože mě vidí, vybočí mi přímo před řídítka a cosi gestikuluje.

Pitomec, co čeká? Že mu srazím dítě, či zvolím škarpu? Nikoli, pokračuji rovně přímo proti němu. Jde o nejlepší možnou variantu. I současně už se chystám brzdit, přestože i kdybych zastavil okamžitě, nabere mě. A možná, že právě ten kraťoučký, ani ne sekundový, okamžik mého prodlení z překvapení nelogického počinu dospělého jezdce a než stisknul bych páku, byl tím, co donutilo jej svůj záměr vedoucí do rizikové situace přehodnotit. Strhává řízení zpátky do svého koridoru za přerušovanou čarou až se málem příkopem válí. Vychází mu to tak tak, což vidím s ohlédnutím za záda, stále ještě bojuje za získání jízdní stability zmítan v kmitech jeho vehiklu než ustanou.

A proto je důležité, a dokonce v praxi mnohem důležitější než o fous vyšší rychlost, jet předvídatelně. Trochu přemýšlím, zda jest jeden z dalších, kdož ve vlastním pomýleném vidění světa, kde elektrokoloběžka je zlo satanovo, pokusil se mi tímto něco vzkázat. Nevím, leč za riziko zranění vlastního dítěte to přece nestojí.

Jak by mohl vědět, jak zareaguji? Vždyť bych, ve scénáři vyhnout se mu z mého pohledu vlevo, neb vpravo se mi nestydatě nakvačil, trefil bicykl jeho kuřátka v zadní části. Já bych s minimem škod pokračoval dále a dítko nebohé by letělo rovně v kotrmelcích po asfaltu a jízdní kolo s osmičkou na zadní divoce kamsi. Taková to byla situace i proto risknul jsem to na kdo s koho. Přece nesundám dítě…

***

S přáním, aby skoronehoda před chvílí byla tomu muži příležitostí zpytovat svědomí i poučením, že fyzikální zákony neošálí, užívám si krás letního nivního lesa. Ten skončí a širokým břehem jedu podél řeky jako obvykle.

***

Jezdec na kole v protisměru. Čumí kamsi k řece nyní po mé levici. Blížíme se k sobě, já rychlost jak jinak než míjecí. I započne zvolna mi křížiti trajektorii. Další? Co to? Už šmátrám po klaxonu i páce brzdové, když se uráčí vrátit zrak před řídítka a s úlekem mi uhne. Mineme se bez kontaktu.

***

Zvláštní. V obou případech potenciálních kolizí jsem jel rychlostí přiměřenou a úseky byly přehledné, rovné. Přirozeným jevem mi je tyto incidenty analyzovat, zjistit kde jsem udělal chybu a přijmout opatření, aby se neopakovala. Zde jsem žádnou neshledal. Holt vysvětlil jsem si to zkrátka tím, že v důsledku vyšší koncentrace uživatelů cyklostezky v tomto čase jsou tyto nepříjemnosti zkrátka pravděpodobnější. Naštěstí se nikomu nic nestalo, a tak zůstává mi jen stopa vzpomínky na dramata v tomto příběhu jinak docela obyčejných vyjížděk…

***

Netrvá dlouho a vítá mě Ostrava. Opouštím cyklostezku v přírodě a nořím se v město parkem. Kolem gymplu, kde kdysi býval jsem studentem, až domů za smečkou…

***

Sami doma a přežili jsme, ba dokonce pejsci byli celou dobu velmi hodní a poslušní. ❤️ Až nezvykle. Leč to vrátí se do běžných mezí až naše milá brzy přijede domů. 😆

A některá z mých jiných alter eg čekají krušné i krásné časy… To už jsou ale jiné příběhy a i prolnou se s příběhem alter ega koloběžkářského, neb sídlí všechna v jediné duši. Zkrátka obyčejnost uplynulých vyjížděk stane se předzvěstí neobyčejného…

(A s esoterikou nechť na mě laskavý čtenář nechodí. 😉)

***

Statistiky:

Datum | Ujeto | Nejvyšší rychlost
18.08.2024 | 70 km | 104 km/h
25.08.2024 | 70 km | 108 km/h

Celkem tímto příběhem 140 km a Broncem 12500 km. … VíceMéně

+

Spontánnost

***

Vlna či korpuskule?
Tam či zde?
Kam asi jde?
V nekonečnách
ztrácí se v nule?

V oblaka pohlcena,
krokem je zvedá.
Od sebe sama,
či jinou vyrušena,
na cestu se vydá…

Kde je její vůle?

A tak tam i zpět si plyne,
z popudu či odhodláním,
neurčitě časem a i za ním,
než v určení sama zhyne.

A tak v dutině,
noříce se v sebe sama,
ta sílící mrštná dáma,
prchá ve štěrbině…

***

Prvotní inspirací básně jsou samovolné a přechodové fyzikální jevy v aktivním médiu laseru při iniciaci stimulované emise záření.

***

…a tak rozplývá se surreálný sen,
kdy s úsvitem probouzí se léta den…

Je poměrně běžné sobotní ráno a zvolna se chystám na mašinu. Vytáhnu stroj do obýváku ze třetího pokoje sloužícího jako skladiště všeho možného i nemožného. Obhlížím všechny podstatné části, kontroluji brzdy i další systémy. Doufoukám pneumatiky. Přemýšlím, kam se vydám. Mám svůj plán.

Ještě před pár dny jsem byl na skok u moře v Černé hoře. Trochu pracovně a zčásti soukromě. A tak mě to táhne právě k vodě. Asociace. Inu, hodlám si tudíž objet pár rybníků, nádrží, jezírek a dalších vodních světů. Vždyť je léto.

Jak se říká, člověk míní… A spontánnost mění. Má milá jen tak nadhodí: "A co takhle jet na Čerťák? Na víkend?" 🤔💡🧏‍♂️ A tak se to stalo, změna plánu zčistajasna a do baťohu naložím poněkud jiné položky. Slíbený bůček grilovaný ohněm dřevem živeným je neodolatelným lákadlem a per se postačujícím argumentem.

Má milá naloží Lišáka Plyšáka & Smějína do vozidla a odjíždíme. Oni automobilem a já na Broncu. Vydávám se z Ostravy vstříc neplánovému dobrodružství…

***

Má cesta z města mě zavede do jednoho z lesů, jež vedou k Labyrintu. Nyní se, navzdory prvotnímu úmyslu, nepouštím k rybníku, nýbrž do části hvozdu, kde jsem dosud nebyl. Tedy aspoň si to myslím.

Na lesní dálnici minu odbočku, a tudíž se kousek vrátím. Vede mě kořeny protkaná, mírně klikatá stezka na jakémsi přírodním náspu, lemovaná dvouřadím stromů. Me gusta. ❤️ Překonám tancem za prokluzu kol bahnitou část v dolině a po chvíli napojím se na dvoukolejku. Ta vynese mě do kopce k… K rybníku. Jaké to "překvapení". Aneb věděl jsem, že tam je. A je to jiný rybník, než kam obvykle zavítám. Nové cesty lesy a já objevuji rybník.

Na břehu posedávají rybáři a rekreanti. Zastavuji u chaty kousek od člunu na břehu převráceného dnem vzhůru. Pomyslel jsem si na nasávání poklidného genia loci a obdivu brčálově zelené hladiny. No jo, voda se určitě hemží životem.

Nezdržím se dlouho a putuji dále. Vystoupám z lesa na pole a dobře známou polňačkou vystřelím k Labyrintu. Zanedlouho už brázdím jeho spletité cesty a cestičky. Kaluže jako prase doprovází mě zase. Trail dračí, nízkou branou, vlnou až ke Stromu… Meditaci na oblíbeném, až posvátném místě není možno vynechat. A poté, co mé mysli a duši umožněno jest na okamžik splynout s univerzem, nasazuji na trasu východním. Tedy směrem na jih.

Sprintomísto a "Woohoo…" je obdobně jako zastávka u Stromu povinností. Vždyť ten příval adrenalinu umí rozbít jakoukoli chmuru v mysli. A lesem i obcí, rychle, svižně, bez ohledu na spotřebu. Ještě před ostrým řezáním zákrut spočinu na pár okamžiků na břehu dalšího kačáku, totiž nevelké žabincové vodní plochy.

A už v ústrety tam, kde líbezné šikany za humny mě potěší a přivedou až do další vesnice. Když si to tak chvátám už po silnici, obvykle k nejnižšímu bodu brzdím, abych točil vpravo do lesa, jak trasa východní káže. Nyní zrychluji a bez zaváhání samovolně pokračuji rovně. Přechod od klesání ke stoupání je doprovázen obvyklým velkým přetížením, jež mě tlačí do decku, jak mašina bleskem mine minimum. A do kopců…

…a také do dosti nepřehledných zatáček. Leč já jsem opatrný. Dojedu pomalu jedoucí motorové vozidlo a notnou chvíli máme společnou cestu. Zanedlouho projedu obcí Lubina, odbočím na panelovou cestu a už za okamžik se před mými zraky odhalí Větřkovická přehrada ruchem vodních radovánek oplývající. Jo, je léto a horko. Sice se nesvlažím a z hráze pozoruji rozlehlé vánkem lehce zčeřené vodní zrcadlo v objetí pobřežního lesíka. Inu, a tak mi tento pohled působí jisté potěšení a vzpomínku na Kotorský záliv… Skoro jako bych ve vzduchu cítil sůl…

Od vody jedu lukami. Nemnoho vzrostlým travním porostem prohání se vítr a trochu evokuje mořskou hladinu pokrytou chaluhami. Korábem HMS Bronco proplouvám tímto tajemnem tam, kde pěšina ztrácí se ve vlnách. Úchvatná panoramata nedalekých Beskyd se perspektivou zvětšují jako kýžená pevnina po dlouhé bouřlivé plavbě. Chtíč pohltí mě chřtánem draka. Dominující Velký Javorník vyzývá k pokoření a já neodmítám. Je mým cílem a osudem budoucím…

Mniší a Pružinky. Jména těchto dvou podhorských obcí mě vždy pobaví…

***

Mniší pružinky? K čemu mnich potřebuje pružinky? Do propisek, či do varhan? 😁 Pravda, tato volná myšlenková asociace je poněkud dadaistická. Leč není snad dada (naivní?) manifestací spontánnosti? 🤔

***

Pokračující malebnou cestou, zdolávající stále kopcovitější krajinu, líznu Tichou a dorazím do rušného Frenštátu pod Radhoštěm. Protnu tuto poslední usedlost v úpatí Javorníku a přede mnou je už jen stoupání. Až na vrchol…

Podhořím se prokodrcám poměrně klidně, po asfaltu, vpluji do lesů. Povrch vozovky pod koly se částečně rozpadne na fragmenty a štěrk místy už jen polozpevněné horské cesty. Sklon se zvýší. Stoupám. Stoupám snad k nebesům… Zadní nášlap je užitečným pomocníkem, neb uleví od strmosti mým kotníkům a poskytne pohodlné zapření.

A tak tunelem Entů zařezávajícím se do padajících svahů úbočí Velkého Javorníku, zvolna i prudčeji, zdánlivě chaoticky, obkružuji vrchol jako můra v noci zavěšenou syčící plynovou lucernu. Když okna lesa se otevřou ve výhledech do údolí, zastavím. Mám taková místa tuze rád. I o tom jsou mé vyjížďky.

***

I dá se můra noční opět v let,
na vrcholu usedne jakbysmet.

***

"Kóta dobyta." Toto sousloví vždy v duchu si rád pronesu, když ocitnu se v cíli. I v tom mezitímním. A tak ponejprve doslova spočinu téměř na kótě. Poblíž dřevěné rozhledny. Okolo je standardní turistický ruch jako obvykle.

***

Je tomu právě 2 dny od okamžiku, kdy jsem tudy prolétal, jako bych měl špičku rozhledny na dosah ruky. Že by snad toto pošťouchlo mě a já se vydal právě na Velký Javorník? 🤔

***

A už se kochám výhledem kousek opodál. Panorama Frenštátu pod Radhoštěm na dlani a široké dálavy rozkládají se jako vějíř divoké tanečnice flamenca. Tam kdesi až skoro za horizontem, poznávám Ostravu. Takhle z výšky a daleko zdá se docela "prťavá" a nedosažitelná. Čím jsou věci dále, tím obtížnější je odhadnout jak moc jsou vzdálené. Inu, perspektiva a cigárko…

***

Upozornění laskavému čtenáři:

Následující stať obsahuje technikálie. A co také čekat od příběhu o spontánnosti? Proto laskavý čtenáři věz, že kdož snad byl by zhrozen, nechť projednou přeskočí za druhou trojici hvězdiček níže.

Rozhodnu se pro drobný experiment, jehož smysl postupně laskavému čtenáři vyplyne. Učiním tedy na vrcholu zvěčnění aktuálního počátečního stavu soustavy pro tento pokus, pošlu GPS polohu své milé, nechť ví, že již se blížím a… Vydám se z hory dolů…

Totiž jedu převážně samospádem, rekuperaci, resp. elektromagnetickou brzdu mám nastavenu na trojku, což je střední stupeň z pěti, kdy jednička značí vypnuto. I spouštím se z kopce tíží zemskou, téměř bez plynu. Jen jednou, či dvakrát zlehka ťuknu páku, což má na měření zanedbatelný vliv.

Brzdím jako peříčkem. Jen tak, aby alespoň jeden z tlakových spínačů na hydraulických hadicích brzd sepnul a sdělil kontroleru mašiny, že má přepnout vybrané cívky vinutí elektromotorů do zkratu skrze elektrickým polem ovládané tranzistory (tzv. MOSFETy).

Rotující kola se skládají z ráfků, pneumatik, ventilků, šroubů, brzdových kotoučů a v neposlední řadě z vnějších rotorů motorů, tedy de facto téměř celou jejich zvnější viditelnou částí.

Silné neodymové magnety ve vnitřní části rotorů se prohání poblíž pólů statorů páru trojfázových BLDC motorů. Jen kousíček od cívek statorů a indukují v nich elektromotorického napětí. A některé cívky jsou ve zkratu, což zapříčiní nárust proudu jejich vinutím.

Tímto se navíc nabudí dalším magnetickým polem v důsledku průchodu elektrického proudu a uloží tak potenciální energii danou výškou, z níž právě sjíždím. Úbytek energie potenciální se projevuje v nárustu energie kinetické a dále se, na pokyn mých prstů na brzdových pákách, přemění právě, jak výše uvedeno, v energii magnetickou ve velikosti v cívkách vzniklého magnetického pole. A tak je kinetická energie odebírána, což můj pohyb brzdí.

Shrnuto, potenciální energie daná výškou, se mění na kinetickou mého pohybu dolů a dále zčásti (kvůli ztrátám) na onu výše popsanou magnetickou v cívkách.

Následně pak kontroler cívky opět zapojí tak, že se magnetické pole cívek ve statorech zhroutí a uvolní energii spolu s novou, právě získanou v důsledku stále trvající elektromagnetické indukce. A napětí vzroste více, než je aktuální napětí baterie, čímž umožní tok elektrického proudu zpět do baterie – její dobíjení. A to v kooperaci s několika vysokokapacitními kondenzátory, jež dodávají baterii energii i v první fázi zkratu, tj. ve fázi uložení energie v magnetickém poli statorů.

Tyto dvě fáze brzdného procesu, uložení a uvolnění energie, probíhají v mnoha počtech jen během části jediné otočky kola, pouze když magnety jsou vůči cívkám vhodně natočeny. Poté kontroler musí cívky zapojit jinak a celý proces se opakuje. Pozici magnetů v případě Bronca zjišťuje trojice hallových senzorů (poměrně přesně měří magnetické pole) v každém z motorů. Brzdná síla je vhodně dávkována bez ohledu na pouze binární rozlišení tlakových spínačů jako vypnuto a zapnuto.

A tak sjedu dolů, kamenitou cestou, asfaltkou s panoramaty (viz příběh Světlem bouří písečných), okolo odpočívky u pramene Jičínky a vesměs šotolinou lesy až tam, kam stačí mi pouze zvolna brzdit elektrobrzdou a nikoli energii opět konzumovat. I screenshotnu druhý bod. Měření jest zaznamenáno a…

***

Teorie:

(Zjednodušeně pro všeobecnou stravitelnost. Matematikové, fyzikové a technici prominou. A ano, patří tam i nějaká ta derivace a integrálek, k čemuž též zjednodušuji notaci co do rozdílových/tokových veličin…)

Ep = m × h × g,

je potenciální energie, jež byla mezi dvěma body uvolněna, přičemž m je hmotnost soustavy, h je rozdíl výšky a g je tíhové zrychlení.

Er = P × t,

je energie z rekuperace využitelná pro výkon (zjednodušuji) P za čas t.

Pro elektrický výkon lze redy rovnici upravit na:

Er = U × I x t,

kde U je napětí a I je proud (uvažovány jsou stejnosměrné veličiny měřené přes smart BMS baterie).

Nyní definuji následující poměr:

e = Er/Ep,

ten říká, jaká část potenciální energie je přeměněna do rekuperované energie v baterii. Tj. jde o jednu z možných definic teoretické účinnosti.

Vztah lze rozepsat jako:

e = (U × I x t) / (m × h × g)

Výsledky:

V praxi jsem podle GPS změřil rozdíl nadmořských výšek -h = h1 – h0 = 554 – 903 = – 349. Je s mínusem, neb o tolik ubude potenciální energie dané výškou (aspoň tady zachovám obvyklý úzus).

Současně skrze smart BMS appku jsem mohl zjistit dva body napětí U a dva body zbývající kapacity baterie v Ah, označím ji jako c. Toť jest U0 = 70,5 V a U1 = 70,7 V, a c0 = 9,41 Ah a c1 = 9,57 Ah. (Screenshoty z měření jsou ve fotkách.)

Dovolím si "zjednodušení", kdy napětí budu uvažovat za konstantní, průměrné, tj. U = (U1 + U0) / 2.

Aneb jak se vyhnout integrálu. 😆 (Pokud by jej laskavý čtenář vyžadoval, nechť si onen obsah trojúhelníka spočítá, nápověda formou "kopance" je níže. 😉)

A ne, přímo "nasprosťáka" přes watthodiny to nejde, neb napětí klesá s kapacitou v Ah a to nikoli lineárně přes celou vybíjecí křivku. U napětí v této konkrétní hodnotě ovšem ještě lze předpokládat přibližně lineární závislost z vlastností Li-Ion baterií (konkrérně jde o konfiguraci 20s9p).

Rozdíl kapacit v Ah je pak c = c1 – c0, což je to, o co byla baterie dobita. Kapacita v této definici říká, kolik proudu za jaký čas je schopna baterie poskytnout, tedy c = I × t.

A hmotnost soustavy m odhaduji na 116 (+- 3) kg. Tíhové zrychlení uvažuji konstantní o hodnotě 9,80665 m×s^(-2).

Dosadím:

e = (((U1 + U0) / 2) × (c1 – c0)) / (m × (h0 – h1) × g)

A pro naměřené hodnoty:

e = (((70,7 + 70,5) / 2) × (9,57 – 9,41) × 3600) / (116 × (903 – 554) × 9,80665)

e = 0,10242

Poznámka: U dosazení konkrétních hodnot je nutno převést hodiny na sekundy u měřené kapacity, to se provede vynásobením 3600 (= 60 × 60).

Účinnost e je přibližně 0,10242, tudíž cca 10 % potenciální energie dané výškou kopce získám zpátky do baterie.

Vyjádřeno ve výšce, pokud v praxi sjedu dolů o 349 m, pak asi necelých 36 (= 349 × 0,10242) vyškových metrů mohu vystoupat z rekuperované energie (bez zohlednění ztrát u výjezdu). Nebo si tuto hodnotu mohu přeložit do nově získané vzdálenosti dojezdu dle aktuální spotřeby. Pro tento případ by šlo přibližně o jeden kilometr neprogresivní jízdy. Do toho cestou dolů jedu "zdarma" (resp. mám již "zaplaceno" při výjezdu). Konkrétně pro tento experiment nějakých 3,81 km, což je samozřejmě také k dobru.

Závěr:

Rekuperací získám zpět přibližně 10 % energie. Jinými slovy ve smyslu kopec nahoru spálím kus baterky, dolů samospádem a ještě si dobiju na asi 10 % výšky původního kopce nahoru. Je dobré vědět, jak se tato účinnost pohybuje pro praktické odhady při plánování náročnějších kopcovitých tras.

Poznámky:

Samozřejmě, že by těch měření správně mělo být více, leč pro hrubý odhad a vyvrácení mýtů o nějaké "superúčinnosti" rekuperace u ekolobky to postačuje.

Nutno též podotknout, že elektromagnetická brzda pomáhá odlehčit mechanickým brzdám (terminologicky míněno ve smyslu brzd na bázi mechanického tření, tj. včetně hydraulických), kdy tolik nedochází k opotřebení brzdových destiček a kotoučů, či při extrémnější jízdě a dlouhých sjezdech snižuje riziko přehřátí brzd.

A laskavý čtenář, nechť si spočtenou hodnotu doplní o interval spolehlivosti pro odchylku v odhadované hmotnosti jako snadné cvičení. 😉

***

…zde experiment končí. Inu, naskočím na deck a vydávám se přibližně po vrstevnici horskými lesy. Příjemná lesní dálnice s občasnými výhledy do z této výšky mělkého údolí Moravské brány.

Cesta je trváním dlouhá, neb již jedu volněji. Tzv. na kochačku. Dosud jsem, až na pár výjimek, ždímal mašinu, co dala. Nyní již pomýšlím na bezpečný dojezd do dnešního závěrečného cíle. Přece jen, nějaký ten kopec mě ještě čeká.

V údolí po mé pravici se vystřídají obce s lukami. Veřovice, Mořkov, Hodslavice a Hostašovice jsou za rohem. To už se spouštím z pahorkatiny, podjedu železnici tunýlkem a hurá malebnou cestou do obce. Odtud do Straníku a stoupat do bujných hvozdů. Když zlomí se horizont, já už jen kousíček pod vrchol sjedu a zakotvím… Dorazil jsem a chlupaté vítání se na mě vrhá, jako by mě rok neviděli. A to to bylo jen pár hodin…

***

Krása v každodennosti. Ta jest běžně přehlížena. A i obyčejnost nezřídka připadne mi neobyčejná, neb dílem spontánnosti občas vyvine a promění se v okamžiky utkvívající v paměti…

***

A tak užil jsem si fajn spontánní víkend plný krás, radostí a zábavy. I na to grilování v neděli došlo a já napráskal si břich (nejen) kýženým bůčkem…

***

Je podvečer před šestou. Letní den stále krákých nocí oplývá sílou světla. Západní trasa nese se v duchu power ride. Jinými slovy, jakmile minu města i obce, jedu co to dá a na co si troufám.

Klasika. Dolů do Nového Jičína, Šenovem do Kunína a za ním doprava kopcem na Hukovice. Podél Poodří na Bartošovice a dále širou silnicí hvězdnou rychlostí na sever. Míjím letiště Leoše Janáčka užívám si letu svobodou těla i ducha, jež Bronco mi skýtá.

***

I zpomalím vnějšímu pozorovateli prostoročasem, v Labyrint, v zastavení než zmizím. Stále stromy popadané mě potkají branou a v polomech krátce před vlnou a Stromem. Entem, jenž je mi větrem šumícím přítelem. Naslouchá mým myšlenkám a nesoudí…

🙏❤️🌳

***

Svižná jízda traily pokračuje. V jednom místě rozryté lesní cesty se dopustím zaváhaní a kaluž mě ztrestá mokrou botou včetně ponožek, neb právě do ní musím vyšlápnout. Vyšlápnutí je běžnou technikou v terénu pro malé rychlosti zejména v technické jízdě.

Pomáhá i jindy, například při této mé chybě, již jsem se mohl vyhnout pouhou myšlenkou. Blesklo mi hlavou, že skončím jednou nohou ve vodě a síla sebenaplňujícího proroctví mě v ni navedla. A bylo by snadné vzít to úzkým pruhem vyvýšené hlíny a kamení jako obvykle. A tak převalí se hlubina botou shora a zaplaví ponožku i s chodidlem. Nu což, to se stává…

Dále zdolám lesní bludiště již bez obtíží a mířím v Ostravu. V polích západ Slunce protáhlými stíny jeho nízkosti kontrastuje v měkkém naoranžovělém svitu vrhaným v krajinu. Výhled líbezný, závěrečný…

***

Spontánnost není per se nerozvážností. Snad ta dadaistická mohla by býti? Nevím dosud zcela, leč ta nepromyšlená, neuvážená může trpět zhoubností. Spontánnost je v mých očích podnětem. To, s čím pracuji, z čehož vzniká něco nečekaného, neobvyklého. Neboli z chaosu i řád se rodí. Tak jako poetické momenty a filosofický význam přinese původním předpokladem docela obyčejný víkend se spontánním počátkem…

***

V důsledku řetězce událostí samovolného počátku sobotou, 10.08.2024, zdoláno 76 km s maximálkou 107 km/h. Pokračováním nedělí, 11.08.2024, přidáno dalších 43 km a nejvyšší rychlostí 101 km/h. A tak původní náhodou (?) přibylo Broncu 119 km na budíku, na číselně krásných 12360 km. A cyklus časem i prostorem se uzavřel… 😉

***

Paralelní interpretace příběhu: Fyzikální okénko

Totiž abychom si s laskavým čtenářem rozuměli, inspirace (nejen) kousku poezie v tomto příběhu není náhodnou. Konkrétně šlo DPSS laser, nikoli však výhradně, mohl to být stejně tak i rubínový, či jiný. Při spuštění laseru dochází k fyzikálním jevům, jež jsou velmi zajímavé.

Laser se zjednodušeně skládá z optického rezonátoru, což je komora se dvěma zrcadly, z nichž jedno je polopropustné (aby bylo možno energii odebírat). A uvnitř rezonátoru jest aktivní médium (např. krystal, plyn, organické barvivo…).

Některé lasery pak rezonátor a zrcadla postrádají zcela, či jako zrcadla slouží kupříkladu optické vlákno, nebo určité fyzikální procesy na PN přechodu laserové diody. Hodí se uvést, že existují i lasery s kruhovým rezonátorem. Držme se ale jednoduchého "učebnicového" příkladu. Je zde ještě několik dalších podstatných technických "serepetiček", ale ty pomiňme.

Při napumpování energie do aktivního média v optickém rezonátoru, je tato energie pohlcena v elektronových obalech aktivních atomů, či molekulách média. Než zařízení začne plně fungovat, elektron excitované částice ve vyšší energetické hladině spontánně seskočí níže, kde je volno, a tímto vzniklý foton způsobí lavinovité, stimulované, uvolnění dalších fotonů z okolních vybuzených částic. Fotonů stejné frekvence, fáze a směru.

A protože je těchto vybuzených částic mnoho (tzv. populační inverze) a stále se doplňují dodáváním energie do média, dochází ke stimulované emisi znova a znova, jak fotony vhodného směru putují stojatou vlnou v rezonátoru, než náhodou uniknou ven.

A tak stvoří se, mimo ztrát (sic!), paprsek koncentrované energie (tj. koherentního a monochromatického elektromagnetického záření) pozoruhodných vlastností…

🔆 … VíceMéně

+

Barvami léta…

Euforie léta. Tak bych nazval následující období červenece, jímž prožil jsem vyjížďky a další zážitky. Léto, potažmo tuto jeho část, miluji. Právě k tomu kousku svobody duše a mysli upínám se občas v dobách zimního temna v myšlenkách, když vyřknu "už aby bylo léto"…

***

Dopolední odjezd na čistém stroji. Tak započíná má neděle. Záměr prvotní jest dostat se do Labyrintu odjinud, neb polomy zhusta zneprůjezdnily mnoho tras. Po opuštění města, městečka a několika kilometrech putování, to tudíž beru otevřeným polem. Trasa známa, leč zřídka využívána.

A jsem tam, povedlo se! Bláto klouzavé, přesto daří se mi pronikati v les. Trail dračí v hlubinách mě uvítá stromy popadanými. Enty padlé lze objet. Netrvá dlouho a ocitám se v místech již po kalamitě známých, dosud nepročištěných. Brána zlomeniny stromu a dvě blokády. Kličkování a…

Strom. Je letně krásně, že psal bych básně. Přesto si poetu odpouštím a vychutnávám si tu atmosféru klidu duše. Les je blahodárný. Hmyz si bzučí, ptáci pějí, jemný větřík listí čechrá, potůček zurčí kamením. A mi je jen tak fajn…

Výjezdem jako byl posledně můj příjezd. Nyní seovšem rozhodnu překonat mobilní plot, neb jsem "pozapomněl", že se tudy nedá a tyhle bezohledné zátarasy mě už nebaví. Ničemu a nikomu to nebrání, nikdo nic nepozná. Po chvíli jízdy proběhne náhodné setkání se sestrou a mámou na venčící procházce s Druidem. Mířím dále. Na sprint. A to je žrádlo. Zkrátka pecka. Tohle mě baví. Zastavím po několika kilometrech až na kochacím místě s výhledem na Beskydy. Svoboda a volnost z jízdy mi koluje v žilách spolu s adrenalinem.

Cesta cyklostezskou po průjezdu městečkem mě vede. Projíždím okolo odpočívky a hrozící agresivec z dvojice mužů ji okupujících na mě gestikuluje pěstí jako do ucha postřelený kandidát na amerického prezidenta: "Běž do lesa!"

Nezastavuji, jen na něj automaticky mávnu, neb prvně v důsledku souběhu událostí předpokládám, ba že mě z nějakého důvodu mává. Stejně se nezahazuji s netolerancí a omezenými myslemi žijícími v slepotě bídy iracionálního generalizujícího kategorismu. Den letní si zkazit nenechám. À propos, v lese už jsem byl. 😉

Dále nabírám směr Ostrava, přes pole louky, lesy, vesnice a aleje… Napojení na cyklotrasu podél Ostravice táhne mě přibližně na sever. Dorazím až k lávce přes řeku, kde už zdáli jest viditelný mumraj a proměny areálu Dolních Vítkovic. Známý festival Colours of Ostrava se chystá. Svátek tohoto euforického období, jenž nenechám si nikdy ujít. Vždyť jde asi o jedinou příležitost v roce, kdy kulturně se obohatím a duší oddám se volnomyšlenkářství jako za studentských let.

Vjezdu v areál nic nebrání, lidé od pohledu nepatřící k týmům zodpovědným za přípravy akce zvolna proudí dovnitř. A tak i já se odvážím a pronikám okouknout, co se na nás chystá. Stage rostou, stánky i rozličné instalace se množí, jakož též další festivalové propriety a kulisy. Projedu si v areálu několikero míst, dávaje obezřetnosti za dost, neb v zdánlivě chaotickém pohybu hemží se všelijaká technika. Pojme mě nálada těšení se a očekávání. Už příštího týdne se dočkám události, jež celý rok vyhlížím! Jako Vánoce pro malého haranta blíží se šimráním v podbřišku, i pro mě tato tradice jest uchvacující. Obdivuji zvolna rostoucí festivalové místo, pozoruji přípravy a říkám si, že za pár dní tudy budu procházet pln dojmů z koncertů, přednášek a zážitků, pohlcen unikátní atmosférou typickou právě pro Colours.

Pokračuji, protnu centrum Ostravy a před mostem přes Odru vedoucí do Koblova naberu kurz na Bohumín. Míjím rybníky s koupajícími se rekreanty, užívám si léto… Rychlostí okolo 40 km/h ovívá mě teplý vánek a já si vychutnávám tu pohodu. A už jsem v Bohumíně, skrze město a dál jedu rurální rovinatou krajinou. Zvolna ubývají vesnice a divoká příroda zaobírá stále více a častěji mé zorné pole. Blížím se ke státní hranici.

Posledních pár kilometrů sleduji zjevně nivním biotopem směr proudů řek Odry a Olše na poslední mys naší republiky k jejich společnému outoku s Odrou. Cíp na jehož konci ční rozložitý, nikterak vysoký, leč od pohledu starý a statný Ent, k čemuž mu sekunduje menší bratr. A všude, kam se rozhlédnu je na protějších březích už Polsko.

Soutok Odry a Olše dobyt. Opět. Nejnižší bod Moravskoslezského kraje o nadmořské výšce 190 metrů. Jak se říká, kruh byl uzavřen. Tedy po navštívení pramene v příběhu "Čerťácká hydra" završil jsem putování krajinou v místě, kde Odra opouští mou zemi.

Klid doplněný o občasné šplouchnutí ryb lovících nad hladinou nízkoletící hmyz je pohlcující. Sem tam ji protne pták zase útočící na ryby, či jiný efektně sezobnuvší kdejakou mušku, nebo vážku. Vše mému oku poklidné a mírové odehrává se v neúprosných dramatech přírodního výběru. A řeky splývající v jediné plynou nezúčastněně proudem času. Voda omývající břehy se roztodivně víří, vlnami šumí. Relaxuji, medituji. Sám. Než dorazí banda důchoců, Poláků, na bicyklech…

Parkují stroje a chvíli si lokaci prohlížejí. Mi stojí mašina opodál v docela úzkém místě, neb právě před chvílí jsem ji přesunul z pozice pro fotograii. Nějak se domluvíme a koloběžku se jim povede obejít bez nedobrovolného koupání. Prohodíme pár slov a za okamžik skupina mizí v dáli. Netrvá dlouho a korytem Odry připluje další výjev. Dvě loďky plné omladiny. Mužská osádka jednoho plavidla dojíždí ženskou posádku a dochází ke slovnímu kontaktu. Právě jsem svědkem namlouvací plavby mladých Poláků, kdy po krátkém rozhovoru je tento završen zvoláním jednoho z chlapců k samičkám ve znění "dám ti číslo"… Zda dala, či nedala už jsem v šepotu řek neslyšel, neb vodáci minuli soutok a zmenšovali se perspektivou. Inu, i takové malé příběhy se odehrávají v letních idylkách…

Nadešel čas návratu. Zpátky jedu zvolna 30-40 km/h, vesměs stejnou cestou, jen v Bohumíně chvíli bloudím. V jednom místě už v Ostravě se od již ujeté trajektorie odchýlím a pokračuji okolo gymplu, kde jsem studoval, až domů. Baterka je super tvrdá, stále to táhne navzdory vybití. Me gusta. 😊

***

Colours of Ostrava. To sousloví působí na mě jako magické zaklínadlo. Jak zmínil jsem loni v příběhu "Svišti sviští", tenhle festival je mou srdcovkou, kombinací pracovního, byť neformálního, i osobního nasazení ku tvorbě přidané hodnoty při budování kapitalismu, tak odpočinku, obohacení mysli i ducha a zejména jiným myšlenkám. A mohu říci, že letošní ročník se povedl.

Smečka psí, Lišák Plyšák & Smějín, vyrazila na čtyři dny na dovolenou, já si vzal volno v práci a u nás, mé maličkosti & mé milé, se ubytovala sestra mé drahé s přítelem. Očekávání společných aktivit tedy byla na místě a všichni čtyři jsme se náležitě těšili.

Klasikou u takové bandy (či smečky?) jest přirozená geneze interních vtipů, neboli džouků, či průpovídek. A tak se zrodilo heslo "ok, boomers", po vzoru youtubera boomerské generace, jenž si příhodně říká Electroboom. Totiž borce, zabývajícího se (nejen) elektřinou, elektronikou i elektrotechnikou a natáčí velmi jiskřivá (včetně oblouků) a šokující (doslova) videa. Aneb jak nepostupovat. Videa, kde se snoubí poučení, zábava, osobní příběhy a specifický racionální humor se špetkou (oprávněného) vzteku nad lidskou hloupostí a omezeností ("there is no free energy"), a okoření je dávkou ironie až sarkasmu (včetně jeho osoby, bez výjimek). To jen na okraj a jako mé skromné doporučení. 😉

My dva chlapi jsme totiž tak "trošku" nerdi. 😆 K čemuž dvojsmysl byl též i v tom, že zkrátka stárneme, když jsme viděli mnohé návštěvníky a zřejmě též kvůli našemu poněkud old school vkusu. Nu, což i dámy se bavily, neb už nás za ty roky znají… 😉

A jak jsme si to tedy užili? Inu, báječně. Pokud hovořím za svou osobu a domnívám se, že ostatní též. Každého dne jsem vyrazil o něco dříve; prvního, středečního, abych si prošel areál a prozkoumal, jak se vyvinul od návštěvy mého koloběžkářského alter ega. Další dny pak především kvůli programovým bodům. A tak jsme se potkávali a zase rozcházeli, dle gusta a zájmu. A abychom si vždy mohli probrat rozličné zážitky. K čemuž jsem absolvoval i nejedno pracovní setkání v neformálním prostředí.

A co mě oslovilo? Mnohé. Naprosto pohlcující a absolutní vrchol festivalu Infected Mushroom, kteří mě přesvědčili o tom, že i za střízliva může mít jejich performance psychedelické účinky. Mig 21, jimž jsem poměrně nedávno přišel na chuť (příběh "Světlem bouří písečných"). Svůdná taneční múza Sevdeliza navzdory logistickým potížím, když chyba ve Windows paralyzovala leteckou dopravu, přesto dorazila privátním letadlem. Výstřední Sam Smith, výtečný Sean Paul, pro mě klasičtí Tangerine Dream, překvapivý Genesis Owusu, utržení Clockclock i Tankus the Henge, Sam Garrett, Dennis Lloyd, Gogol Bordello & další.

A Sauronovo oko na Colours of Ostrava zavítalo také. I sám Temný pán si nenechal ujít Lennyho Kravitze. 😂 (Což se mi povedlo zachytit i na fotografii. 😉) Byť já jej se svou milou pojal jako odpočinkovou poslechovku, ty dramatické ovační prostoje umělce pro mě byly, vzhledem k pokročilému dni, ubíjející… Naopak, chtělo to toho večera více kontinuity toku energie, více nám naložit.

"Ale houby", říká se se občas. A tak se mi v rámci jednoho z festivalových dní povedlo získat volnou vstupenku na přednášku do Gongu. Merlin Sheldrake: The Secret Intelligence of Fungi. Již nějakou dobu totiž zvažuji, že si pořídím a přečtu jeho knihu "Propletený život", tedy knihu o houbách. Současně jsem viděl též rozhovor s ním vedený Danielem Stachem na ČT24.

Houby. Ten povětšinou neviditelný symbiont a součást nejen lesů mě uchvacují. A přesně o tom a mnohem více bylo toto inspirativní vystoupení. Zkrátka houby jsou hydrami, jak pojednává příběh "Čerťácká hydra"…

Kolem a kolem, mnoho zážitků, počínaje vypečenými křupavými slaninovými čipsy ke snídani, přes festivalovou atmosféru a zážitky, "ok, boomers" až po společně strávený čas. Takové byly letošní Colours.

***

A ono alter ego koloběžkářské má s alter egem řekněme festivalovým, či coloursáckým, jež je též volnomyšlenkářským, společného jedno; svobodu mysli vydat se tam, kam zrovna si zamane…

***

Rychlost, blízkost země, sprint a šikany. Tak bych charakterizoval sobotní vyjížďku týdne následujícího.

Započínám ji směr Labyrint, skrze lesy. Průzkumem, kudy jinudy se dá jet. V mezičase na chvíli navštívím oblíbený rybník a pokračuji. Labyrintu dosáhnu jako jinak obvykle snadno. Super, lesní bludiště je mi k dispozici. Skrze traily doprovázím potoky v barvách léta. Lesem vychutnávám si euforií svižné jízdy. Průjezd dračím trailem mi jako posledně komplikuje padlý Ent, leč cestu volím objížďkou směrem do údolí, kde po chvíli za hrabání lesního harampádí pneumatikami Bronca dosáhnu opět výškové úrovně trojrozměrně ve vlnách fluktuující lesní stezky.

Brána padlého stromu, podjíždím s hlavou skloněnou a… "Au!" To je zvuk v přilbě, jenž ušima zabolí, když v půli jako sirka přelomený kmen trefím. Brána evidentně poklesla. Dále opět polomy, dosud nikdo se tudy neproklestil ku jejich odstranění přes lesní dvoukolejku. Rozplynutí vlnou a Strom. Klasika.

Meditaci nemožno vynechati. Vždyť mě takto nabíjí! Skrze alter ego koloběžkářské mohu se oddáti magickým silám lesa, pročež to jest tím, proč tak rád sem téměř vždy zavítám. To je to místo posvátné. Místo mé mysli a duše chrámu, s chorály potočního po kamení vody zurčení, ševele listí ve větru, pěveckých sonát ptactva, roztodivných dalších zvuků a barev vesměs zelené palety lesa. Vůní dřeva, půdy a hřejivými paprsky slunce. Všemi smysly pohltí mě, jako tekutý písek nebohého bránícího se dobrodruha…

Hurá vzhůru. Opouštím les a vracím se v realitu. Uplyne mnoho kilometrů pod koly mašiny. Cesta vede mě přes Jistebník, kde zamýšlím za kolejemi napojit se na polňačku. Ještě než se tak stane, borec při kraji ulice nečumí okolo. Tuším, že se to stane, je to evidentní z jeho chůze. A tak téměř vstoupí mi pěšák rovnou před řídítka. Na to troubím klaksonem, neb hlasitostí je třeba vyvolat urgentní reakci a doufám, že i v poučení se příště rozhlédnout. Zafunguje to, ke kolizi nedochází, leč jsem, jako obvykle, připraven brzdit.

Přes pole a lesy mířím do Klimkovic. Výhledy neboli výhledi (nabídnu-li jim personifikaci) za mými zády se otevřou v kopci a já na pár okamžiků neodolám obdivu malebnému panoramatu Beskyd jako na dlani. Nádhera, krása…

Za náměstím v Klimkovicích jest rozkopaná cesta, obezřetnost je nezbytná, byť provoz je pouze vlažným. Je víkend. A než se naději, vystoupám silnicí k lázním. Sanatoria si vychutnám v parku, tam kde sepjaté ruce ční k nebesům skrze koruny stromů. 🙏 Ano, to je ten můj oblíbený lesopark s vesměs přírodním mobiliářem.

Dolů z kopce, na němž se lázně rozkládají, klesám lesem. Přejíždím odvodňovací kanály s dvojím tlumeným "pum", či zvučnějším "bum", když téměř jedenáctipalcová kola bez mrknutí pomyslného oka překonají ocelový profil napříč štěrkovou lesní cestou. V dolině lesní zátoky kolem oblíbené houpačky na větvi rozložitého Enta a už jsem opět v civilizaci, byť vesnické. Vítá mě Velká Polom a jedu dále v kopce silnicí.

Když tu, pitomec jal se mě předjížděti, když odbočuji na polňačku. Přirozeně, že nejrprve vyslal jsem znamení paží indikující můj záměr, načež započal jsem brzdit. A tu mám blba po své levici v pro něj protisměru… Čekám, čumíme na sebe, jakejsi strejc za volantem starého pickupu, či co. Technicky způsobile vozidlo zrovna nepůsobí, ale co já vím… Usuzuji, že jeden z těch duchem jednodušších, tudíž ho nechávám jet, neb nevím, co udělá. Někdy je zkrátka klid s trpělivostí tou nejlepší cestou.

A do lesů, silnice a opět les. Klesám k Hlučínské štěrkovně. Zde právě probíhá fesťák, lidský mumraj s kombinací zvýšeného motoristického provozu a vzdálená hudba jsou mi tak přítomny pohodovou, leč pozornost vyžadující kulisou. Mým mezicílem na dnešní vyjížďce je nedaleký bývalý lom s několika chatkami. Lom Pohádka, tak se mu přezdívá, či oficiálně lom Trhůvka.

U poněkud prostatického vodopádu ze skály lomu zastavím. Appka mi hlásí, že mám stále 75.2 V v baterii. Super, dost šťávy pro návrat bez omezování. Pes zvědavý navolno, tipuji starší fenku kokršpaněla, jeví štěkotem o vetřelce, tedy mou maličkost, pozornost. Nereaguji a hafan je vzápětí v klidu, poznal, že nemám nekalých úmyslů.

Pár, jenž jsem cestou sem předjel po chvíli pěšky dorazí a očumuje chatu. Toto počínání neunikne pozornosti místních. Sousedé evidentně nyní prázdné usedlosti ptají se, zda hledají majitele. Nikoli, pouze koukají. Je zjevné, že zde střeží sousedská hlídka a možná by se našla i nějaká ta "Keliška". Inu, co už, mě si nikdo mimo feny beztak nevšímá.

Jedu se občerstvit do Loděnice, příjemné trampské hospůdky na břehu řeky Opavy nedaleko Děhylova. Táborová nálada v přírodě. Oblíbené místo z nějž čiší dětská nostalgie plná tajemství a dobrodružství…

A zpátky ke štěrkovně. Rušné okolí letního festivalu zhoustlo patrně nabitějším nadcházejícím programem, líznu Hlučín a vrhnu se na protější břeh řeky Opavy. Bobrovníky, les plný trailů, leč nyní pouze projíždím až dobudu hošťálkovický výhled na elektrárnu a teplárnu v Třebovicích. Sjedu k Odře a vydávám se směrem na jih, přes slepé rameno. Vůně grilu na vyjížďce doprovází mě občasnými úniky slin. Pavlov. Inu, ani já nepřijdu po návratu zkrátka. Grilovačka se sousedy na dvoře se právě rozběhla, omrknu to při příjezdu a jde se na to…

***

Neděle, sem tam deštivo. Tudíž volil jsem relax, vycházky se smečkou po lesích a psal příspěvek "Čerťácká hydra". Trvá mi to, no…

***

Je pondělí a v práci nejde elektřina, tak mě čeká neplánovaná dovolená, neb nejsem zastánce home office a ze zkušeností udělám přinejmenším třikrát méně než v kanclu. Jak s tímto volným dnem naložit? Na mašinu! 😝

Zase jinudy prozkoumávám Labyrint. Inu, obvyklá klasika. Ani nemůže být jinak, ač dnes s asociací a vzpomínkou na van Gogha, když objevím několikero polodivokých slunečnic. Neminu sprintomísto a už se přesouvám dále. Mým cílem na trase jest kopec s rozhlednou Okrouhlá nedaleko Staříče. Zde vystoupám vzhůru a, navzdory předpokladu neprůjezdnosti v důsledku červnových bouří, na vrcholu pomýšlím na místní trail, neboli singletrail. To jest uměle vytvořená jednosměrná trať pro řádění na horském kole. Zvěsti praví, že je velmi neudržovaná, leč toho nedbám. Kouknu průzorem houštin do lesa a ten mě jako Nietzscheho propast vtáhne i s mašinou do svých útrob…

Zprvu to jde snadno, navzdory snad prvotnímu nihilismu ke zdolatelnosti této výzvy, přece jen malá kola a tak… Prdlajz, vždyť jsem na pekla mimo smrtelníků chápání zvyklý. 😉 Stezka se klikatí svahem v mnoha smyčkách. Zatáčky, nezřídka zkosené a kořenité beru často s výšlapem a smykem. U takového terénu si člověk na ekolobce zkrátka zamakat musí. Silniční pneu v tomhle prostředí zábavu posouvají o úroveň výše. Sem tam by to snad i bylo o hubu, leč podruhé, či potřetí bych si v těchto místech připadal jistější. Neznám to tady. I tak je jízda docela v klidu a příjemným zpestřením jinak docela obyčejného přesunu.

Nejprudší část protkaná serpentinami je za mnou. Nyní se na zvýšeném úpatí kopce trail ubírá houpavě zvolna dolů vrstevnicemi. V jednom místě zdolám v úkosu svahu poněkud nedůvěryhodně vyhlížející část vedoucí po dřevěném mostku. Jakéhosi mola z klád a latí mostivky obepínající kopec až za zatáčku. Tam opět naváže lesní povrch. Brzda! Za zákrutou mi před řídítky vykoukne kmen přes zamýšlenou trajektorii. Objedu ho shora, přes naváté listí a už pokračuji dále. Po pár okamžicích vyplivne mě les dole pod kopcem u ohniště nedaleko hřiště. Pohodička.

Další mou zastávkou jest kaple u Frýdku Místku nedaleko obce Sedliště v mapě označená jako "Povýšení sv. Kříže". Dosud jsem zde nezavítal, tak alespoň provedu zběžnou obhlídku, neb je zde dnes poněkud rušno a já docením klidu při rozjímání. Inu, co naplat vyrážím směrem ku poměrně nedaleké přehradě Žermanice.

Projedu se po hrázi a zase zpátky, pokochám se vodní hladinou a vzpomínám, jak přes více než měsícem a půl plavili jsme se tudy na motorovém gumáku v rámci firemní akce. Množství rekreantů na vodě i na souši v tomto parném letním dni indikuje sezónu v plném proudu. A dnešní barevná jízda ještě nekončí!

Havířov se nachází co by kamenem dohodil, a tak zavítám i sem. Vystoupám krátkým terénním úsekem skrze pás zeleně v sousedství paneláků. Dřevěnka, jež je mým mezicílem, je utopená mezi domy a za plotem. Prohlédnu si historickou stavbu alespoň zdáli a po pár okamžicích skrze klasickou sídlištní garážovou zástavbu, v jejíž blízkosti bych historickou dřevěnou budovou rozhodně nečekal, přesunu se do nedalekého parku. Díky krásnému počasí je plno i tady. Naštěstí za chvíli z davů zklesám opět v přírodně divočejší a pohodovější lokaci, totiž k podniku s názvem Malá Jamajka…

Čas se občerstvit. Chytím stůl a zaparkuji. Objednám si a vychutnávám si atmosféru léta karibského ostrova & reggae. Zelenožlutočervené kulisy a prostředí připomínající plážovou pohodu mě přenesou docela jinam…

…🇯🇲 … ☀️🌊🏝🌴… 🎶🎵🪘𓃬🇪🇹… 🔄⤴️🌍🌎🌏🌱⚛️🙏…

Inspirativní nálada vede ku pokročení nekonečného příběhu "Čerťácká hydra". Zkrátka letní barevná pohoda a já si spisuji v baru, scéna téměř jako z nějakého filmu. Bezpochyby jsou toto ty chvíle bezstarostnosti, okamžiky nespoutanosti mysli, kdy jsem jiný, tvrdil by nezasvěcen… Leč ona jinakost tkví v pozorovatele neznámosti alter ega koloběžkářského, dobrodružného, hloubavého… 🤔

Frk domů. Tak definoval bych poslední přesunovačku. Totiž to, jak svižně, progresivně a s osvobozující euforií projedu lukami, lesy, silnicemi v Ostravu, přes Vratimov, kousek podél řeky Ostravice a městem domů…

***

Svět není černobílý. Ba naopak. Skýtá celé spektrum barev. A co více, i uvědomíme-li si barevnost světa, mnoho barev stále nevidíme, nevnímáme… A tak v okamžicích, kdy alter ego koloběžkářské chopí se kormidla, plavíme se do vod barev dosud neviděných. Tam, kde na pozadí docela obyčejných vyjížděk mysl cestuje univerzem neobyčejnou barevností letních dní. Volná a nesvázaná…

***

V neděli, 14.07.2024, zdoláno 96 km, maximálka 107 km/h. Po Colours, v sobotu, 27.07.2024, přidal jsem 69 km s nejvyšší rychlostí opět 107 km/h. A nakonec spektrum uzavřelo v pondělí, 29.07.2024, 76 km s dotřetice krásnými 107 km/h větru ve tváři.

Barvami léta jsem si užil úhrnem 241 km a Bronco tak má na budíku 12241 km. … VíceMéně

+

Čerťácká hydra

***

Bájná stvůra,
či snad živočich;
ni noční můra,
bát se jich?

Sekneš-li ji,
zrodí se ve dví;
jak užít ji,
kdo ví?

***

Mýtické stvoření je vskutku nádhernou metaforou. Praví se, že hydra byla nakonec zahubena v zájmu dobra. A bylo tomu tak? Nebylo-li by snad v této ctnosti lepším hydru jaksi si ochočit? Využít symbiotickou formu vztahu? Či alespoň koexistenčně se tolerovat? Zkrátka volit vyšší formu dobra spočívající ve vzájemném prospěchu?

Dovedu si představit též alternativní pověst, kdy nedaleké město, dosud hydrou terorizované, mohlo by z nestvůry profitovat. Kupříkladu co do ochrany před útočníky a dobyvateli. Tvor by zůstal živ a i ten rak. A les též… K čemuž samotné město by se, v případě ochočení a symbiózy s hydrou, stalo odolnější, adaptibilnější, čímž i významnější ekonomickou, náboženskou a kulturní silou regionu a dále. Stalo by se komplexnější na úrovni dlouhodobé bezpečnosti v divokých časech a z tohoto důvodu by prosperovalo po dlouhé věky.

Je ovšem možné, že po čase i to by se zvrtlo a někdo pokusil by se hydru užíti jako útočnou zbraň. Tak už to ve starořeckých pověstech chodí. À propos mohlo by toto býti snad varováním, že i hydry mají svá slabá místa. Jinak Hérakles by byl zbytečným, nehodným zmínky. Tento element v báji je nezbytný pro samotné pochopení hydry v celé její kráse; proto musí lernská hydra zemřít…

***

A já tvrdím, že od hyder je možné mnohému se naučit. Vždyť i v Deníku příběh "Chmýřím pampelišek" pojednává o hydře. O obyčejné pampelišce. A příklad je to příhodný. Pozornému laskavému čtenáři to jistě neuniklo.

Na rozdíl od fénixe se hydra znovu rodí silnější. Nepropadá se toliko při velkých šocích. Rychle regeneruje a roste ku své prosperitě díky šokům. Pinus contorta v příběhu "Znovuzrození", odpovídá právě spíše vlastnosti fénixe povstát doslova z popela. Leč není to tak jednoduché, tak čisté.

Fakticky tak les, díky této borovici chápán jako komplexní systém, vykazuje přímo i nepřímo komplexitu odpovídající hydře. A to schopností poskytnout po požáru semena přeživší fauně jako potravu ve spálené krajině po masivním požáru, jež současně zajistí migraci semen do oblastí pořážiště, kde dosud nejsou přítomna.

Borovice se tak podílí na přizpůsobení lesa, adaptaci se zlepšením systému. Na těch místech nejdříve vyrostou stromky borovic a dají vzniku vrstvě prvního patra tímto znovuzrozeného biotopu. Další flóra i fauna se přidá a les roste, mění se, tvoří ekosystém, čímž si najde optimální podmínky svého fungování. Současně místa s takto statisticky nově vyšší pravděpodobností požáru získávají novou odolnost ve smyslu ještě rychlejší obnovy v důsledku nové přítomnosti stromků a jejich semen. Tak proto.

V této přenesené souvislosti beru hydří vlastnost metaforicky jako inspiraci v životě a konání. Jednu z mnoha. Smýšlet nad světem jako komplexním systémem a takto tvarovat jej svými činy; to je to proč stroj člověka nenahradí. A kdyby snad zdálo-li by se, že už se tak stalo, pak bude to ještě stroj? Nejsložitější a nejkomplexnější strukturou ve známém vesmíru je totiž mozek. Lidé si myslí, že ten lidský. A tak jako s hydrou v této alternarivní pověsti, žije alter ego koloběžkářské a Bronco jako jedna duše…

Nechť laskavý čtenář sám zamyslí se, kde v jeho životě vidí hydry a jak tato stvoření může užíti ku prospěchu svému. 😉

V tomto smyslu, mohl by tento příspěvek být nazván "Ochočte si vlastní hydru", neb o tom přesně byly mé první jízdy na vylepšeném stroji po generálce. A tak jsem se pustil do poznávání této čistokrevné hydry…

***

Hlava první: Ochočování

A je to tady. Konečně. Po období jisté nejistoty, zda zdárně dokončím generální opravu mašiny, vyrážím na každoroční pětidenní výpravu spojenou s dovolenou. Hurá!

Je středa a stojím před domem, mašina je plně připravena k prvním kilometrům. Naskakuji na palubu. Sotva zmáčknu páku plynu, jak jsem zvyklý, projeví se krouťák jako sviň, gumy ihned pískají. "Wow! To co je?" Pomyslím si. Holt, tuning ve výměně baterie a kontroleru si patrně žádá trochu citu a znova se se strojem sžíti.

V každém případě na oněch prvních kilometrech mě čeká primárně zajíždění nových kotoučů a brzdových destiček. O něco déle to bude trvat u pneumatik, než se sjede povrchová vrstva nanesená ve výrobě, aby se guma dala bez poškození vytáhnout z vulkanizační formy. Jdu na to. Zajíždění brzd vypadá poněkud nevyrovnaně. Neustálé rozjíždění se a zpomalování téměř do zastavení. Dokud nezískají brzdy ten správný účinek. A tak činím na lesní a klidné uliční části středeční vyjížďky. Vyjížďky přepravní a seznamovací, jak se ukáže. Opouštím Ostravu…

Po zajížďecí jízdě ocitám se na Ariadnině trailu. Zdolám kočárkosjízdnou část a v místech, kde trail prolomí se ve spletitou nit vedenou labyrintem prostoročasu, započnu opět si vychutnávat divokou jízdu terénem. Zastaví mě až polom přes stezku. Ani nepomyslím na návrat, nýbrž hledám cestičku mezi torzy padlých Entů.

Po nějaké chvíli, kdy i zapochyboval jsem zda náhodou netlačím Bronco přímo do bažiny, najdu ztracenou nit. Chvíli jedu s vášní, když další stromy, jako sirky zlomené v mohutných kmenech, zkříží mi cestu. "Hmm, to to pěkně začíná." Pomyslím si.

To dá rozum, že po těch ukrutných letních bouřích, bude les dolámaný jak rozsednutá sušenka. Inu, jak se říká, kdo se bojí… Pořídím fotografii, poněkud dramatickou, leč následně pokračuji. Ovšem v poslední části tohoto nesmírně zábavného trailu, ještě před mým oblíbeným závěrečným padákem s návazným výjezrem z údolí, narazím na další polom připomínající apokalypsu. "Co se tady asi tak stalo?" Ten už je zcela neprostupný, a tak se rozhodnu absolvovat již zdolané patálie ještě jednou, jen v opačném směru. Zkusím se do Labyrintu dostat jinudy.

Druhý pokus o průnik provádím o pár kilometrů dále. Projedu lesní bránou a vrhám se sjezdem dolů k potoku, když tu… Brzdááá… Mašina si klouže stále dolů, přesto zpomaluje, neb pečlivou modulací přední brzdy nacházím onen bod těsně před smykem, kdy je trakce nejsilnější. Zadní brzdu, jako obvykle v těchto místech, mám zablokovanou, aby před sebou hrnula lesní harampání jako horský ledovec morénu bludných balvanů. Tak tak zastavím před dalšími zlámanými a vyvrácenými stromy. Zhodnotím situaci a usuzuji, že se opět musím vrátit. "To mi byl čert dlužen. Já se nevzdám."

Uplynou další kilometry a zkouším štěstí potřetí, dostat se v nedosažitelný hvozd kopcem v polích. Ještě než dosáhnu vrcholu pahorku, míjím parcely, na nichž již pár let vyrůstají novostavby. Dosud šotolinová polní cesta je však uzavřena. Skrz celou komunikaci dále je vyhloubena díra, jevící se určením pro inženýrské sítě. "Co to jako je?" Kolonialismus.

Vzrostlou úrodou projíždět nezamýšlím, tak to zkusím objet. Objížďka mi zabere asi necelý kilometr a už jsem na jiné větvi polňaček vedoucí na kopeček. "A sakra, oni kopou i tady?" Naštěstí štěstí se na mě usmálo a dá se po uzoučkém proužku cesty projet. Dělník postávající u zábrany se asi musí podivovat nad tím, že občas se někdo chce i podívat do lesa.

Zdolávám vrchol a klesám… Labyrint. Konečně! Nedlouho po vjezdu do její temnosti skloním hlavu, nikoli z jakési snad bohabojnosti, nýbrž abych nebyl dekapitován o další v půli přelomený kmen tvořící tak bránu na lesní cestě i bez kalamity připomínající dlouhý a pokroucený tunel. Opodál nalézám další překážku z padlých, zdolatelná je postraně. A po ní ještě jednu, i zde naleznu jak se proklestit dále. "Uf… Co mě ještě potká?"

Netrvá dlouho a ocitnu se v části lesa zasvěcené náhodě, totiž jakési mnoharvsrtevnaté husté mřížce stromů s tolika možnými cestami, že jimi proplouvám jako vlna. A jsem u Stromu.

Pahorek tohoto pro mě až posvátného malebného místa je obklopen mnoha dalšími zlámanými i vyvrácenými stromy. Je zřejmé, že bouře zde nadělaly až téměř budoucí paseku. Vskutku, množství a rozsah následků nedávného divokého počasí jeví se katastrofickým.

Setrvávám chvíli, medituji. Duší nese se klid a pokoj. Tolik potřebný, aby alespoň na několik dní odezněl spěch a stres jiných mých alter eg. A tak, jak již bývá zde v těchto chvílích zvykem, zasním se a alter ego koloběžkářské přenese se v poslední příběh ze života fénixe.

A tak hydra vzpomíná na své nedokonalosti životů minulých sedíc v náruči mohutného Enta. Snad les brzy se vypořádá s kalamitou a též stane se silnějším. S touto myšlenkou zhmotní se v éter příběh "Konce kapitol či kapitoly bez konců?" jako memento i přání. Jeho splnění je ponecháno samotné přírodě s očekáváním, že člověk mohl by pomoci. Pokud se zde do hlubin Labyrintu někdy dostane. Vždyť sem přeci doputovala jedině hydra…

***

Stejnou cestu, bez zajížděk absolvuji zpět do nejbližší obce. Projíždím a zkouším, jak drží gumy v zatáčkách, zvolna a později ostřeji je obrušuji, aby se zaběhly i po stranách. Když tu u výjezdu ze sběrného dvora, přednost pitomec v automobilu mi nedal. Brzdím & troubím, v tomto pořadí. To je obvyklá situace, na niž musí být koloběžkář vždy připraven. Tedy obecně: Čekat nečekané.

Uplyne pár kilometrů a jsem na sprintomístě kdesi v polích. "Hm, mám už sice asi 20 km ujeto, ale polechtám hydru a uvidím." Nejprve zvolna, neoplývám zcela odvahou ihned vypustit všechny ampéry, neb zejména krouťák ještě nemám ochočen. Zatroubím v dáli pro výstrahu.

Po rozpačitém rozjezdu a pár set metrech to tam už pustím. V appce zahlédnu výkonovou špičku vysoce přesahující 13 kW, leč ihned koukám před sebe. Jediné, čeho si ještě všimnu, že kilo je na budíku okamžitě.

***

Technická poznámka:

Hodnota 13 kW je neověřená, pouze jsem ji jednou zahlédnul a dosud (v tomto příběhu) mě nenapadlo spustit záznam obrazovky. Naopak hodnota ověřená zánamem je přes 10 kW (k datu vydání tohoto příběhu).

***

"Wooohooo…" Až se zpožděním mi dojde, jak vysoké zrychlení to právě bylo, z vnitřností i kostí mám snad kaši a skoro si připadám jako plný pytlík v letadle po brutálních turbulencích. Mé nervové soustavě jako by signál došel právě teď. A to ani nemám zcela optimální postoj z hlediska aerodynamiky. "To je žrádlo!" Jen si chvíli vychutnávám rychlost, sem tam povolím prst na páce plynu z maximální polohy a už brzdím. Sprint je ukončen. "Wow, k**va, WOW!" Srdce mi zběsile buší… .. .. .. .. .. .. .. .. …

***

Jedu lesní cestou. Klasická štěrková dvoukolejka. Les připomíná katedrálu a mé srdce ve větru si hvízdá…

***

Východní trasa, jak ji nazývám, vede téměř pitoreskní kombinací lesů, vesnic, sprintů i měst. A šikany, paráda! Bronco si jde za svým, zrychluje ochotně a extrémně…

Zastavím na chvíli až v Kopřivnici u depozitáře Slovenské Strely, kde i samotná Strela pyšně se blýská. Pro mě osobně jde o významné místo. Nezdržím se dlouho a přesunu se o pár kiláčků dále na historické náměstí podhorského městečka Štramberk. Jak patrno pravidelnému laskavému čtenáři, i tato lokace je mi blízká. A nezastavuji náhodou, nemohu totiž opomenout naložit do batohu místní sladkou perníkovou pochoutku, totiž štramberské uši. Přece jen, přijet s prázdnou se nesluší.

Provedu tedy obchodní transakci k nákupu pochutiny od konkrétního dodavatele, neb je jich zde více, kdežto tento má kýžený produkt s určitou speciální chutí, konzistencí i specifickou osobní hodnotou. Jsem při tom poněkud nervózní, neboť mašinu musím pro platbu ponechat venku a ač ji zajistím zámkem, jenž mi dá okamžitě vědět na telefon, pohne-li se, paranoia přetrvává. Mumraj na náměstí je vzhledem k letním prázdninám značný. A nerozhodná a pomalá zákaznice přede mnou, přízvukem odněkud ze středních Čech, či dokonce z Prahy, mi utrpení jenom prodlužuje. "No tak už si proboha vyber!" Pronesu si v duchu. Hrozné, nerozhodnost nemám rád a mě nevyjímaje.

A už kupuji. Šup, píp telefonem a je to. Stroj mi nikdo nezcizí, jen se okolo ochomýtají nějaké děti. Poodjedu kousek dále ke kuřpauze. Když tu pán se psem se přiblíží. Zřejmě domorodec v důchodovém věku. Už zdáli evidentně obdivuje mou mašinu a po pozdravu pronese: "A nebylo by to lepší se sedátkem?" Vykulím oči jako Lišák Plyšák, když ve mně mizí okraj pizzy…

***

Totiž, aby laskavý čtenář rozumněl a pochopil, okraje pizzy jsou u nás výhradně (sic!) určeny smečce. Tedy té chlupaté části, Lišákovi Plyšákovi & Smějínovi. A právě jedna ze superschopností Lišáka Plyšáka je kulení očí. Kam se hrabou hlemýždi a jiní plži! Lůzři. Jak okraj pizzy mizí v mém požeráku, Lišákovy oči vylézají z důlků jako bez správného hesla nezastavitelné množící se masy kaše z pohádky "Hrnečku, vař".

(A nutno dodat, že mu alespoň kousek vždy nechám. 😆)

***

A tak nějak málem cigáro vypadlo mi z držky… "Ale prosím Vás, jenom to ne", vydechnu. "Tohle, pane, je ryzí sportovní stroj. Sedátko by bylo absolutní popření celé filosofie jízdy!" Můj smích, pána překvapení. A chvíli o kolobce diskutujeme. Obvyklé otázky, kolik to jede a najede nejsou opomenuty. Odpovědi jsou jednoduché přes sto a přes sto. Nyní kulí oči (zřejmě) domorodý pán. Pes si čuchá nedaleký trs trávy.

Zanedlouho se rozloučíme s pánem i pitoreskním historickým městečkem a vyrážím do cíle nedaleko Nového Jičína, do tábora v kopcích, v lesích a lukách, u přehrady. Cesta silnicemi, vesnicemi i městem je rychlá. Dá se svištět vskutku závodně, tedy alespoň na meziměstě a v šikanách prázdností cyklostezky. Spotřebu neřeším, nestydím se dát plný, brzdit na poslední chvíli, klopit zatáčky přesně a tak stále dokola. Až do dnešního cíle, do tábora…

***

Chlupaté vítání. No, jéje, to je vždy veselosti a radosti. ☺️Stan, totiž palác, jenž jsme pořídili, jak zmíněno v příběhu "Znovuzrození", byl již postaven a vyzkoušen. Na mě zbyla jeho elektrifikace, což jsem měl předem promyšleno a připraveno jako vždy. Toho podvečera probíhala též oslava narozenin, k níž přidal se déšť a chlad. To mi ta dovolená začíná…

***

Hlava druhá: Objevování

Je čtvrtek ráno a stále prší, vyjedu odpoledne? Mašinu jsem přes noc dobil ve stanu, jenž má stojnou výšku, čímž nebylo nutno skládat tyč řízení. Současně má tak prostornou předsíň, že posloužila jako velkorysá garáž. A má chytrá nabíječka je potěšující v tom, že větrák nehučí jako lokomotiva, nýbrž je výkonově regulován a i v nejvyšších otáčkách je relativně tichý, prakticky neslyšitelný. Spánek v hlavní ložnici, kam vlezla se celá čtyřčlenná smečka aniž by o sobě jednotliví jedinci věděli, tak nebyl rušen ani dobíjeným strojem hned vedle. Dobrý kup. Když konečně přestane pršet, vytáhnu stroj ze stanu a seřídím brzdy. Přece jen, včera si sedly a kotouče se za jízdy samy vycentrovaly co do drobných nerovností. Jde to snadno, skvělé.

Po obědě vyrážím, rychlost pro dnešek volím obvykle okolo 40 km/h. Hned mě málem srazí nákladní tatra na úzké lesní cestě, jež zprvu zdá se, že vůbec nebrzdí, ač já už dávno stojím. "Kde se tu, hergot, takový kolos vzal?" Veze jakýsi bagr, či co. A já stejně jedu špatným směrem, uvědomím si. Vracím se k táboru, abych nabral správný kurz a navigace přestala protestovat.

Kopečky, lesy, vesničkami, klikaticemi, na chvíli kochačka do krajiny. Tak nějak pohodově vypadá počátek dnešní výpravy. Sjíždím z kopců v dolinu až do obce Lešná, kde opět navštívím místní zámek. Byl jsem zde poměrně nedávno v příběhu "Světlem bouří písečných", leč tentokrát jsem přijel jinudy a též pokračovat budu jinam.

Do nedaleké Skaličky. Hledám mapou avizovaný větrný mlýn. V zámeckém parku, kam dotáhne mě tvrdošíjně navigace, není. Nu což, tyhle fóry znám, a tak si zjistím, že je kdesi na konci obce, téměř v polích. Krátký přesun nedá pochyb. To je ten objekt na soukromém pozemku za plotem a okolí je poněkud neupravené. Působí to trochu jako putování královstvím v pohádce o šípkové Růžence, jen ve variaci rozličného plevele místo křovin vznešených květů a trní. V realitě jde někdy poetika stranou. Nu což, nezdržím se a jedu dále…

Šinu si to podél kolejí, sem tam protnu řeku Bečvu. Až přijedu do lázeňského města Teplice (překvapivě) nad Bečvou. Mimo krasových jeskyní nachází se zde též věhlasná Hranická propast, nejhlubší známá zatopená jeskyně světa stále dosud nezjištěné hloubky. Říká se, že by mohla zasahovat více než kilometr pod zem. Inu, nejeden podvodní robot, či dron si na ní vylámal zuby.

Zastavím v altánku, v němž pítko připomínající fontánu skýtá Galašův pramen, napájen je z Kropáčova pramene. Tak hovoří přilehlá informační cedule. A zastávka zde není náhodnou, naopak, tato minerální voda je velice chutná. A tak vyprazdňuji zásobu té obyčejné z batohu, hned na místě vypiju tak půl litru až litr, naplním lahev a ještě jednu prázdnou, jež si vezu s sebou. Přece se nevrátím do tábora z prázdnou. 😉

Tzv. lázeňský chill si vychutnám ještě pár okamžiků, a pak vrhnu se do kopců vzhůru, čímž překonám údolí Bečvy. A šup do lesa. Dlouhá cesta, pozvolné stoupání až kamsi mezi stromy, tak nějak vypadá mé putování. Naposledy jsem tady (na Broncu) jel téměř před dvěma lety v příběhu "Cesta jest cílem", jen v opačném směru. Překonám nejvyšší bod a započnu zvolna klesat. Odhaduji, že tato jízda lesem může být tak již okolo osmi kilometrů, když jako z oříšku z pohádky vyloupne se mezi stromy hrad Helfštýn. Pohled hladící duše milců tajemna. Fotografii neodolám.

Samozřejmě též ani zběžnou prohlídku hradu, založeného ve čtrnáctém století, a přilehlého okolí nemohu vynechat. Tedy po druhou bránu ke kase, neb nerad mašinu nechávám mimo dozor. Je příjemné, že zde není nijak výrazně rušno v porovnání s mou poslední návštěvou.

Po pár chvílích spouštím se v nížiny. Poklidná a parádní jízda převážně samospádem mi poskytuje i dostatek příležitostí ke zkoumání toků energie zejména do baterie získané z elektromagnetických brzd. Je fascinující sledovat na obrazovce smartfounu, jak sjezdem pumpuji 2 kW i více zpátky do akumulátoru. A nutno dodat, že tahle baterie je vyloženě stavěná k tomu je pobrat a znova využít. Inu, jsem hračička.

Netrvá dlouho a dosáhnu Týnu nad Bečvou, města v podhradí. Po pár kilometrech dorazím do Lipníku nad Bečvou, trochu pátrám po místním klášteru, zámku a přilehlém parku. Navigace zkouší obvyklé šprýmy a mi se zdá, že dříve byla spolehlivější. Nakonec vytyčený mezicíl nacházím. U přenádherného stromu se právě koná fotografování dětí a z činnosti fotografa usuzuji, že to bude poněkud trvat. Proto posečkám opodál.

Úžasné, tento Ent mi učaroval. K čemuž velmi nápadně mi divoce propletenými větvemi i kořeny připomíná právě mýtickou hydru. I nepozorný laskavý čtenář si musel povšimnouti mé oblibě rozličných stromů a jiných krás přírodních. Vždyť v nich skrývá se tolik inspirace! A též architektura místa není k zahození. Vše vkusně doplňuje poklidný park anglického ražení, jenž pro svou divokost preferuji před francouzským, kde každá kytka má své místo. Totiž ono to nevylučuje, že by neměl být upraven, to je a krásně, leč je takto přirozenějším a méně svázán konvencemi.

Podél kolejí kochacím tempem šinu si to dále. Doprovází mě malebné, až mírně dramatické výhledy do krajiny s dominujícím zalesněným kopcem lavicovitého vzhledu, na jehož přibližně západním okraji tyčí se dnes navštívený hrad. Další monumentálnost, místně bližší, poskytne předlouhý železniční viadukt, k němuž na chvíli se přimknu.

Přijedu až do jakéhosi parku v nevelké vísce Slavíč, kde měl by se vyskytovat další z vybraných subjektů k prozkoumání. Nakonec jej najdu. Železniční tunel bývalé Ferdinandovy dráhy. Mystické. Jakoby sem ani nepatřil, skrýval se a jen portál se světlem na konci prozrazuje jeho přitomnost v zeleni. Až na jedno místo přibližně ve středu je neosvětlen. Oválná kamenná klenba tunelu připomínající siluletu vejce je na stropě stále pokryta černí v níž tuším saze z dávných železných ořů, jež se zde proháněly v oblacích kouře kotlů a páry. Koleje i násep zcela chybí, nahrazeny jsou štěrkovou pěšinou. Navzdory venkovnímu horku a suchu, zde je příjemný chlad a vlhko. Palubní lampa prozáří osmi tisíci lumíky scenérii a mé duši je fajn. Nádhera, vskutku. Neodolám ani použití klaksonu a jako netopýr poslouchám ozvěnu této stavby.

Slyším za sebou kroky… Maminka s dětmi prochází tubusem a slyším, jak zvědaví potomci kladou otázky, jaké zjevení před nimi se nachází. Totiž já s Broncem. Dostává se jim od matky správné odpovědi, projdou kolem a já alespoň svítím jim na cestu. Tunel opět ztichne a do popředí akustické kulisy vyvstanou tlumené ostře dopadající kapky prosakující vody. Blahodárné účinky tajemného místa si vychutnám i za téměř tmy, když zhasnu palubní lampu a další světla. Připadám si jako v jeskyni. Skoro surreálné…

Tunel byl poslední plánovanou zastávkou na dnešní cestě. Nyní již se vracím zpátky. A tak dorazím až do Hranic, přehlédnu se v mapě a skončím za mostem kdesi u kolejí. Ono totiž ani navigace si neodhalila, že jsem na mostě, nikoli pod ním, kam mě bez mého uvědomění vedla. Vracím se, tady to nepůjde.

Jsem zpátky na trase. Sleduji železniční koridor. Když přiblížím se k dálnici D1, povšimnu si náhodou zapadlého kamenného mostku přes potůček, u nějž cedule hlásá "Římský most", leč proč římský? Dále totiž dřevěná tabulka hlásá, cituji: "Klenutý kamenný most přemosťující říčku Ludinu na okraji lesa Doubrava. Nachází se na staré, tzv. Oderské obchodní stezce vedoucí z Potštátu směrem na Odry. Doba výstavby není známa, pravděpodobně však jde o konec 18. nebo počátek 19. století." Něco mi tak říká, že je označen jako římský jen pro svůj vzhled a konstrukci. V každém případě jde o nečekané a poměrně pohledné zákoutí bezprostředně u frekventované cyklostezky.

Projedu přes Bělotín a dále klidnou jízdou venkovskou krajinou. Okolo rybníků u Polomi je terén o něco zábavnější a já otestuji brodivost Bronca v hlubokých kalužích. A právě zde získám neodmyslitelnou bahenní kamufláž. 😄 Od obce Dub nasadím na dlouhou, rovnou a kopcovitou silnici do Starého Jičína, přesto trochu to ženu. Ač baterie je nová, ze zkušeností dřívějších usuzuji, že to zvládnu. Výhled na rostoucí Starojický hrad a klesající počet zbývajících ampérhodin baterie mě i tak činí poněkud nervózním. Přece jen, sem tam jsem si neodpustil krouťáček při rozjezdech, do toho kopce… A ještě mě další čekají, tak proto.

Podhradí dosáhnu úspěšně, sjedu dolů, abych opět nasadil do závěrečného stoupáku. Pod vrcholem už Bronco slábne a moc se mu nechce, přesto to s klesající rychlostí zvládne, projedeme spolu sedlem a zčásti už svižněji zklesáme až do tábora, kam dojíždím téměř na výpary. Mise Helfštýn splněna.

***

Chlupaté vítání, opět. 😄 To na návratech miluji. A přepadla mě též únava značná, do toho je zase hrozná kosa. "Kde je léto?"

***

Hlava třetí: Síla

Pátek. Dopoledne proběhlo stěhování stanu do odlehlejší části, neb část táborníků s karavanem nás opouštěla a bylo třeba uvolnit průjezd. Samozřejmě jsem přetvořil též elektrifikaci hadrového paláce, nechť mohu mašinu spolehlivě dotankovat i po vyjížďkách. Odpoledne, jsme se vydali v tlupě a i s Lišákem Plyšákem & Smějínem na větší procházku. Kam jinam než na pivo? Tedy pro zletilé. Příjemně strávený den. A skončil snad jen takto?

***

Progresivní podvečerní vyjížďka, rychlovka. Takzvaná power ride. Toť jest mým následujícím osudem. Svižně sjedu do města, napojím se na cyklostezku se šikanami, vesměs prázdnou a… "Wooohooo…" A už jsem na silnici směr Štramberk. Kdesi v meziprostoru, v maximálce, mě brzdí auto, jež dojedu. V obcích zpomalím na předpisovou padesátku a mimo do toho jdu naplno.

Tohle Bronco mě baví. Neuvěřitelné zrychlení. Vyjedu dnes a vrátím se včera. Ze Štramberka mířím na Lichnov, Frenštát pod Radhoštěm, Veřovice, Mořkov a Hodslavice. Vychutnávám si průjezdy zatáčkami a prázdné cesty. Pravidelně dojíždím zřídka se vyskytující automobily. Jednoho se tak držím po několik kilometrů, než se naše cesty rozdělí. Vítr z jízdy, síly akcelerace, brždění a průjezdu zatáčkami, střídavé stavy beztíže a pocity gravitace Jupitera při zdolávání kopců podhorské krajiny Beskyd. Tenhle stroj je z jiného světa. Ba co, z jiného vesmíru!

***

Tohle byla lahůdková jízda! V Hodslavicích, rodišti Lišáka Plyšáka, navštívím též rodný dům další významné osobnosti, totiž Františka Palackého. Na nevelkém náměstí obdivuji i dřevěný kostel sv. Ondřeje z roku 1551 a mezi oběma stavbami doplňuje zástavbu místní obecní úřad. Exploraci vedu dále do kopců. Stará Fojtova stodola mě uvítá za humny obce a opodál v lese ukrytý Ent, lípa u Fojtova léska, mě uchvátí zcela. Přenádherný strom tajemného až pohádkově dramatického vzezření, obdobně jako včerejší hydra v Lipníku, jeví se, jakoby už už chtěl povstanout a bránit svou říši. Zjevně tak nečiní, hádám, že vycítil mé nepodlé úmysly, a tak zůstává naoko obyčejným stromem.

Přesun podél obce mě dovede k větrnému mlýnu č.p. 205, stále v Hodslavicích. Tento, ač taktéž soukromý a již bez křídel, je ovšem mnohem větší, pohlednější a udržovanější než včerejší ve Skaličce. Zděný mlýn holandského typu z roku 1864 je doprovázen informační tabulí o jeho historii, technologii, proměnách i současnosti rekreačního objektu za vsí s úžasnými výhledy do krajiny. Vždy ocením takovýto přístup majitelů poskytnout poutníkům vhled, co utvářelo genius loci.

A dále zpátky na základnu. Od mlýna si vychutnám hledání průjezdu na silnici po louce. Když zjistím, kudy to nelze, taktika je jednoduchá, pojedu po okraji, ono někudy ten traktor sem přijet musí. A za chvíli jsem na trase, cyklostezce v místě bývalé železnice. Prosvištím, neb je prázdnou a přehlednou a opustím ji. Do kopců to ženu lesíkem. Stylem brzda, plyn a řezané šikany. Jediné, co mě limituje je rozhled. To je zkrátka pecka. Minu místo, kde včera téměř kolidoval jsem s tatrou a navečer dojedu až do stanu. To bylo něco!

Přirozeně, že zábava v táboře je v plném proudu, a tak se bavím s ostatními…

***

Krásná noční obloha. Posetá jiskřivými démanty na černočerném plátně věčnosti, měřeno časem člověka. Mléčná dráha táhne se klenbou a mě jímají pocity nekonečna už jen při lidskými měřítky neuchopitelné představě velikosti naší Galaxie. Za bezměsíčna obdivuji známá souhvězdí i jejich méně výrazné kontury.

Přimhouřím-li oči, vidím Van Goghovu Hvězdnou noc. Nořím se v mistrův obraz v mé mysli, jednotlivé tahy štětce oleje na plátně zhmotňují se v ohromujícím výjevu nad mou hlavou. A už jako ve snu letím dálavami vesmírnými, jež nejsou již tak nedosažitelné. Mysl, duše oddělí se od těla a neomezena hmotou hledá ukrytá tajemství bytí, jsoucna a nicoty.

Okamžiky věčnosti poznávám směsicí smyslů. Totiž, pokud mohla by sama mysl, duše míti smysly. Jsou pouhou analogií fyzické přítomnosti, zkušenosti, leč přesněji nepopsatelným okem všehomíra. Splývají v jedno, daleké i blízké, vysoké i hluboké, minulé i budoucí, vše i nic.

A ono nic i vše je propojené a my, děti hvězd, často zapomínáme na nejdůležitější; na symbiózu s přírodou, s vesmírem. Je všude kolem i v nás. A není snad toto uvědomění tajemnou silou hydry? A není snad toto propojení klíčem k jejímu získání? Stát se hydrou per se? Na krátký okamžik zasním se a děsivým údivem zalije mě letní noc v nezměrné štěstí. Krásné chvíle…

(Tak to vypadá, když uprostřed noci člověk musí rozespalý opustit stan pro volání přírody.)

***

Hlava čtvrtá: Souznění

Sobota. Den ideální, letní. "Konečně léto!" Započali jsem jej ranním plavením pejsků v přehradě. "Plaveme!" To je povel, při němž Lišák Plyšák vyjeví nadšení z vodních dobrodružství. A Smějín? Ten se dosud učí správné etiketě na hladině. A tak jsme se oddali aportování pulleru a dalším radovánkám…

***

Dnešním plánem jest tradiční výroční dobytí pramene Odry. A osud tomu tak chtěl, že připadne tento výjezd do vojenského prostoru Libavá na den přesně jako loni. Odjezd volím na přelomu rána a dopoledne.

Zprvu cestou obdobnou, jako byl návrat z Helfštýna. Silnicemi, okolo rybníků opět provází mě terén s kalužemi s nabídkou dodatečné kamufláže za průjezd. Rychlost volím střídmou, kochací, tj. 30-40 km/h, neb nerad vycucal bych baterii nadmíru. Podél kolejí poznávám známá místa. Přes Bělotín, s přimknutím k D1 a zde trasa se štěpí, neb minu město Hranice. To už blížím se k táhlé siluletě vojenského újezdu…

A aby jízda nebyla zcela stejnou, volím odbočku k bodu mapy, jenž mě zaujal. Přijíždím k hradu Kunzov. Ejhle! Ono to není hrad, nýbrž jakýsi hotel s monstrózní figurou draka připomínající zjev z lunaparku. "Kýč jak bič…" Pronesu si v duchu. "…nebo fejk jak bejk?" Zamyslím se. Nu což, zalituji zbytečně spálené energie a pokračuji. Naštěstí nejsem daleko od trasy a plánovaná odchylka od jinak zrecyklované nitě v mapě to není jediná, jak záhy se ukáže…

Loni, jakoby bylo včera. Identifikuji u jednoho z mostů přes dálnici D1, kde mi v příběhu "Fénix vzlétá z popela" pod chránič vletěla včela a posléze následky bodance docela zavařila. A možná vyjížďku následující tehdy zmařila, či k tomu přinejmenším přispěla.

Další zajížďkou, když přimknu se k lesům nedaleko místa kudy pustím se vzhůru do divočiny, jest blízký Žabnický vodopád. Tedy vodopádek a je tady téměř až božský klid. Totiž až na projetí traktoru nedaleko. Tok potoka je přerušen dvojí kaskádou a při pohledu z mostíku přes něj jest v bujné vegataci docela nenápadným. Snadno mohl by jej poutník přehlédnout v honbě za krpálem na druhé straně. Pořídím dokumentační fotky a oddávám se rozjímání za zpěvu ptactva, bzukotu hmyzu a šumění vodního…

***

Idylka ovšem netrvá dlouho. Banda pseudo cyklistů na bateriemi buclatých strojích mě bez slova pozdravu nestydatě obklopí svými pupky vykukujícími z úplých upocených syntetických dresů. O významnosti vlivu oděvu na aerodynamický odpor velmi pochybuji. Žasnu nad tím, že nestaví bicykly i panděra poněkud nastranu, než se zorganizují patrně k prohlídce šumícího vodního toku. Já tak ocitám se v ohnisku tlupy a nelibého ostrého pachu jejich potů.

Proberu se z překvapení, proderu se houstnoucím chumlem všude okolo a okamžitě si hlídám stroj proti vyvrácení i vlastním tělem proti nárazu neopatrných kymácejících, téměř kolidujících korpulentních korpusů, neb jezdeckou stabilitou už na první pohled nepochybně neoplývají. Přijíždí a parkují nechutně blízko, respektive v poloměru jejich potenciálního dopadu, jenž hodnotím s vysokou pravděpodobností, až na téměř na centimetry. A to je na onom mostku a v okolí prostoru pomalu jako na letišti! Ne, vyberou si mě a Bronco…

***

Poznámka:
Laskavému čtenáři, a to i z poněkud emočně laděného líčení, nechť jest patrno, že pokládám toto za projev hulvátství. Tudíž přirozeně a logicky jsou mi tělesné parametry smíšeného týmu, či strojů zcela lhostejné.

***

Stále přitékají! Valí se jako velká voda, může jich být tak patnáct, dvacet? Uf! Zvláštní, jak někteří ufuněně naříkají i navzdory elektropohonu bicyklů, zejména když stoupání de facto dosud nepotkali, neb krajina ze směru jejich příjezdu byla rovinatou. K čemuž to vyplývá i z diskuse, iniciované patrně vůdcem gangu s mapou.

Inu, lépe zmizet, ale jak? Vždyť jsem obklopen tlouštíky! Lapen v pasti obéznosti! Pokud by toto měla být noční můra, ústřední téma hororu, či krimi thrilleru, kde oběti jsou umačkávány špeky, pak tato scéna mohla by být úvodní. Druhá by byla věnována letmému seznámení se se současným spokojeným osobním a profesním životem hlavního hrdiny – vyšetřovatele oddělení vražd s pohnutou minulostí a ve třetí kapitole jsou mé ubohé rozdrcené ostatky a trosky stroje ústředím místa činu, kam onen vyšetřovatel právě dorazil. Zápletka je na světě!

Usměje se na mě štěstí, roj se začne přeskupovat, hustota pupků lokálně prořídne a mi naskytne se příležitost prorazit z nemilého obklíčení. Hbitým manévrem jsem venku dříve než břichy mezi bicykly se opět neprodyšně uzavřou. Děj dramatu se tak mění a možná už není ani tolik scénaristicky atraktivní, aby vůbec stál za zamyšlení. Kdo by dnes investoval do béčkového, či céčkového filmu?

"Fuj! To bylo o fous." Skoro si odplivnu, tedy jen v myšlenkách, neb před ústy mám samozřejmě integrální chránič brady na přilbě. Zkrátka je mi proti srsti, když se někdo takto chová a návdavkem ještě riskuje poškození mého vymazleného stroje svou neomaleností. Na to jsem, jak se říká, pes.

***

Jsem opět na trase. Stoupám, putuji až k lesní cestě Peklo. A vzhůru, stále vzhůru, do hvozdů. Stoupání odhaduji přes 5 km. Krajinu tohoto údolí potoka Jezernice mezi skalami halenými porostem ojediněle přeruší stavení, jinak si připadám pohlcen divočinou. To změní se na konci, když dorazím na dlouhou, širokou příčnou silnici kvalitního asfaltu, leč provozu skromného, téměř žádného. Vydávám se vlevo. Stále jsem v lesích sem tam doplněných pasekou. Po mé pravici vykukují cedule zakazující vstup do vojenského prostoru nijak jinak nechráněného. Rychlost si, až na pár výstřelků, držím kochací. Dystopická scenérie vyžaduje zdolání několika kopců než dorazím do Kozlova.

Maloměstské sídlištní vzezření okraje obce v téměř pustině působí až absurdně. V neznalosti okolí by si krátkozraký ani nepomyslel, že zde rozkládá se netknutá příroda vojenského újezdu Libavá. Na oprýskaných hřištích si hrají děti a zevlují pubescenti. Vše jeví se mírně zanedbaně, téměř opuštěně. Vymotám se okolo paneláků a podle označníku najedu na štěrkovou polňačku, kde co by kamenem dohodil vítají mě cedule informující o zákazech a standardních pravidlech navštívení rozlehlé a tajemné lokality civilisty. Je sobota, což spadá do intervalů přístupnosti vybraných cest a bodů zájmů. Nořím se ve známé neznámo.

Panamericana. Tak na mě působí stará známá, na níž se vyhoupnu jako vycházející sluneční kotouč nad horizont. Totiž cesta k samotné kýžené metě dnešní výroční vyjížďky, k prameni Odry, mi silně připomíná právě některé úseky této sítě silnic v oblasti USA, či Mexika, byť inspirace táhne se celým americkým kontinentem. A tak jsem si tuto polňačku pokřtil po svém. Je zde pustoprázdno a já jedu…

Po přibližně 600 m amerického snu o svobodě zahradí mi cestu závora. Ač (téměř) panenská krajina mě očaruje euforií, byť nikoli tak intenzivní a hlubokou jako noční výprava ke keříku, nezapomínám na fakt, že nacházím se na vojenském území. Je tudíž nezbytné respektovat stanovená pravidla a možnost pozvání a svolení oné cedule k návštěvě zrodu evropského veletoku není samozřejmostí. Koneckonců, alespoň ta netknutost přírody je zachována.

Pohled napravo již zdálky dal znát chodníček z dřevěných latí připomínající jakési molo nad bažinou, či mokřadem. (Později se z tabule s informacemi dozvím, že někde je zde skutečně rašeliniště.) Je to poněkud nezvyklé, neb nejen, že je sucho, nýbrž nejeví se mi ani, že nešlo by to udělat snadněji, či trvanlivěji. Leč, a to mi imponuje, tušená ochrana podloží, jedinečnost, pohlednost konstrukce zdobené odpočívkami s infotabulemi a zakončená altánkem i separátní k posezení v neposlední řadě s dřevěnou podezděnou besídku s kamennou dlažbou ukrývající samotný pramen. Tedy jeden z nich, ten dolní.

***

Nezbytným krokem, zejména na delších vyjížďkách jako je tato, je kontrola spotřeby, zhodnocení dojezdových možností a plánování. Obvykle jezdívám na jedno nabití a nejinak je tomu nyní. Ujeto mám dnes 48 km a co do kapacity baterie zbývá mi asi 24 Ah z 36 Ah. Dále aktuální klidové napětí je 76,5 V (Li-Ion baterie v konfiguraci 20S8P, články 21700 Molicel P45B). Z těchto parametrů se dá tudíž odhandnout, že jsem spotřeboval přibližně třetinu energie. Skvělé! Větší přesnost nepotřebuji, neb téměř identickou trasou se zamýšlím vracet do tábora. Z této zkoušky se mi též zdá, že nová baterie funguje dle předpokladů. Skvělé podruhé!

***

Rozjímám uprostřed této divočiny. Nikde ani noha a je mi fajn. Mobiliář místa evokuje vzezření parku, leč houstnoucí vegetace nezavdá si s čistokrevnou buší. A ten božský klid! Po chvíli započnu s fotografickou dokumentací. Přece jen, je to jeden z nejvzdálenějších bodů, kudy se mašinou vydávám.

Během této mé aktivity dorazí pár důchodového věku na elektrokolech. Zaparkují a vyčkávají, než dokončím kompozici i expozici. Poděkuji s pozdravem a uvolním prostor besídky, aby si jej také mohli prohlédnout. Po chvíli se dáváme do řeči, když se pán do povětří zeptá, kam vede pokračování mola z latí nalevo od pramene ztrácející se v záhybech tunelu divokého porostu vegetace. Automaticky odpovím, že k hornímu prameni Odry. Sám jsem tam ještě nebyl, vždy jsem na to nějak zapomněl. Dnes jsem ovšem odhodlán jej prozkoumat. Pán tak činí pěšky a zanedlouho se vrací. Rozhovor, nejprve s paní, pak i s pánem, se ubírá v klasickém směru, odkud, kam, navigační informace. Dozvídám se, že jedou z Olomouce. Respektive pocházejí od Uherského Hradiště, ale jsou na pár dní u dcery kdesi kousek od Olomouce. Ta, dle jejich slov, hraje profesionálně házenou. Diskutujeme volně o souvisejících společných tématech a celé je to takové milé a příjemné. Na další průzkum do zelenavého neznáma se vydává též paní. Po chvilce je zpátky.

***

Velmi potěšující náhodné setkání. Inu, jest zcela jiným oproti nedávnému doslova tučnému hulváctví u vodopádků. Jak rád říkávám, je to o lidech, a klišé jednoho pytle snad netřeba sáhodlouze rozebírat. Je fajn, že vždy někoho takového "na pohodu" zde potkám.

***

Rozloučím se a vydávám se taktéž molem v ústrety tubusu. Chodníček se klikatí zelení a ubíhá dále. Za zatáčkou se poněkud rozestoupí a v rozbouřeném moři vegetace jako trosky vlnami zbořeného majáku na výčnělku útesu rozpačitě tyčí se nízká dřevěná konstrukce připomínající studnu, což je onen horní pramen Odry. Sekundují mu lavička a zábradlí s infotabulí. Celý mys doplňuje obrázek připomínající ikonu s vyobrazením Sv. Petra. Dál pokračuje neprostupná buš zákazovými cedulemi zapovězené divočiny. To vše jest dosažitelné asi po 200 m od besídky. Vychutnám si pár chvil samoty a vydávám se na cestu zpátky. Právě včas, neb molem šine se početný zástup rodinky s kočárkem, k čemuž je zde řádný pařák. Tradice je tímto dovršeno.

Zdolám Panamericanu i dystopickou silnici a vychutnávám si oněch 5 km sjezdu téměř bez plynu lesní cestou. Parádní jízda. V obci Podhoří na jedné křižovatce dávám přednost automobilu. Nějak nejede, tak se mi jeví, že si usmyslel zastavit na kraji ulice, což usuzuji ze směrových světel. Sotva vyrazím, dupne na plyn a rozjede se do křižovatky. Přibrzdím, pouštím jej a řadím se za něj. Když tu začne najednou jet krokem. "Co to zase…"

Je mi to jasné. Provokatér nebo bumbalo, možná obojí. Celkově jede velmi podivně, jakoby mu dělalo potíže udržet rovný směr a směrovými světly vydává nesrozumitelné signály. Já se stoickým klidem jsem jen nalepen na jeho nárazníku, byť připraven zastavit, a čekám. Předjet a dostat jej tak za záda mi přijde poněkud nebezpečné. Po pár stech metrech ho to přestane bavit a přidá plyn. Naštěstí.

Nezastavuji, pouze si držím své tempo. Stejná trasa, stejná rychlost. Mám mírné obavy z kopců v závěru, abych náhodou nepřetáhnul spotřebu. Jedinou přestávku absolvuji u malého viaduktu. Projedu okolo rybníků, skrze kaluže. Nakonec jsou obavy zbytečné. Poslední kopce táhne to přes osmdesát. Dojedu na základnu. Baterie mám stále dost a ujetých kilometrů na pováženou, asi 95. "Kurňa, toť nutno zaokrouhlit", řeknu si, a tak si jezdím blízkou lesní asfaltkou s šikanami tam a zpět až zarovnám na kilčo. Paráda a baterky ještě dost zbylo (asi 66 V a 5 Ah).

***

Pivíčko! 🍺 Konečně. Byl jsem spokojen po vynikající jízdě, mírně unaven avšak ta dovolenková pohoda… A večerní grilovačka. Inu, bylo nádherně…

***

Hlava pátá: Symbióza

Neděle. Pod mrakem, leč teplo. Poránu balíme a bouráme palác, totiž stan, sklízíme elektrifikaci. Časy krásné, byť povětšinou studené a deštivé, chýlí se ke konci. Mě ještě čeká jízda do Ostravy. Mašinu parkuji hezky do stínu a užíváme si dne až do odpoledne, kdy po obědě se rozjedeme na všechny světové strany. Idylka čerťácká právě skončila…

Pro návrat volím západní trasu. Ta, jak pravidelnému laskavému čtenáři známo, jest velmi rychlou a jsem schopen dosáhnout domova i za méně než 45 minut, což je velmi podobné rychlosti automobilu. Ideální power ride. Poprchává a v rychlosti štípe déšť do tváří přestože není nijak hustý. Za Kunínem klasicky točím na Hukovice, na sever. Plyn nadoraz a zrychlení drtící vnitřní orgány i kosti přenese mě do nadsvětelné rychlosti. Silnice se zkracuje. Mezi zatáčkami žádná rovinka není dostatečně dlouhá. Tohle je vskutku k neuvěření. Staré Bronco jeví se mi líným v porovnání s novým, jenž táhne neskutečně.

Zanoření do Labyrintu jest nezbytným. Přece jen neprofrčím bez zajížďky a trailové aktivity. I jízda cestovní dá se užít, rychlostí, technikou, či obojím v rozličných variantách celé šíře spektra. Popadané stromy na příjezdu, jenž před pár dny jsem objevil jako zatím jediný přístupný, jsou stále přítomny v nezměněné podobě. Dorazím k Entu ke chvíli vydechnutí po ostré jízdě bez zastávek a plné plného plynu i brzd.

***

Přemýšlím. Tak nějak si uvědomuji, že už jsem opět jedno tělo, jedna duše se strojem. Nesmírně mě baví a spokojeností oplývám, inspiruje a indukuje flow. Cítím, že to, co jest známo jako symbióza, to jest završeno. Vždyť jak jinak alter ego koloběžkářské vzniká?

***

Cestou do Ostravy opět dojíždím automobily a ty za mnou nechávám v dáli. Dorazím do Běláče, ke kapličce. Poslední zastavení a je zde poněkud rušno. Nějaký týpek, jenž dorazí krátce po mém příjezdu ve skupince poutníků křížovou cestou, si mě prohlíží. Je mi nějak povědomý… No jasně, poznávám spolužáka z gymplu. Dáváme se do řeči, je to už kolik? 17 let, co jsme se viděli? Inu, trochu zavzpomínáme proberem, kdo kam za tu dobu v životě došel a loučíme se. Přece jen, mířím už domů, tam už mě čeká má milá, Lišák Plyšák & Smějín. Chlupaté vítání…

***

Býti hydrou, či míti hydru. Definice nechť jest vlastnost adaptability systému vypořádat se s krizemi, šoky, nepříjemnostmi, či jen plynutím času ku jeho prospěchu s nezbytným zlepšením či růstem tohoto systému.

Slabiny mohou státi se hrozbami. Adaptabilita hydry pak znamená měnit hrozbu v příležitost a z té stvořit silnou stránku. Je nutno ovšem nezapomenout, že i hydra je smrtelnou, koneckonců dávný mýt i v alternativní verzi alter ega koloběžkářského tuto skutečnost výslovně připouští.

A tak, na pozadí hydří koncepce, Bronco dává mi svobodu pohybu, nezbytnou esenci ke svobodě mysli, kde rodí se mnohé nápady a myšlenky nesvázané konvencemi. Krásně, elegantně, nespoutaně a komplexně. Skrze zážitky jízdy, putování krajinou, objevování a setkání, zhmotní se alter ego koloběžkářské ku prožití volnosti duše jako vědomí v myšlenky. Myšlenky hydry…

***

03.07.2024
Hlava první, středeční. Ochočení hydry za 57 km i pokořením 105 km/h putováním do tábora východní trasou.

04.07.2024
Hlava druhá, čtvrteční. Za tajemstvími helfštýnské hydry 97 km, zkouška výdrže s poznáním, tudíž nejvýše 66 km/h.

05.07.2024
Hlava třetí, páteční. Poznávání síly hydry o maximální velikosti 107 km/h, 49 km délky a dále…

06.07.2024
Hlava čtvrtá, sobotní. Souznění s hydrou v putování objevování po 101 km (na jedno nabití a ještě zbylo) s maximákou 81 km/h.

07.07.2024
Hlava pátá, nedělní. Svižná symbióza v pohybu po 46 km a nejsvižněji 103 km/h.

Dohromady jsou hlavy dlouhé 350 km a Bronco tímto završilo kulatých 12000 km.

***

Epilog:

Tento příběh sepisoval a tvořil jsem ze svých poznámek a záznamů o volných chvílích po mnoho týdnů. Za tu dobu mnohé se událo, mnohé jsem prožil na palubě Bronca. Alter ego koloběžkářské nespí a následující letní příběhy zjeví se v Deníku s větším, či menším zpožděním. Zkrátka až to vše stihnu zpracovat. 😉 Kam asi povedou další kilometry? … VíceMéně

+

Znovuzrození

V přírodě vcelku běžný jev. Po požáru lesa zůstane popel a volný prostor. Prostor a suroviny k novému růstu. À propos kupříkladu borovice pokroucená (Pinus contorta) doslova potřebuje požáru žár k tomu, aby se semena uvolnila s šišek a vyklíčila. (Zajímavost: Severoameričtí Indiáni z těchto borovic získávali tyče na stavbu tee-pee, proto se jí říká v USA říká lodgepole pine, borovice tyčová.) Požáry jsou tak přirozenou součastí přírody, cesta ku znovuzrození. Ekosystémy jsou komplexní, z čehož vyplývá, že jsou adaptabilní a tudíž "učí se". A tak se vypořádají i s velkými šoky.

Požár mě ani Bronco nepotkal. Přesto metaforicky lehlo popelem a z něj znova se zrodilo. Alespoň tak lze v alegorii popsat právě proběhlou generálku, či formálně generální opravu…

***

Bronco je přece jen jednoduchý stroj, navzdory vlastnostem, jež mu poeticky přisuzuji. Něco jako pračka v porovnání s kočkou. Není komplexním systémem per se.

Opravdu? Je vskutku takovým, nebo je zde i jiný vliv a není to tak jednoznačné? Důvtipnému laskavému čtenáři je zřejmé, že kladu-li tuto řečnickou otázku, bude v tom háček. Důvtipnému laskavému čtenáři, štamgastovi Deníku, je jasné, že mašina a alter ego koloběžkářské, totiž v tomto případě Bronco a má maličkost, jsou v jedno spjaty. Jeden není bez druhého a naopak. A v tomto smyslu jest mašina tudíž komplexní.

Koloběžkář se v praxi musí na stroj spolehnout a dát mu v sázku to nejcennější. Svůj život. Je tudíž přirozené, že vztah mezi nimi je založen na bezpečnosti a důvěře jeden v druhého (sic!) v první řadě. A ruku v ruce s rozličnými drobnými, či většími opravami a úpravami, až na výjimky (pun intended na karbonové koncovky řídítek Schmolke tenkrát za bratru 40 EUR + poštovné 🤦‍♂️), pragmatickými. Založených na zkušenostech, užití a dalším růstu ku existenci a prosperitě nejen alter ega koloběžkářského a Bronca. A nejinak je tomu nyní.

***

Upozornění pro laskavého čtenáře: Následující pasáže, ohraničené značkou [Technikálie] a [/Technikálie] jsou mnohdy technické, popisující postup generální opravy i tzv. faily mého alter ega koloběžkářského, technika samouka, amatéra. Pokračování úvahy o vztahu člověka a stroje a tudíž existenci alter ega koloběžkářského následuje za druhou značkou v pořadí.

***

[Technikálie]

Po poslední vyjížďce byl zabahněný stroj patřičně vyčištěn a poté postaven na židli. Poprvé za 2814 km od poslední generálky nestál na vlastních kolech. A jednoho červnového večera pustil jsem se do rozborky. Otevření decku, tedy podpalubí, přineslo příjemné překvapení. Ani stopa po průniku vody, či vlhkosti. Silicagelové pytlíky byly zcela nenasycené a vše vypadalo na první pozorný pohled tak, jak jsem před rokem zanechal. Skvělé.

Základní rozborka

Proběhlo odpojení kabeláže a vynětí různých vnitřností včetně kontroleru. To je taková krabice, uvnitř které se dějí kouzla a, mimo jiné, ze stejnosměrného napětí a potažmo proudu z baterie vyrábí pár trojfázových, střídavých. Tedy pohon pro každý motor zvlášť. A tento už má odslouženo. Nikoli, že by snad nefungoval, jen v rámci generálky právě kontroler vyměním za papírově o 30 % výkonnější, tzv. závodní, jako tuning. 😏 Závěrem prvního servisního večera jsem ještě zvládnul sesadit oba motory.

Generálka kol

Dále proběhlo rozebrání kol, čištění a výměna pneumatik, kotoučů, těsnění půlených bezdušáků (pro jistotu) a samozřejmě ventilků. A hned u demontáže samotných ráfků byl jeden šroub tvrdohlavým a nebyl ochoten se nechat vytočit. Nahřátí letovačkou mu domluvilo a už lupnul a šel hladce jako ostatní. Zvláštní je, že mimo přední pneumatiky měla defekt i ta zadní. Jakýsi hřebíček, či co, čouhal zevnitř, leč nijak zvlášť to neunikalo. Pokoušel jsem se nastřelit bezdušáky novou metodou, to ale nefungovalo správně, proto jsem se vrátil k ověřenému postupu s kurtou, hadrem, jarovou vodou a pumpou Lezyne. To zabralo napoprvé. Samozřejmostí je před sestavením též užít silikonový olej na těsnící kroužky a ventilky.

***

Ale co to? Uniká mi to přes ventilky! Jedna jak druhá! Syčí si na mě jako duet rozzuřených hadů a já už s šuplerou laboruji nad tím, co za ventilky jsem to koupil a jak se liší od těch, co tam byly. Tohle mě vždy rozhodí, neb to znamená narušení plánů a začátkem července musí být mašina pojízdná. Naštěstí po zakvedlání se ventilky usadí, syčivé projevy ustanou a tlak drží. Uf…

***

Po složení samotných kol jsem v ně namontoval motory a na závěr nové brzdové kotouče Carbon-Ti X-Rotor SteelCarbon 3, plovoucí s karbonovým unašečem, ocelovým brzdným prstencem a titanovými nýty. Oproti původním ve verzi 2 mají mírně odlišný design a působí kvalitněji. Zejména ovšem mají zaoblené hrany brzdného prstence, tudíž to nebudou takové rotační nože na krájení pod kola vběhnuvšího kuru (real story, byť se šťastným koncem) a jiných nešťastníků.

Ještě jsem si všimnul poškozené izolace kabelu zadního motoru v ose. Naštěstí vnitřní izolace kablíků hallových senzorů nebyla načnuta. Opravil jsem to dvěma vrstvami teplosmrštitelné bužírky a u obou motorů vstupy kabelů zatěsnil silikony.

Pokračování rozborky & servis přední stavby

Následně jsem demontoval řízení včetně tyče řízení, kabelů a brzdových hadic i baterii. A opět čištění rámu. Přední stavba, klokan, byla rozebrána na součástky. Čištění všeho, výměna bushingů tlumiče a centrálního ramene, které už mělo za ty roky vybouchaná sedla k usazení čepu pro montáž předního tlumiče.

Přechod ve sborku & servis

Nejprve proběhlo rozebrání bočního panelu, čištění, výměny krytek nabíjecích konektorů, kdy kabely i konektory byly v pořádku, a tak jsem je pouze bytelněji zaizoloval, aby vydržely případné zaplavení prostoru v bočním panelu. Následovalo řádné čištění rámu stroje včetně podpalubí.

Dále jsem vyměnil ošoupané griptapy (ten šmirglpapír) na předním sloupku a zadním nášlapu. K tomu jsem si vytvořil šablony vymačkáním příslušných tvarů dílů na papír a dle nich grip tape nařezal. Na samotné karbonové palubě jsem jej zatím nechal, nechť má Bronco špetku identity svých minulých životů zachovánu.

A nyní už jsem se mohl plně ponořit do sestavování stroje. Vyrobil jsem nové a zcela přepájel všechny konektory palubních světel s prodloužením kablíků, což byla prácička na celý večer s vůní kalafuny a trafopáječkou v ruce. Tyto JST-SM dvoupinové konektory byly vachrlaté, neb kablíky se rády při manipulaci trhaly. Jeden jsem tak v minulosti na poslední chvíli předělával a nyní se mi povedlo urvat další. Bytelnosti tak bylo učiněno zadost.

Piplačka přišla se zatěsňováním průchodů kabelů do podpalubí, a to nabíjecích, světel obrysových i brzdových plus antény bezdrátového zamykání. Zvolil jsem letos osvědčený postup s rukávem z pásky vyplněné silikonem, jenž jsem právě loni aplikoval na průchody kabelů a brzdových hadic ve sloupku řízení. Zde je třeba si dát záležet, ať těmito místy neproniká do podpalubí vlhkost, přestože jsou relativně dobře chráněna bočními panely. Cílem je mít tento prostor hermeticky uzavřený od okolí. Cesty Bronca jsou nevyzpytatelné a není vyjímkou bouře, či brodění potoků a jiných malých vodních toků, ba dokonce ani sněhu se nesmí zaleknout. Taktéž jsem přetěsnil některá místa podpalubí silikonem.

Tuning

A konečně došlo k nefalšovanému tuningu vložením nové baterie v konfiguraci 20S8P z úžasných 21700 článků typu Molicel P45B. Napětí je stejné, tedy 72 V. Od původní baterie 20S10P z 18650 článků LG MJ1 se liší o trochu vyšší kapacitou 36 Ah oproti 35 Ah, zejména jsou ovšem tyto články schopny dodat vyšší proud. LG MJ1 jsou nominovány na 10 A, ve skupině jich bylo 10, tzn. 100 A celkem. P45B dají 45 A, skupina má 8 kousků, tzn. 360 A. BMS je nastaveno ovšem na 250 A a kontroler si nominálně sosne 130 A. Kolik je maximum, to uvidím v praxi. 😉

BMS značky Ant je smart, tzn. chytré, kdy se k němu přes appku připojím a mohu sledovat a nastavovat parametry baterie. Baterku jsem si nechal sestavit na zakázku u Savemybattery.fr. Usadil jsem ji do podpalubí a zajistil proti nežádoucímu pohybu nařezanou pěnovou výplní z krabice, ve které přišla. Nyní, v této fázi generálky, slouží zejména jako zátěž pro následující kroky.

Řízení

V rámci bezpečnosti jsem se rozhodnul vyměnit též srdce řízení včetně pevnostního šroubu, kruhové matice a ložisek. Přece jen, po tom, co jsem jezdil po všech čertech a peklech, bych se nerad stal obětí únavy materiálu. Pro usazení ložisek jsem využil vypodložení kousky plíšků plechovky od piva ke kompenzaci opotřebení sedel. Tato metoda se mi ověřila v případě zadního tlumiče, kdy jsem takto loni vymezil vůli v důsledku ne zcela přesného rozměru bushingů. Uvidíme, jak to bude, či nebude fungovat. Montáž sestavy tzv. klokana na rám pak šla hladce i v jedné osobě a šroub dosáhnul přesně tam, kam měl dle předchozího vyměření.

Dalším krokem byla montáž nové tyče řízení, neb u původní se mi zdála již poněkud volná. Základem jízdy na elektrokoloběžce této konstrukce je řídit ji nohama. Tedy tyč de facto slouží pouze jako platforma kokpitu. Samozřejmě, že řídítky se řídí také, leč zejména při pomalých manévrech a v technické jízdě.

Velkou chybou je o tyč se opírat, především při rozjezdech a brždění. I když se toho jezdec vyvaruje, sem tam se stane, že se nechtíc zapře kupříkladu při nevychytání nerovnosti. Současně jsem vyměnil také kluzná pouzdra v rychloupínácích zajistného prstence, jenž zde je pro možnost složení řídící tyče, čímž se kolobka stane poněkud skladnější.

Na tyč přišel kokpit, jenž jsem pečlivě několika vyměřovacími metodami zarovnal tak, aby byla řídítka zcela rovně, tj. kolmo na směr běhu předního kola, jež dosud nebylo nasazeno. Piplačka neskutečná (a ne, po dvou pivech to fakt nejde).

K protažení kabelů a hadic tyčí jsem užil provázků, jež jsem dostal dolů pohodlně pomocí zátěže z kancelářské svorky. A uvedená spojení jsem srovnal a připravil na další servisní kroky.

Maguří odvzdušňování do zmagoření

Poté jsem se vrhnul k napojení brzdových hadic do pák (tj. po ucvaknutí starého trnu s olivkou jsem dal nové, aby to dobře těsnilo) a samozřejmě obalení otevřeného podpalubí fólií proti případnému zatečení minerálního oleje. I vrhnul jsem se do samotného odvzdušnění brzd včetně výměny starého brzdového oleje. Tady mě to zprvu vcelku potrápilo, neb jsem jaksi pozapomněl fígle, na které jsem kdysi přišel. Bublinek šlo stále jako z řádně protřepané kofoly, či piva (dle gusta laskavého čtenáře). Nemám rád bublinky.

A pak mi bliklo, že po těch večerech servisování jsem tak trochu znaven a nepřemýšlím. Bublinky plynu přece reagují na tlak, proč tedy nevyužít právě změnu tlaku? Zvětšením, či zmenšením bublin a rázy proudu brzdového oleje přece dostanou tvrdohlavé prevíty ze třmenů i jinde. Tam, kam potřebuji. Tedy ven k následnému lapení v injekční stříkačce odvzdušňovací sady. Vždyť takhle jsem to dříve dělal, znovu objevená Amerika…

Ten večer zvládnul jsem zadní. Letlampou vyžíhal jsem měděnou podložku titanového (další docela zbytečně drahá blbina) odvzdušňovacího šroubu a třmen zavřel. Páky ještě prošly tzv. fastbleedem a tím bylo pro ten večer/noc hotovo. Samozřejmě po odmaštění a úklidu provizorní dílny v obýváku. O tom ještě později…

Potěšující jest, že následujícího večera šla vhodným postupem přední naprosto snadno a bez komplikací. Pro jistotu jsem ještě provedl i fast bleed zadní a zdá se, že brzdové páky vykazují očekávané chování řádně odvzdušněných brzd. Hurá!

Jak se rodí koloběžky

Šup tam s novými blatníky, ty staré byly již povětrnostními vlivy a divokými jízdami ve stavu, kdy by se mohlo stát, že plast praskne. Holt vše má svou životnost. A jelikož mi zbylo ještě dost času, přišla chvíle vzít do ruky velkou ráčnu s 19 mm ořechem, hromadu drobných dílů, lepidlo na šrouby a v neposlední řadě připravená kola s motory. A je to tady! Torzo získává kontury koloběžky nasazením kol!

To je vždy na prsty těžká práce, neb sestava kola je velice těžká a musí být nasazena přesně do vybrání v ramenech včetně vnitřních podložek, vnějších pojistných podložek a klasických pod matice. A to vše bez poškození nových kotoučů, čímž právě je procedura relativně náročná.

Zde a vůbec na celou manipulaci a uskladnění kol mimo koloběžku se právě skvěle hodí sjeté pneumatiky. Dokud přesně nezapadnou obě pojistné podložky do kruhových vybrání, tak kolo v ramenech nedrží. Ovšem poté již lze nasadit vnější podložky, popatlat závity osy lepidlem, nahodit matice a nejprve zvolna je dotáhnout. Závěrečně, tzv. dotažení nafest, je třeba vyvinout značnou sílu se zapřením mašiny, čímž se zadní stavba uzamkne. Citem lze snadno poznat, kdy se tak stane neb kladený odpor rázem ztuhne tak, že již síla k dalšímu dotažení a tím servání závitů by byla patrně násobně vyšší. A v tomto okamžiku již poznávám koloběžku…

Kabelky nebo kabely? Oplety nebo popleti?

To druhé je správně v prvním a první v druhém. Aneb pustil jsem se do vnější kabeláže. Ponejprve ovšem nastavil jsem komponenty kokpitu zcela přesně tak, aby se mi koloběžka výborně a přirozeně ovládala. A pak pěkně odshora dolů vepředu a odzadu k palubě vzadu nastavil jsem uložení, tvary a délky kabelů a brzdových hadic včetně vnitřku tyče řízení tak, aby vše dobře fungovalo, nikde nic nepřekáželo a nenapínalo se. Poněkud obavy jsem měl z o dvě teplem smrštitelné bužírky širším kabelem zadního motoru, neb přesně v těch místech jsem je usazoval do vybrání pro osu motoru. Bez potíží, jako prdel na hrnec, jak se říká.

A už jsem se pustil do protažení kabelů motorů, nasazování opletů, vyměřování a zajišťování SK páskami. Na místa otěrů jsem užil voděodolné superpásky, jež je ze zkušenosti ideální pro tento účel, jakož i k dalšímu zajištění míst průchodů svazku kabelů a hadic do mašiny. Zvolna jsem takto zpracoval vnější kabeláž ve funkční a esteticky docela příjemný celek. V mezičasech, kdy jsem toho už měl plné zuby, jsem vyměnil ošoupané gripy na řídítkách a slepil karbonovou záslepku řídítek, jež jsem urval o strom na sjezdu od Jarcovské guly v příběhu "Světlem bouří písečných".

Finálním krokem celé vnější instalace byla organizace sedmero kabelů a hadic ve sloupku řízení. Nezbytné zatěsnění postupem jako loni v podobě rukávu z pásky vyplňeného silikonem jsem letos vylepšil natlačením silikonu i do průchodu do podpalubí. Tím se tato hydroizolace stala ještě odolnější. Překvapilo mě, že navzdory očekávaní, jsou závity uchycení karbonového krytu tohoto prostoru ve sloupku stále zdravé a to i závity prťavých šroubků, z nichž zrovna ty horní se docela obtížně montují za lehu pod mašinou. A tím byla mašina téměř zrozena, tedy až na vnitřnosti.

Vnitřní orgány & tuning

Velká chvíle, neb nyní pustil jsem se do kompletace elektrických obvodů v podpalubí. Ponejprve jsem zapojil fázové vodiče motorů k novému, výkonnějšímu, závodnímu kontroleru. Srdci Bronca. Toť další letošní hlavní tuning vedle samotné baterie. Zde mi z Bronco Motors dodali mimo jiné i tepluodolné a smršťovací bužírky na propojení. Super, nemusím je tak stříhat. Pro zatažení těch smrštitelných jsem užil opět letovačku s tím, že z pár vrstev alobalu jsem vyrobil štít pro ochranu dalších částí stroje před teplem při této proceduře.
Samozřejmostí bylo též čištění kontaktů před samotným spojením, aby přechodové odpory byly co nejnižší.

Vyměřil jsem novou teplovodivou podložku pod kontroler a toto srdce pečlivě uložil na jeho místo. To je vždy jako vytahování ježka z klece, jen naopak. Nějakou dobu jsem urovnával brzdové hadice a silové kabely ve spodním patře podpalubí, kdy tlakové spínače na hadicích sloužící pro získání signálu o tlaku v hydraulických brzdových okruzích a tedy informace pro mašinu, že brzdíme, jsem uložil mezi kontroler a baterii. Tam se vlezly ještě kabely zadního motoru. Přidal jsem DC-DC stepdown měnič napětí z napětí baterie na 12 V k napájení palubních světel s příslušnou kabeláží a připojil jej na tlačítko jeho aktivace z řídítek. A toto patro jsem uzavřel tzv. chobotnicí, či pavoukem.

Tak říkám rozvodové desce, jež se napojí skrze dva svazky kablíků na kontroler a do ní se připojí veškeré další dráty až na pár výjimek. Pavouk tak zajišťuje propojení elektronického zámku (což je de facto dálkově ovládané relé s alarmem), jednotky displeje s plynem, konzole s tlačítkem na omezovač rychlosti s výkonem a čudlíkem s deaktivací předního motoru. Druhé jmenované je de facto smyčku signálu z plynu, co jsem vypozoroval v prvním, v důsledku výrobní vady vyhořelém kontroleru. Samozřejmě jsem si ho nechal, abych detailně prozkoumal jeho elektrické zapojení a komponenty. Navíc jsou zde tuším dva vývody napětí baterie vedoucí skrze elektronický zámek. Užívám pouze jeden, k napájení měniče napětí pro palubní světla.

Co jde zvlášť, mimo dvou hlavních svazků a fázových vodičů s napájením z baterie, přímo do kontroleru jsou kablíky z hallových senzorů motorů, učící dráty, další omezovač výkonu a rychlosti a zvláštní vývod napětí baterie ještě před samotným elektronickým zámkem. Tyto volné vodiče jsem samozřejmě vytáhnul nahoru, ať jsou přístupné. Některé budou ještě potřeba.

Zbývala mi brzdová světla, která mají svůj DC-DC měnič, jenž z loňska zůstal přichycen k chobotnici/pavoukovi. Kolobla totiž pracuje v tomto ohledu s napětím baterie, které sepnou právě tlakové spínače na hadicích, což identifikuje kontroler, a současně se takto napájí tento měnič. S uložením samodomo vyrobených redukcí z tlakových spínačů na JST-SM dvoupinové konektory jsem trochu bojoval, neb jsem je chtěl vést před kontrolerem. Měl jsem je tam dát dříve. No, ale než to rozebírat, to bylo snažší se s redukcemi potrápit. Poorganizoval jsem tuto kabeláž a uložil pečlivě do horního patra podpalubí. Zbývalo pouze propojit palubní světla. K tomu slouží další, menší pavouk, jehož stačí napojit na měnič napětí a vše uložit.

Nadešla velká chvíle. Jako poslední jsem zapojil dva konektory baterie ke kontroleru. Dosud se nic nedělo, neboť jsem baterii měl stále vypnutou přes BMS. Přiklopil jsem kryt paluby, otevřel appku v telefonu a s mírnou nervozitou z této doslova chvíle napětí otevřel discharge MOSFET chytrého BMS. Stroj tiše pípnul. Další krok bylo odemknutí bezdrátovým klíčem. Ozval se známý charakteristický zvuk. Uf. Potud OK. Byť jsem zapojení několikrát kontroloval, kdo ví… Posledním krokem bylo stisknutí tlačítka zapnutí koloběžky, ekvivalentu nastartování… Displej se rozsvítil jako obvykle.

Učení není mučení

Hurá! Zkouším světla, funkci brzd a brzdových světel. A pustil jsem trochu plynu. Dle očekávání se ovšem přední motor točil obráceně. (A ne, pokusy o vtipy se zpátečkou nejsou vtipné.) Vypnul jsem tedy stroj a spojil učící kablíky. Opět jsem mašinu zapnul a motory se drkotavě pomalu roztočily. Zadní správně, tak jsem učící kablík rozpojil a nechal motor zastavit. Přední rotoval stále opačně, tedy i u něj jsem kablík rozpojil, nechal motor zastavit, ale poté jsem kablík opět spojil. Motor se začal točit správným směrem. Super. Naposled jsem kablík rozpojil, počkal, než se motor zastaví a mašinu vypnul a půl minuty počkal. Tím byl kontroler naučen, jakým směrem má kroutit motory. Finální kontrola po zapnutí koloběžky prokázala správnou funkci všech systémů, k čemuž jsem i otestoval oba nabíjecí konektory připojením nabíječky. Vše v cajku

Zavíráme

Mám ve zvyku dovnitř strčit pytlíky silicagelu. Nejen, že stáhnou zbytkovou vlhkost po uzavření paluby, čímž vyloučí možnost kondenzace (a ta hrozí de facto jen v zimě, pokud bych stroj nechal stát venku a vnitřek prochladnul), nýbrž též pomůže, kdyby navzdory veškeré snaze o utěsnění toto selhalo. Vypálil jsem je v troubě, ať se vlhkost v granulátu již obsažená odpaří. Ale sakryš. Jeden z pytlíků povolil v lepidle a vysypal se a druhý taktéž nevypadal, že drží. Ach jo. Další jsem doma neměl. (To jsem si myslel.)

No co, tak jsem dopatlal silikon na průchod kabelu a brzdové hadice zadního motoru, doplnil silikonovým olejem ošetřené těsnění, kus pěnové výplně na horní část baterie pro fixaci a zavřel deck. Tedy aby silikon zatvrdnul. Zbývalo už jen dodělat zadní oplet, nasadit brzdové destičky, vše odmastit a namontovat třmeny. Hotovo? Ještě ne.

S mou milou jsme se rozhodli pořídit nový stan, větší a pohodlnější, neb za pár dní, ve středu na Broncu k tradičnímu každoročnímu stanování snad přijedu. Pytlíky v obchodě sice neměli, leč tak nějak tou dobou mě to trklo! No jasně! Mám ještě nějaké v jedné krabici s nástavci k momentovému klíči! Pecka! Jeden z nich je dokonce obrovský.

Inu, nechám to na zítřek, k čemuž jsem si všimnul volného stojánku, no a tak jsem ho vybral, zjistil, že ta část je lepená, tudíž budu muset pohledat, kam jsem zašantročil epoxid. Navečer jsem si tak ještě pohrál s kokpitem, nová brašna nahradila starou roztrhanou a pečlivě jsem ji upevnil v symbióze s baterií palubní lampy. Doprovodnou kabeláž lampy s novým USB kabelem pro napájení bezdrátové nabíječky telefonu z powerbanky v brašně jsem uchytil na vhodné místo. Kamsi se mi zatoulala gumička od klaksonu. No co, tak jsem hned pořídil za pár peněz nový, o fous lepší. Ano, tyto různé drobnosti jsem se rozhodnul napájet zvlášť. Tím se totiž snižuje riziko případného většího selhání v případě jejich poruchy.

Finále

Má milá s hafany již odjela do tábořiště a mě toho pondělního večera čekala finalizace generálky. Vypekl jsem zmiňované silicagely, zkontroloval vnitřek podpalubí, kam jsem je vložil a pečlivě mašinu uzavřel. V mezičase jsem očistil, zabrousil a odmastil komponenty stojanu a namíchal epoxidové lepidlo. Nanesl jsem vhodnou vrstvu na oba povrchy, vše přesně spojil, očistil přebytky lepidla a zajistil superpáskou. Tak a šel jsem na procházku do lesa. Než epoxid získá manipulační pevnost, bude to akorát. K tomu jsem si zbytek epoxidu na kusu kartonu nechal na zkoušky, zda je namíchán ve správném poměru a jak v čase vytvrzuje. Alespoň jsem tak mohl dopsat příspěvek s příběhem "Konce kapitol či kapitoly bez konců?".

Po venčení alter ega koloběžkářského jsem vše zkontroloval a doplnil nový klakson do kokpitu. Stroj připraven. Nadchází slavnostní chvíle. A protože toho dne, tedy 1. července 2024, má jít o svěový den reggae (i když to jsem zjistil až později), pustil jsem si k tomu skladbu Picture On The Wall od Groundation a jako obrovskou loď, prvně na hladinu spouštěnou, postavil jsem nově zrozené Bronco na kola…

Krása. Nádhera. Me gusta.
Na zatížené mašině jsem ještě zarovnal brzdy, což bylo snadné, neb se zdá, že nové kotouče jsou vyrobeny přesněji než původní verze, a pak už jsem se jen kochal. Dokázal jsem to!

Dílna v obýváku & prostoje

Nejhorší na tom všem je absence dedikované dílny. Totiž po přibližně dva týdny, kdy generální oprava & tuning stroje probíhaly, se dílnou stal obývák bytu. Přirozeně to s sebou neslo různá omezení v prostoru a čase, kdy mašina, či její komponenty, spotřební materiál, nářadí a tak podobně zabraly mnohé. Do toho různé chemikálie, jako čističe, oleje a zejména onen epoxid, který smrdí jako čert, vyžadovaly obezřetnost a velmi časté větrání. A přípravy a úklidy, to bylo nejhorší a zkonzumovalo množství času. Vždy po každé servisní akci bylo nezbytné učinit toto centrum domova opět obyvatelným. Proto se sluší velmi poděkovat mé milé i smečce hafanů za trpělivost, vstřícnost, podporu i toleranci. Neměla to se mnou jednoduché. 😉

Užiteční pomocníci:
– Pájka & propriety pro pájení vč. třetí ruky
– Multimetr
– Šuplera neboli posuvné měřítko
– Čelovka
– Lepidlo na šrouby demontovatelné běžným ručním nářadím
– Voděodolná lepící páska černé barvy
– Černý neutrální silikon
– SK pásky
– Alobal
– Letovačka neboli letlampa
– Provázky & kancelářská sponka
– Ziplock pytlíky & elektrikářská páska
– Silikonový olej & čistič brzd & odstraňovač silikonu
– Sjeté pneumatiky
– Hajzlpapír
Et al.

[/Technikálie]

***

Stroj a člověk. Zní to jako název sci fi z konce 19. a první poloviny 20. století. Ovšem tento vztah alter ega koloběžkářského a mašiny je tak zvláštní, propojený. Už jak patrno z postupu generálky, dal jsem si záležet na všem, na každičkém detailu. Promyslel jsem si mnohé, stejně tak zahrnul i poznatky z nabytých zkušeností. Stroj už znám do každého šroubku, přesto mě vždy něco potrápí, či příjemně překvapí. Mohu ovšem s klidným svědomím říci, že je připraven. Lze plně mu věřit a jemu život svůj svěřit.

A v tomto smyslu, kdy stroj se takto vyvíjí a adaptuje v čase, zdánlivě sám, je tak trochu komplexním systémem. Bez alter ega koloběžkářského by tomu ovšem tak nebylo. A tak Bronco zrodilo se opět z popela jako bájný fénix. Je ovšem vskutku fénixem? To dozvíme se příště…

***

Na budíku Bronca stále svítí 11650 km, byť započíná nový život…

Poznámka: Fotografie ponechávám v tzv. reportážní kvalitě, tj. bez úprav (žádný postprocessing). … VíceMéně

+2

Konce kapitol či kapitoly bez konců?

V knihách, seriálech a koneckonců i v životě je zvykem struktura v kapitolách, či etapách. A jejich konce často navnadí čtenáře, či diváka těšit se na další. Poskytnou moudro, či uzavřou část děje. Etapy v životě pak utvářejí milníky, od nichž je mnohé jinak. Odkud nezřídka tvoří se kapitoly životopisů.

Jedna kniha ovšem utkvěla mi v paměti více než jiné a to Na cestě, či On the road od Jacka Kerouaca. Původní text knihy byl napsán jako jediný odstavec na osmi kusech papíru slepených v jeden svitek. Po rozvinutí tak z dálky připomínal dlouhou americkou silnici. Jak příhodné. Nutno ovšem dodat, že i dílo samotné jakési kapitoly ve smyslu jednotlivých cest zakladatelů beat generation má, byť nejsou na první pohled patrné.

Tuto knihu, i na tehdejší dobu dnešní terminologií "extrémně nekoretní", povedlo se mi získat před mnoha lety na studiích v San Franciscu, kde žil jsem v domě na Washington Square v jehož přízemí nachází se oblíbený bar oněch volnomyšlenkářů a pozdějších velikánů americké literatury. Ideje života v přítomnosti okamžiku byly početím následně květinovou revolucí zrozeného hnutí hippies. Stalo se tak roku 1967 za takzvaného léta lásky, jehož středobodem počala být právě severokalifornská metropole.

A ani po desítkách let nevymizelo v pouhou turistickou atrakci jakéhosi skanzenu okolo ulic Haight & Ashbury a přilehlého Golden Gate parku. Některé z hodnot, na věky vytesaných do kreativní a svobodné atmosféry tohoto outdoorového města, tak zanechaly nesmazatelnou stopu i ve mně. Tedy ty bez absurdností a fanatismu…

A tak i Deník dospěl k milníku, jakožto reflexi životopisu alter ega koloběžkářského, svým způsobem volnomyšlenkářského a "na cestě". Bronco totiž zdolalo poslední kilometry, čímž uzavřelo další kapitolu. A o těchto jízdách posledních tímto Deník pojednává…

***

V sobotu jest počasí konečně přeje pokosu. Měsíc zpoždění díky počasí, k čemuž vrzostlý porost již měl pár týdnů, daly úhrnem vzniknout hrůzostrašně vypadající divočině připomínající neprostupnou džungli. Proto má dnešní vyjížďka směřuje přes lesy, Labyrintem a dále, se zastávkou splnit občanskou povinnost vyjádření mé preference europoslanců, skrze sprintomísto až k maměnce.

Inu, strávím celé odpoledne až do podvečera úpravou bujné buše v konzervativní trávník. Což o to, o pauzách dochází i na rozličné povídání, leč na delší vyjížďku již času nezbývá. Nic se nemá přehánět. A proto říznu to bez bázně a hany po silnici až domů. Mise, jež nepovedla se navzdory četným pokusům v příběhu "Chmýřím pampelišek", je splněna.

***

Je odpoledne nedělní a já konečně mohu volně vyrazit za dobrodružstvím. Zprvu se přesunu silnicí rychlostí motoprovozu k místu ponoru. Neodolám lákavým hlubinám Labyrintu. Trail započínám sjezdem a ve smyku zadního kola dolů do údolí, kde lávkou překonám potok. V lese je poněkud mokro, a tak to sem tam klouže. Klikatice zavede mě k lesní dálnici, totiž štěrkovou dvojkolejku, jíž prosvištím v celou síť takových, než opět a znova pokořím další trailové stezky v docela jiné části hvozdu. A tak, ve vší volnosti mysli, rozplynu se v hustých mřížích kmenů Entů. Zmizím z reality světa v tu svou. Jsem u Stromu.

Pozornému čtenáři jest patrno, že toto lesní zákoutí překypující roztodivnostmi jest mi domovem. Totiž domov je pro mě tam, kam rád se vracím. A též cestuji. V myšlenkách. Nejinak je tomu i nyní. Zvláště, když vím, že chřadnoucímu Broncu jest to v tomto jeho životě naposledy. Zanechalo v půdě tolik stop jako je hvězd na nebi, leč ty jako den zastřel čas. Přesto zde zůstanou, neb ani hvězdy dnem pozemským nezmizí. A tak, mimo jiných míst mysli mé, prožiji opět četné cesty alter ega koloběžkářského. A než vydám se dále, vypustím v éter právě dokončenou sérii příběhů "Chmýřím pampelišek"…

Kam dál? Po vzoru beatníků vypravuji se jen s matným cílem kamsi do Klimkovic. Inu, ve skutečnosti ve známé místo, leč bez zřejmého plánu. Zčásti silnicemi, dílem polňačkami, kde v dolince s hájkem potkávám tlupu cyklistů zápasících s blátem. Pro mě nic neobvyklého. A v těchto místech je po deštích běžné. Na louce jednoho po druhém předjíždím, k čemuž se, jako vždy, hodí zvonek. A už jsem zpátky na asfaltu. Projedu městem a nasadím na stoupák k sanatoriím motorychlostí. Cesta je zde tradičně docela rozbitá, záplatovaná a zvlněná, leč ani to není pro Bronco problémem.

A už jsem v k lázním přilehlém lesoparku s překrásným mobiliářem z přírodních materiálů. Zastavuji u kamzíka, leč ten je jaksi zbořen. Kousek vedle jest další řezbářské dílo v podobě tria soviček na kůlu. Jak příhodné, pátral jsem po skocích a šplhu za výhledy volnomyšlenkářskými a našel moudrost. A tak i život na vlně náhody přináší mnohdy nečekané a nezřídka i užitečnější než původně hledané.

***

Sovy jsou tak nějak stále častěji přítomné v mém životě. Doslova už jen tím, že se usídlily u nás na dvoře. Přes den dřímají a v noci pískají koncerty tak, že spát s otevřeným oknem je poněkud obtížné. Sýčci, či kalousi? Ve starověkém Řecku byli sýčci spojováni právě s bohyní moudrosti, Athénou. Kalousi ušatí!

***

Nastupuji na palubu a dál jedu za nosem. Lesem kopcem dolů pohání mě tíže zemská z energie potenciální získané předchozím výjezdem. Po chvíli opíši půlkruhem polňačku skrze malebný lesní fjord tvořený loukou. Kolem chatech, brodem přes prostatický čůrek ze studánky a minu strom s houpačkou. Dnes zde nezastavuji, možná příště. Byť je zákoutí malebné, já pokračuji do Dolní Lhoty a odtud silnicí do Velké Polomi. Proč? Protože výhledy. Za místní školou totiž ploše tyčí se nevysoký kopec s vyhlídkou. Na místním hřišti právě probíhá fotbalový zápas a mě cestou vzhůru zve k pokochání obilné pole s vlčími máky a další květenou raného léta po stranách. Idylka. Svoboda.

Ehm… Na "kopci" chvíli setrvám a koukám po okolí. Vypracovaný borec nahoře bez z druhé strany opakovaně vybíhá kopec za hlasitého funění vzhůru sprintem a dolů klusem, či chůzí. V tom relativním hicu z něj lije jako z protrhlé přehrady. Opodál k lavičce přijdou dvě (před)pubertální slečny a cosi vášnivě a vážně diskutují nad obrazovkami mobilních telefonů. Je zde poněkud plno, tak spustím se dolů druhou stranou. Cestou míjím statného borce a dalšího běžce, zjevně fyzicky postiženého, což odhaduji na prodělanou mozkovou obrnu v dětství. Přesto s plnou vervou klopýtavým během do vrchu zdárně pere se s nepřízní jeho osudu. Zvláštní, jak na tomto místě, nadmořské výšky "půl pekla", totiž 333 metrů nad mořem, sejde naděje dosud nadějné mládí, síla fyzická i ducha s nesamozřejmým štěstím ve zdraví a jeho protikladem…

Tak nějak nechávám svůj osud plynout stopou Bronca, k čemuž si navigace sem tam zaprotestuje, než opět chytne nit. Proč ne… Jedu teď náhodou a jinudy. Tam, kudy snad jsem ještě nejel? Možná kdysi na bajku. Na mašině, si to nějak nepamatuji. Vyloučit to však nelze. Z Krásného Pole přes Mexiko opět do Klimkovic, postranními uličkami zvolna a svižně vykroužím umně několikero zatáček až město prolne se s vesnicí, Polankou nad Odrou. Chvíli čekám u přejezdu než se prokodrcá vlak a domů do Ostravy to již je co by kamenem dohodil.

***

Už jsem skoro v cíli. Vyjíždím z lesa v město. Poměrně klidná ulice. Proti mě zvolna jede osobní automobil. Řidič se nevěnuje plně řízení, kouká z mého pohledu kamsi doleva. Když tu započne mi křížiti cestu, jakoby neudržel rovný směr. Okamžitě hmátnu po klaksonu a současně brzdím. Nepozorný šofér vylekaně napřímí zrak a trhnutím točí zpátky. Míjíme se. Uf. A i toto závěrečné minidrama dopadlo dobře, ovšem vzhledem k tomu, že si na této ulici často hrají děti, zamrazilo mě…

***

Konec? A má míti to konec? Vždyť právě o tom to je. "Konec?" Mohu-li se takto ptát, pak vím, že ještě nepřišel. Leč též vím, že tato vyjížďka byla pro Bronco tou poslední. V tomto jeho životě Fénixe. V životě, jenž trval pouhých 2814 km. V životě tvrdé práce stroje ku potěše, odpočinku a fyzické aktivitě člověka. V životě plného zážitků, objevování, cestování i jen tak řádění v lesích i na asfaltu. V životě radostí i starostí. V životě štěstí i smutku. V životě roku alter ega koloběžkářského. Vždyť právě za ten celý rok sluší se tímto Broncu poděkovat za věrnou a spolehlivou náročnou službu. Stroj bude rozebrán a posléze doufám i složen. Snad lepší než kdy dříve…

(A ono už bylo stáří sklonku jeho života výrazně znát, zejména, leč nejenom, na zadní brzdě. Proto jsem to již toliko poslední vyjížďkou nehrotil.)

***

V sobotu, 08.06.2024, za pracovní vyjížďku najeto 33 km a maximálka 94 km/h.

V neděli, 09.06.2024, za myšlenkami volnými najeto 57 km a maximálka 89 km/h.

Celkem za víkend krásných 90 km a Bronco tak již napočítalo 11650 km. … VíceMéně

+

Chmýřím pampelišek

Rozmary v duchu léta,
pampelišky tiše hýří;
podivný to řád světa,
zimou sněží chmýří…
🤔

***

Kdo by si to byl býval pomyslel, že během pár týdnů se z léta stane zima a současně se vystřídají všechna roční období a téměř i podoby počasí? Od letních bouří, přes sněhovou pokrývku po podzimní sychravo. A v dubnu, v zimní bundě, vybaven šálou a čepicí na louce nohou vířím drobné padáčky právě odkvetlých pampelišek. A kde je jaro, táži se? Inu, příroda zhatila bohatou úrodu ovocnářů a vinařů brzkým nástupem květů následovanými tuhými nočními mrazy. Jak křehká jest naše společnost, když příroda blouzní… A blouzní?

***

Ač nečasy s časy se bily, já s Broncem našel si četných příležitostí k vyjížďkám i navzdory stále nabitým diářům dalších mých alter eg. Nutno podotknout, že většinou snad náhodou vychytal jsem ony časy. A to není vše.

Drtivá většina položek ke generálce stroje již dorazila a zbývá de facto pořídit ještě nějaký ten spotřební materiál a pár kusů nářadí. A třeba též uznat, že Bronco už si velký servis zaslouží. Přece jen, dobrodružství jízd naplno se na něm již podepsala a stroj zvolna chřadne jako stařec.

Není divu, mnoho vody uplynulo a já posledním příspěvkem Deníku "Světlem bouří písečných" téměř porušil svůj slib sobě sama z příběhu "Svišti sviští". A to v narážce na poněkud delší povídání "Fénix vzlétá z popela". A tak v kontextu sebepopírajícího se "nikdy neříkej nikdy" si tímto tento implicitní slib odslibuji. Totiž to, že obsáhlejší příspěvky si odpustím. Ano, v životě i v přírodě nic není zcela jisté, tak jako rozverný tanec chmýří pampelišek.

***

A když už jsme u slibů; má první vyjížďka směřovala k mámě ku sestřihu trávníku, jakožto mezicílem. Traily Labyrintu, sprintíkem za fyzickou prací s relaxačními účinky pro kancelářskou krysu. A dále kolečkem okolo Ostravy skrz Landek. A obdobný okruh sledovala i následující má vyjížďka, pouze s drobnými obměnami kupříkladu v opačném směru, či zajížďce až k bunkrům v Černém lese u Šilheřovic. Svátek práce oslavil jsem opět prací na zahradě, kdy Bronco posloužilo k přepravě.

Na výpravu průzkumnou došlo až první květnovou neděli. To vydal jsem se zprvu tradičně do Labyrintu vyřádit se na trailech, poté na z drtivé většiny dosud nepříliš prozkoumané Havířovsko…

***

Od Řepiště pronikám tam, kde v mapě stále dlí mi draci. Záměrně volím trasu ponejvíce v lesích, s nejistotou průjezdnosti předpokládaných trailů, leč s šimráním v podbřišku z nečekaných výzev.

Cesta do Václavovic je relativně klidnou. Zajímavější terén potkávám až v lese následujícím. Z lesní dvoukolejky stává se trail, kořeny stezkou houstnou a ta klesá stále níže. Až se klikatice pěšiny ztratí ve vlasatém porostu lesní trávy. Stromy se přibližují a uždibují denního světla jako mlsný učeň v kuchyni, když se šéf nedívá. Až je téměř zeleně temno. I tu stezku přehradí popadané stromy. Ty zdolávám vedením mašiny skrze postranní křiviny. Vegetací nesjízdno. A tak překonám překážku, což není ostudou, nýbrž to k jízdě ekolobkou zkrátka patří.

Trail se dále svažuje a ztrácí se v lese. Až ocitnu se u rybníka. Mezicíle, jehož jsem si stanovil. Lze sem dojet i pohodlněji, to by ovšem nebylo toliko zábavným. A tak prozkoumávám přístřešek na břehu a podepisuji se do zápisníku objeveného v ukryté krabičce pod podsadou. Po chvíli vyrazím na druhý břeh a pozoruji ostrůvek, kde údajně sídlí bobří kolonie. Leč, mimo jejich předpokládaného architektonického díla, tvory samotné nespatřím.

Lesem, paloukem a opět lesem. Do kopců i dolin. Poměrně zábavná trasa mě dovede až do Havířova k baru Malá Jamajka, nacházejícího se stále ještě v přírodě, přesto v docházkové vzdálenosti od nedalekého města. A dnes mají otevřeno! I setrvám ku občerstvení v uvolněné atmosféře podniku. Návrat volím nejprve městem, opět lesem až do Petřvaldu u Karviné. Odtud již zpevněnými povrchy do centra Ostravy a domů na jih…

***

Vítr paraplíčko nese,
kdo ví kam dosedne?
I tu náhodou stane se,
že jaru zvoní poledne…

***

Následující středa, již druhá květnová, v Den vítězství, opět nese se v exploračním duchu. Zahajuji tradičně letem k a ponorem do Labyrintu. Zařádit si v lese je vždy skvělým začátkem. Tedy až na vzácné výjimky technických, či povětrnostních potíži. Nevynechám ani oblíbené místo v hlubinách hvozdu se zurčícím potokem a přítelem z říše Entů.

Chvíli medituji a pak konečně dokončím a vypustím z bludiště mé mysli příběh "Světlem bouří písečných". Cítím spokojenost, neb vždy takto uzavřu určitou kapitolu alter ega koloběžkářského a mnohdy nejen jeho. Když myšlenky mohu vyzářit a už nejsou jen v mé hlavě a rozepsaném textu, jde o určitý postup dále. Jak rád říkávám: "Žijeme ve svých hlavách a to jak vidíme svět je obrazem nás samých." 😉

A co průzkum? Od Stromu, totiž tak si můj přítel Ent říká, naskakuji na palubu a po 17 km z ní nesestoupím. Kolem míhá se hustý les, pole v kopcích, za horizontem vesnice, silnice, polňačky, sprintomísto, městečka a vesnice až stanu před vstupem do hukvaldské obory.

Potud známá trasa a i kdybych neměl v plánu zde zastavit a nastavit navigaci, musel bych. Pan harmonikář opět okupuje oblíbenou lavičku a hraje, zpívá. Me gusta. Lidové písně, táborové – trampské i dávné hity. Než vydám se dále, vhodím do mu klobouku pár mincí, jakož mám u těchto náhodně nenáhodných setkání na plácku před oborou ve zvyku.

Průzkum započne za chvíli, jen ještě sjedu z kopce na druhou stranu a dále silnicí. Jako obvykle, když mířím přes sedlo v Myslíku na Olešnou. Po chvíli sledování známé trasy ozve se přístroj na řídítkách, nechť se za okamžik uráčím točiti vlevo, totiž do jakéhosi nevýrazného otvoru v buši za krajnicí. Inu, ohlédnu se za sebe a vydávám se v ústrety zelenavé temnotě…

Ihned po průjezdu branou lesa vítá mě strmé šutrovité stoupání. Nu což, vybral jsem si výzvu, tak jdu do ní. Je to serpentina. Vede mě kamsi vzhůru. Ač jde pouze o hůrky Palkovické, připadám si jako na horách. Přestože toto jeví se nad limitem velikosti malých kol stroje, tento zdolává stezku bez zaváhání.

Vždy mě překvapí, jak pohodlně polyká nerovnosti. Nutno dodat, že i jezdec se jen neveze, nýbrž aktivně se zapojí přenášením váhy, odpružením v nohách a neustálou pozorností i akcí a reakcí v řízení. Toto jest receptem, jenž mě pohodlně právě dostal na příjemnou lesní cestu zhruba po vrstevnici…

Pokračuji. Lesní cesta přejde z trailového nádechu ve sjízdnost vozem. Sem tam minu osamělou chatu, až opět ozve se hlas přístroje. A opět sděluje mi, že točit vlevo do křoví je správnou cestou. Pomyslím si cosi o zákeřnosti oněch skřítků v zařízení. Totiž tak usuzuji, neb při komunikaci skrze obrazovku často užívají plurálu. 😆

Mají pravdu. Něco, co nápadně mi připomíná chodbu do pekla, je vskutku portálem, jímž je třeba se vydat. A tak propadám se skrz prťavý průlez ve vegetaci po straně lesní dvojkolejky v neznámo. Prožiji chvíli klesání a po kmenech vystoupá vegetace, čímž odhalí prudce se svažující les do údolí. Dobržďuji smykem před srázem, abych vykroutil ostrou zatáčku a propadám se strmě a hlouběji. Klasická technika brždění skrze zablokované zadní kolo a hrnutí lesního haraburdí při přibržďování předním je zde zcela vhodnou a účinnou. Parádní sjezdík s parádním výhledem…

***

I tu octnu se na dně údolí zavaleného kládami padlých Entů. Na vyvýšenině na druhém břehu protékajícího zurčícího potoka ční si skála s kaplí a dvěma postavami. Na vrcholu skály tyčí se dřevěná zvonice, přímo nad pannou Marií ve vytesaném výklenku tvořící tak samu kapli. K Marii upíná pohled před ní klečící svatá Bernardeta. Sama mírně napravo, nechává zde i místo pro poutníka ke společné motlidbě i kdyby přišel sám a nikoho nepotkal.

Po stranách v okolí rozkládá se několikero uskupení dřevěných lavic doplňujících chrámovou loď s klenbou širého nebe. Svatostánek v přírodě. Ano, nacházím se na v hlubinách lesních a zrakům nezasvěcených skrytém malebném zákoutí Myslíkovských Lurd.

Mimo svatého sousoší, ptáků, veverek, hmyzu a další tušené fauny jsme tady s Broncem zcela sami. Nikde ani noha. Zaparkuji mašinu, překonám kmeny a prozkoumávám lokaci. Historie místa datuje se do roku 1945, kdy při spojeneckém bombardování Ostravy během druhé světové války byl Jan Bělunek ušetřen na životě. Jako projev vděku Bohu, a z podnětu faráře Stanislava Dubiny, nechal v Mankově skále zbudovat kapličku. (Jinými slovy, stal se jejím mecenášem.) Ta byla 12. září léta Páně 1946 vysvěcena a roku následujícího přibyly zmíněné sochy. A tuning neskončil. Zanedlouho přibyla i zvonice. Pověst též praví, že voda z místního pramene je léčivou a o Velikonocích údajně omlazující. Inu, u lurdské kaple tomu ani nemůže být jinak.

Na místě odpočátku probíhaly pravidelné mše, než byly za totality zakázány, přesto se věřící poutníci dále scházeli "na tajňačku". Po pádu režimu se tradice obnovila, leč právé dnes je zde klid. A tak na tomto poetickém zákoutí strávím ještě pár chvil rozjímání než v lucerně zavěšené na skále u kaple zapálím svíčku a loučím se.

***

Vracím se vzhůru. Stoupání krpálem jest nad očekávání snadné. Totiž dřívější sestup poněkud budil dojem jednosměrky. Vynořím se z houští opět na dvoukolejku a sleduji ji dále. Skrze lesní cesty hůrek až les se rozestoupí v panorama Beskyd. Na lavičce vyhlídky sedí pár dospělců a ve vysokém zeleném luční koberci vyčuhují dva trpaslíci. Totiž lidská mláďata.

***

Pozdravím ve spolek. Chvíli se kochám a o něco starší holčička jeví zájem o mašinu, když stydlivého bratříčka láká, nechť se jde podívat. Dívenka přijde blíž a táže se na mé svolení k prohlídce stroje. Nemohu mít nic proti, kdoví třeba v ní dřímá budoucí technik, inženýr či vědec. Leč ostýchavý mladší bratr stále udržuje bezpečný perimetr. Inu, tak alespoň při odjezdu v bezpečné vzdálenosto trochu zahrabu koly, ať to mají děcka s dramatickým efektem.

***

Vskutku si připadám jako na horách. Turistů je zde pomálu, sem tam usedlosti. Vesměs odhaduji, že rekreační. Po nějaké době putování horskou krajinou zdolám jeden z vrcholů a sjedu o něco níže. Na křižovatce chvíli hledám, která odbočka je správnou dle plánu trasy, když nakonec se to vyvrbí docela jinak.

Zkrátka jedu za nosem. Kořenitá pěšina s příměsí šutroví zařízlá ve srázu se klikatí po obvodu zalesněného pahorku. Jako z pohádky. Následuji ji s ochotou a vstřícností k dobrodružství, neb toliko netuším, kde přesně jsem. Nechávám to skřítkům v telefonu na řídítkách, aby mě svedli na trasu, nikoli na zcestí. Doufám v záměrně navozené nejistotě.

Ač minul jsem několikero vytyčených bodů, najednou klesám prudce uzounkým trailem. Ten jako kýbl háďat vlní se a hemží kamsi do buše v hlubinách. Ostře se stáčí a padá v neznámo. Kupodivu a navzdory terénu mi jde jízda hladce a náramně si to užívám. O dramatické okamžiky, zda na hladkých pneumatikách dobrzdím zatáčku před srázem, není nouze. Stačí nečekaný kořen a…

Je to krása, les se přede mnou otevře. Houštinatý svažitý terén protkaný kmeny stromů v mnoha odstínech zeleného světla pronikajícím svěžím, již letním vzduchem působí až opojně. Po chvíli se sklon započne narovnávat a vyjíždím z lesa v krátký přejezd dolinou do lesa dalšího.

Palkovické hůrky nechávám za zády s tím, že vrátím se sem ještě k dalšímu průzkumu. Les v rovině oplývá traily s umělými prvky k radostem. Já se už vyřádil nahoře na hoře, a tak jen projíždím a vychutnávám si les. Z něj vyloupnu se přímo na břehu přehrady Olešná u Frýdku – Místku.

Léto. To je to, co napadne mě při pohledu na čilý mumraj v okolí. Průjezd hlavní promenádou se tak nese povětšinou v tempu lidské chůze s neustálým předpokladem rozjařenéhp dítěte pod koly. I takové jsou cesty koloběžkou. Zdržím se chvíli, a pak vydám se do Frýdku – Místku, odkud páteřní cyklostezkou dorazím do Ostravy a domů.

***

Přistává a ještě krok,
semínko obletělo svět.
Zaseje se a napřesrok,
uvítá jaro žlutý květ…

***

Následovalo ještě snad tolik kratičkých vyjížděk, kolik je z pampelišky paraplíček. Rozličné meteorologické podmínky zvolna nastávajícího léta, včetně dešťů i bouří. Lesní řádění i přeprava ku oslavě strejdových narozenin. Pokusy o pokosy porostu na zahradě zmarněné nepředvídatelností počasí. Náhodné setkání s mámou, ségrou a Druidou na venčící procházce. Ku přepravě s prvky radosti. To vše a mnohem více, leč za zmínku podrobnější stojí snad jen zamyšlení, k němuž mě četné uplynulé jízdy vedly…

***

A to jest dynamika. Neustálý pohyb. Energie a hybnost. Změna a adaptace. Cíl v rovnováze, jež stále má býti tady i krok napřed. To je to, co drží v trailu stopu, když zdolávám jej. Nezastavit se zcela a setrvačností získat čas i stabilitu. Ve správný okamžik správně přidat, či brzdit. To jsou základní atributy jízdy ekolobkou i tak nějak mého života.

Dynamika je totiž to, co posouvá mě kupředu, přes překážky i dále. A náhoda? Ne vždy je náhoda zcela náhodná. Současnost je důsledkem minulosti a předpokladem budoucna. Je hranicí, kde z podstaty světa jest náhoda inherentně přítomnou a její součástí. Není ovšem sama a jedinou. Proto náhody mají svou nenáhodnost v historii nepoznané, přesto jsou současně i náhodami samy o sobě.

Náhoda je to, co s dynamikou v realitě úzce souvisí, pomůže, či podrazí. A tak je jen a jen na jezdci, nechť ze zkušenosti, intuice i fyzikálních zákonů nenadálosti překoná, či využije ku svému prospěchu na cestě za cíli. Neb panta rhei, neboli vše plyne. Tak pravil Ent Strom v hlubinách Labyrintu.

***

Tak jako pampeliška odkvétá,
a chmýří do světa širého odlétá,
než usadí se, kde nikdo jej nečeká,
výzvou jest cesta náhodná a daleká.

***

V přítmí nízce divoké oblohy barvy ocelově-olověné s kyprýmy faldy temnoty oblak, mihne se stín. Okolo stínu vítr vane. Je v pohybu. Ostré jehličky deště štípou ho vzrůstající bolestí do tváře. Indukce červeně není studem, nýbrž drobným vlásečnicovým krvácením v pokožce po impaktech kapek.

Navzdory intenzitě na hranici nepříjemnosti, je tento jev snad projevem skrytého masochismu? Nevím. Jediné, co lze říci, že snad mohl bych zpomalit, činím však opak. Svist větru a ševelení pneumatik tenkou vrstvou vody na silnici jest mi líbeznější poezií. Pálivost deště je tak kayenským pepřem právě konzumovaného prožitku.

Blesky bouřícího Mordoru nad hlavou přidají na dramatické hrozivosti scenérie ubíhající krajiny. Mrknutím a záhy zavrčením vykouzlí mi úsměv na pobodané tváři. Bolestí bouřky letní čas právě započal…

***

Tak toulal jsem se i cestoval světem, s plány i neplány, v časy i nečasy. A brzy, už velmi brzy nastane i ten čas, kdy Bronco přestane býti květem, promění se v oblaka chmýří, než snad, a bude záležet na mé šikovnosti, zrodí se opět ku životu novému. V další éře, lepší než kdy dříve. Cykličnost světa se nezpře ani u alter ega koloběžkářského. A pampelišky? Pampelišky mají hluboké kořeny a jsou tak trochu hydry: Z kořene přeťatého velmi záhy vyrostou dvě nové zlaté hlavy…

***

Stručné statistiky:

Datum letu | Nálet | Maximální rychlost
06.04.2024 | 61 km | 101 km/h
13.04.2024 | 65 km | 91 km/h
01.05.2024 | 34 km | 92 km/h
05.05.2024 | 70 km | 89 km/h <- Havířovská Jamajka
08.05.2024 | 66 km | 89 km/h <- Palkovické hůrky, Lurdy
11.05.2024 | 29 km | 92 km/h
18.05.2024 | 25 km | 64 km/h
25.05.2024 | 22 km | 91 km/h
02.06.2024 | 38 km | 90 km/h <- Bolestí bouří

Celkem 410 km letů chmýří pampeliškového a s Broncem jsme prožili již krásných 11560 km. … VíceMéně

+

Světlem bouří písečných

Prolétám světlem,
nejjemnější substancí,
jež vyplňujíc se světem,
ctí noblesu s elegancí.

Rudou žlutostí,
Sluncem živeno,
fluidum bytostí,
větru břemeno.

Chuti písku na jazyku,
ústy mými suše se nese,
jako poušť má ve zvyku.
Bloudí krajinou a i v lese.

Vzdálené pláže vůně,
v tváři dotyky teplostí,
až jemnosti v pavučině
jsou vrcholem drsnosti.

Proplouvám jím,
jako mlhovinou.
Podezřením sním,
nad i pod hladinou.

Slunce kontrast stíní
vzduchu záře jas;
v souboji větru písní,
kdo má tišší hlas?

Linouce se krajinou,
světla záplava si teče,
udolí zahalí náhodou,
horu seče ostrostí meče.

A tak jedu světlem řečen,
pluji mocností jeho vln,
letím všudezáři vděčen,
neb jsem duší světla pln.

***

"Zvláštní světlo. Opravdu zajímavé. 🤔" Tak alter ego koloběžkářské obdivuje bujaré i bujné tvary vln z vln elektromagnetických. Přesněji těch v oblasti viditelného spektra a tepelného záření. Vzduch světlem písečným zalil krajinu do surreálna navzdory většinou jasné obloze. A to po několik dní velikonočních svátků.

Světlo, respektive obecněji elektromagnetické záření, je tak trochu mým koníčkem; už od dětství. Též i proto ve mně neobvyklý meteorologický jev vzbuzuje zájem a inspiraci. Zvláštní světlo, vskutku.

Rozptylem ostrého slunečního svitu na drobných částicích saharského prachu, jenž zanesl sem příhodný teplý vítr z dálných končin, ono zvláštní světlo vzniká a září přímo ze vzduchu. Ochuceno o esence Sahary, skrze dny téměř letního vzezření teplem i náladou, leč vegetace překotně se probouzející jarem a barev nikoli nepodobných obrázkům z povrchu Marsu.

A tak se světlem setkávám se o to intenzivněji, když prolíná se celým příběhem Velikonoc mých alter eg rozličných. Matka příroda opět uchystala úchvatnou prožívanou…

***

Velký pátek nese se zprvu v duchu čištění stroje po posledních blátivých vyjížďkách. A je to fuška, zvláště po krátkém, byť náročném, pracovním týdnu.

Vždyť teprve včera pozdě v noci dorazil jsem služebně vozem z Prahy. Navzdory dopravním komplikacím zejména v důsledku předvelikonočním přesunům obyvatelstva a technickým obtížím cestou. Mystéria elektroniky moderního automobilu šprýmovala ponejprve nedostupností ovládání hlasitosti a později přitvrdila temnou černí palubní desky jen s malou červenou ikonou vykřičníku v trojúhelníku. To už fungoval zvuk a nějak se záhadně propojil nejspíš s nebesy, neb mi na cestu hrály převážně nekonvenční písně od Mig 21. A tak se mi zalíbily, že jsem si šestihodinovku z Prahy do Ostravy užil a dokonce si i zazpíval. 😆 Dál elektrošotek situaci neeskaloval a nefunkční displej nahradil před volantem telefon s GPS appka pro zobrazení základními jízdními údaji. Člověk si musí umět poradit…

Ano, po sérii nabitých týdnů čekají mě čtyři dny volna v řadě! Podmínky meteorologické jsou a prý budou skvělé, pouze v předpovědi zpozoruji neobvyklou ikonku nízkého slunce z poloviny překrytou a přesahující ji výše zobrazeným mlžným symbolem několika vodorovných čar. V kombinaci s ostatními parametry předpovědi je toto intuitivní vyobrazení oblačnosti nezvyklé. Mi je ovšem jasné, že to nebude jakási "vysoká mlha", nýbrž že k nám přiletí Sahara sama osobně. Jak ostatně hlásalo zpravodajství ČT24 přinejmenším už od čtvrtečního rána. A tak brzkého odpoledne vyrážím na rozvernou přesunovačku do Nového Jičína.

Začínám téměř shodně jako posledně v příběhu "Moře zeleně česnekové". Leč nyní již plně zorientován. 😆 Trail Ariadnin je mi potěšením, aby pole přeskokem Labyrint mě v bloudění pohltil. A tak obdivuji se mu, vlně i mému příteli Entu. K čemuž kopíruji trasu až na sprintomísto, jenž kdesi na trati pokryto jest odlepky bahna traktořího. Proto zpomaluji z hyperrychlosti. "Meh…"

Pár set metrů za sprintištěm křižovatkou se odlišuji od opisu mé trasy poslední. A to směrem na jih. Tradiční trasa, jíž nazývám východní. Vede mě vesnicemi, městy, silnicemi i lesy, chutnými šikanami i minisprintíky. Přes Příbor, s líznutím Kopřivnice Štramberkem, vesničkami až do Nového Jičína. Neupejpám se a jízdu užívám si plnými doušky, téměř nezastavuji a to až do kopců v lesích za posledním městem…

***

A tak setkávám se nejprve s širokou rodinou mé milé a přáteli. Smečka psí, tedy Lišák Plyšák & Smějín, jsou předvojem samotné mé milé. A spolu s místní smečkou Arrym a Marcusem je tady úhrnem tak nějak… Zkrátka jako vždycky, fajn. A už toho večera vyšla záře světla písečného…

***

Samozřejmě tahle sranda něco stojí. Ono ten písek má tendenci vše "zasvinit", totiž umazat. Přinejmenším vozidla nebývají pískem opomenuta k nelibosti řidičů. Ti citlivější s obavou o "miláčka" přísně dbají na šetrné a odborné odstranění zákeřného abraziva. Přirozeně, že prstům nenechavců kresliti v prachu na laku přísně zapovězeno jest. (Poznámka: Alespoň jeden tento "citlivější" je přítomen s jistotou.) Leč mimo toho a dýchacích obtíží má tento úkaz i světlou stránku…

Jako první povšimla si sobotního rána nezvyklého světla Eliška. Inu, možná ani ne, kdaždopádně je prvním, kdo na něj vespolek upozorní. Napůl diskutující u ranní kávy, napůl ponořen v mapě a plánu dnešní vyjížďky přeostřím zraky k tušenému horizontu za stromy a kopci okolo. Zhruba do směru nejvyšší intenzity světla.

"Hmmm… Tahle vyjížďka bude zajímavá." Mumlám si pod fousem právě usrklé kávy a očima zkoumaje zvláštně vypadající sluneční kotouč v písečně mlžné róbě jemně tkané záře. Jakoby tančil, tedy přesněji jakoby vše tančilo kolem něj.

"Vskutku, zvláštní světlo," přitakám…

A světlo jest nadále tématem nejen v oblasti tohoto neobvyklého metrorologického jevu. Tak nějak sejde se více či méně nezávislých příležitostí ještě téhož rána poodhalit jeho tvář skrytou pod škraboškou…

***

Loučím se a vyrážím. Prvně se vydávám na nedalekou zříceninu Starojického hradu. Cestou tam to jak se říká ohulím. "Woohoo…" Hned zkraje tak pokořím sprintem kilíčko, dnešní maximálku, když už musím brzdit, neb nevidím do blížící se zatáčky ve skupině stromů. K hradu je příjezd snadný – do kopce zpevněnou lesní pěšinou. Četné skupinky návštěvníků roztroušených jak po cestě, tak na hradním vrchu potvrzují kombinaci příznivého počasí a volného dne. A už jsem na vrcholu.

Výhled nahoře je relativně čistý. Tedy s výjimkou ve směru k pohoří Beskyd, kde líně převalují se oblaka písečného světla. Nezdržím se dlouho, sjedu do Starého Jičína, chvíli bloudím kvůli uzavírce právě opravované silnice a už si to štráduji krajinou protkanou silnicemi s alejemi zdobenou surreálnem písečným. Kurzem k pohoří, užívám si svižnou jízdu v motorychlosti, řezání zatáček a prázdné cesty přede mnou. Až do Lešné.

Obdivuji se v jaro probouzejícímu se kvetoucímu zámeckému parku i místní historické stavbě. Je tady prázdno a klid hraničící s opuštěností, leč park je upraven. Dalším dílčím cílem této malé tour de chateaux je nedaleké Valašské Meziříčí, kam přeskočím. Do parku zámku Kinských nejprve hledám otevřenou bránu. První je zamčená, já se ovšem tak snadno odbýt nenechám. Kousek vedle to na druhý pokus vyjde. Předpokládám, že se zde smí. Tedy vzhledem k tomu, že park je střežen i kamerami, absenci zákazu vstupu, či podobné instrukce a faktu, že mě nikdo nevyhazuje ani po delší chvíli dozajista dávající času příjezdu strážníků, či četníků. Rozkvetlá jarní nádhera nezavdává pochyb. Už je to tady, a tak má radost z vyjížďky dostává dalšího rozměru svěžesti.

Sérii "po hradech a zámcích" zakončím čtvrtým zastavením, taktéž zámkem a taktéž ve Valmezu. A to zámkem Žerotínů, umístěném de facto v centru města, jenž je vyzdoben na svém nádvoří ve velikonočním stylu. Ač disponuje více městským dojmem oproti předchozím navštíveným místům, malovaná vejce a pentle, jež spojuji si spíše s venkovem, mu sluší. Zajímavostí jsou zde sluneční hodiny na fasádě a zjevná nepřítomnost dedikovaného zámeckého parku, tedy alespoň já žádný nezpozoroval.

A jedu dále. Zprvu městem, poté cestou v polích až do obce Jarcová na úpatí Hostýnských vrchů. Ustanovil jsem si totiž v plánu, že vydám se objeviti místní geologický útvar zvaný Jarcovská gula. Projíždím zhruba po vrstevnici na jedné ze stran údolí Vsetínské Bečvy, v němž se vesnice rozkládá. "Hmm, tahle stezka nahoru, kudy ukazuje navigace, vypadá příliš nevyzpytatelně." Prudký kořenitý krpál plný obřích šutrů. Ano, mapa hlásala terén, stejně tak ale i více potenciálních cest, jak se ke guli výše dostat. A tak pokračuji ve směru další mapou avizované možnosti.

Po chvíli dojedu k chatě. Dva statní borci nahoře bez zde sekají dřevo. Cesta zdá se končí na malém plácku obklopeném domy tváří se býti privátní a slepou. A to navzdory informacím z mapy. Co naplat, je nutné položit otázku. Pozdravím. Po humorném vyjasnění, že opravdu nehledám ony dva sličné pány, nýbrž cestu ke skalnímu útvaru a můj dotaz směřuje sem, si oba prohlíží mou mašinu. S viditelnou nedůvěrou.

"Jó, tak to se musíte vrátit a za druhým kopečkem je odbočka doleva," odvětí mi jeden z nich, "akorát na tomhle tam nevyjedete, i na trialové motorce tam sám mám problém…" Pokračuje.

Poděkuji s tím, že uvidím. "Buď to půjde nebo ne." Loučím se a jedu se zpátky mrknout "za dva kopečky".

"Jo, to je tahle cesta. Hmm, tak nic…" Identifikuji doslovné déjà vu a říkám si, že to odpískám. A za odbočkou je hned další, jež se na tu první napojí po ani ne páru desítek metrů. "Anebo?" 🤔

"K čertu s tím! Přijímám výzvu!" A kormidlem točím ostře vlevo tak, že se až vracím. Stoupám. Jde to snadněji než jsem čekal. Na chvíli les teměř olysí v paseku obsypanou zjevnými náletovými dřevinami. Terén houstne složitostí. Kameny, šutráky, kořeny, zkrátka kamzíkova radost a nízko ložených kotoučů zhouba. Místní krátké nejsjízdno nad limity kol mašiny s extrémním rizikem poškození kotoučů překonám vedením stroje a už ve svahu opět naskakuji na palubu ke stoupání.

Nadmořská výška prudce roste, což signalizují mi dokonce struktury vnitřního ucha. Sklon je stále větší a stezka šutrovitější. Zdá se, že čím výše jsem, tím je terén horší. Už si říkám, že to otočím, když tu zpozoruji ji přibližně desáté hodině asi sto metrů vzdušnou čarou, poněkud nade mnou, zahalenou v jehličnanech.

"Ha! Gula!" To mi dodá kuráže ku snad stávající ješitnosti pokračovat. Nevím sám. A tak činím. Ono to není zatím tak hrozné, jak se zdá. Stezka na mě spíše dělá velké oči. Nedaleká levotočivá zatáčka již ve stínu lesa snižuje gradient stoupání. Potenciálně nebezpečná místa navátého listí projíždím s nejvyšší opatrností a závěrečný výjezd k pískovco-slepencové gule už je jen pomyslnou třešničkou.

"Hurá! Dokázal jsem to!" A musím uznat, že v paměti mi toto údajně trialové (téměř) nesjízdno, jak řečeno oním borcem, bylo pošušnáním proti tehdejšímu výjezdu z Lhotky na Ondřejník. Možná bych se tam měl opět vypravit, přece jen od té doby jsem se toho už mnohé naučil a třeba to ani není tak horké jako to kdysi bylo. Krom tento výjezd právě zdolaným byl vskutku napohodu. Navzdory očekávání.

Malé lesní zákoutí ve srázu s přenádherným geologickým monumentem je doplněno o informační tabule a posezení na kládě. Obdivuji vrstevnatost asi osmimetrového pískovce v určitém úhlu připomínající kypré faldy obří venuše. Ani se nedivím, že se o skále tradují četné pověsti…

***

Jedna z nich praví, že kdysi dávno ucházel se o místní venkovskou dívku Rozinu čert. Jak jinak, klasická zápletka. 🥱 I myslela si maminka, či babička (zde se verze různí) Roziny, že nad čertem vyzraje, když přislíbí mu dívku pod podmínkou, že otočí proud říčky Seniny v Lidečku než kohout zakokrhá. A čert, neb nebyl hlupákem, záhy na to vykoupil všechny kohouty ve vesnici. Dílo i ďáblu zjevně nelehké si tak podle pojistil. Leč marně. Jednoho kohouta ona vychytralá žena před nežádaným nápadníkem ukryla.

Satanáš tahal skaliska celou noc, aby řeku přehradil a proud otočil. Co však se nestalo, onen jediný ukrytý kohout s ránem zakokrhal a čert uložený úkol nestihnul splnit. Poslední kámen svého nedokončeného veledíla vzteky upustil tam, kde právě byl. Tedy na tomto místě. A v Lidečku u nedalekého Vsetína zůstala nedokončená ďáblova stavba Čertovy skály.

***

Ať tomu tak bylo, či nebylo, užívám si svého triumfu vítězství nikoli nad prohnaným satanem, nýbrž vítězství nad sebou sama. Nad svou vlastní pochybností. Je tady nezvykle krásně, letní teplo ve skrytu lesního plácku s výhledy do údolí. A těmi výhledy prolíná se opět ono záhadné písečné světlo…

Posedím si, pokochám se skaliskem i rozhledy a vydávám se na sjezd shodnou trasou. Přirozeně, že dolů to jde snadněji. A tak kdesi o strom urazím Schmolkeho karbonovou záslepku řídítek, zbytečnost, pár za asi tenkrát bratru 40 EUR, slouží-li mi dobře paměť. Ale co, styl je styl. Taktéž se mi ve víru sjezdové vášně povede strhnout krytku matice a jedním z kotoučů říznout šutrák. Ač to vše zní možná hrozivě, je to beze škod. Krytku matice i záslepku řídítek jsem našel, když se mi v mírnějším svahu povedlo usadit mašinu bezpečně na stojan. Sekundové a horké lepidlo to spraví, stejně povolily lepené spoje. A kotouč? Ten naštěstí přežil bez úhony, ač na kameni zanechal zářez. Tedy vyjma malých teček po obvodové hraně rotačního nože. Inu, Bronco tímto tuto zdolanou výzvu doslova vytesalo do kamene. A není to epitafem. 😄

Projedu opět kolem oné chaty dřevorubeckých borců s triumfálním pocitem zadostiučinění, leč nezastavuji. Pokračuji dále spodní stezkou lesní stydlivě překračující vrstevnice klesáním k Bečvě. Další kilometry vedou mě do obce Bystřička, kde napojím se na lesní cestu kamsi do hor. Po nějaké chvíli zastavím a kouknu na hodiny. "Aha, čas, ten jsem pozapomněl…" Vzhledem k tomu, že den není nafukovací a v cíli chystá se společenská událost, usmyslím si, že kodrcání Beskydami si odpustím a změním plán na progresivní asfaltovou jízdu.

A tak též činím. Rychlostí bez ohledu na spotřebu, neb vyjížďka již uplynulá v součtu s plánem je v bezpečném intervalu odhadovaného dojezdu. A tak zastavím až nahoře na louce ve Straníku. Totiž svým způsobem pro mě významného místa. Podtrženo paletou jarních zelení luk v křivkách kopců, hřebenech i lalocích zátoky lesů, obdivuji magické světlo písečné v tanci se sluneční hvězdou. Stíny mdlé, ostrosti přímého svitu jsou paradoxem a záře jasu vzduchu podtrhuje neobvyklost kontrastu zdánlivě zatažené oblohy a jasného dne. Obojí děje se současně za zpěvu větru. Kdo by to byl býval řekl? Jaká to krásná chvíle!

***

A tak po chvíli dorazil jsem do cíle v kopcích. Zábava již je v plném proudu, chlupatí vítači neopomenou mě řádně oblíznouti jakoby mě roky neviděli a já už pokukuji po grilu s bůčkem, jenž se na mě už těší. Tady je zkrátka fajn…

***

Světlo. Jeden z fenoménů tvořící náš svět. Jeho fyzikální podstata, již lidstvo vědou zčásti odhalilo, skýtá mnohé odpovědi a vznáší další otázky. A svou krásou, svými tvary a rozmanitostí je inspirací i objektem jako takovým. Při své umělecké éře, kdy zabýval jsem se laserpaintingem, totiž abstraktními nočními fotografiemi zejména stromů vyjevených z temnoty koherentním elektromagnetickým zářením, vnímal jsem světlo, resp. lasery, jako hlínu. Materiál, z nějž pomocí geometrického uspořádání zdrojů záření vůči objektu, rozličných optických prvků a vlastní tvorby uhnětám dílo obrazu na čipu digitálního fotoaparátu. Nepozorovatelno světlem nehmotným zhmotnilo se v realitu pozorováním a stalo se tak dílem. Surreálný svět vyjevil se.

A pro fotografa jest světlo alfou a omegou všeho…

***

Během noci zajíček roztrousil zahradou dětem laskominy a mi zásobník piv. Me gusta. 😉 Je neděle ráno a po snech o světle, říkám si, že obdivu nebylo dosud dosti. "Bylo by fajn vyrazit do hor a mrknout na něj shora," usmyslím si a je mi zřejmé, že nejbližší významný vrchol Beskydského pohoří Velký Javorník bude trefou do černého. Totiž světlého. 😆 Neváhám a trasu okružní plánuji právě tudy. Sjezd z kopců na cyklostezku rovinou vedu malebnou lesní asfaltkou. Uklidňující pohledy do paletou zeleně houstnoucího lesa jsou balzámem na duši svižné jízdy.

Cyklistická stezka na náspu bývalého kolejiště svede mě až k silnici. Odtud motorychlostí přeskočím do Mořkova, kde projedu branou Beskyd. Po stoupání kamsi na nižší vrstevnice je několik kilometrů sleduji až nad Veřovice. Klasický stoupák k rozcestí u pramene Jičínky již indikuje zvýšený turistický zájem o horské výlety. Není zde ovšem nijak přeplněno.

Pokračuji malebnými okny rostoucích výhledů mezi lesy a vychutnávám si poměrně čerstvě nové asfaltové úseky. A světlo. Surreálno pouštně-marsovského vzezření poodkrývá zvolna svou hladinu, jako bych letadlem, či snad kosmickou lodí vzlétal nad oblaka. Nelze si té krásy nepovšimnout.

Cesta na vrchol je nenáročná. Pohodová kochačka. Tedy, je možno si ji zkomplikovat kamenitými horskými traily, leč já mám dnes jiných cílů…

…stezkami pasek proplétám se nevelkým vrcholem, místy lysým, než obepíše jej prstenec lesa. Záhadné husté světlo líně se převaluje v údolí jako nejasná hladina bouřícího oceánu. Na druhém břehu zaplavené doliny ční souostroví Radhoště a Pusteven jako mostem propojené horským hřebenem. Nad zářícími písečnými oblaky je blankyt oblohy a sluneční svit v obvyklých barvách. Atmosféra Marsu krajinu halí až pod hladinou v hlubinách mračných jezer a větrem plynoucích řek pode mnou. Vskutku úchvatné pohledy.

Kótu zdůrazňuje ikonická dřevěná rozhledna a též přítomnost a koncentrace početných výletníků na přístupových cestách i v okolí turistické chaty. Kochám se a vychutnávám si pocity v podstatě již letního dne. A když už jsem nabažen, vydávám se na cestu z hory dolů. Sjezd, vesměs samospádem, vedu směrem na Frenštát pod Radhoštěm. Avšak ještě před jeho dosažením uhnu přibližně na západ a horu opustím na silnici k Lichnovu. Rychlojízda poměrně prázdnými cestami dovede mě do Kopřivnice a odtud na Štramberk.

Jako obvykle uvítá mě na náměstí vůně čerstvě pečených štramberských uší, místní tradiční perníkové pochoutky. Přirozeně, tento zvyk není jen tak, je založen na historické pověsti, již jsem zmínil v příběhu "Na křídlech větru". A především pro uši jsem přijel. Přece se na základnu nevrátím s prázdnou, když mám ještě volný ložný prostor v batohu. I směním perník za chechtáky a naplňuji zavazadlo, co se do něj vejde.

Cesta zpět do jičínských kopců je okořeněna větrem. Zmínil jsem vítr? Ono totiž tyto dny je poněkud větrno. A tak se do mě opře v meziměstské motorychlosti bočák hned za Štramberkem. Sem tam vyskytly se a ještě vyskytnou se i chvíle, kdy povede se mi srovnat vektor rychlosti s větrem a hukot ustane. Jen zcela nehybný vzduch, ševelení pneumatik, tichý šepot elektropohonu a v okolí vlnící se vegetace. Vskutku matoucí pocity, když dle takto provedeného měření vítr místy i přesahuje rychlost 50 km/h. A těchto chvil zdánlivě magických jest požehnaně.

Poslední dnešní zastavení nastává u vodní nádrže Čerťák. Zde máme místo srazu, neb množství otužilců rozhodlo se organizovaně a za přítomnosti publika prověřiti koupatelnost a oficiálně tak vodní plochu "otevřít". Inu, ne že by bylo typicky koupací teplo, leč ani chladno není. Zase takové terno to patrně nebylo, což je vidět i na tvářích patrně pravidelně praktikujících. Nu což, obdiv i přesto sklidili. A my věnujeme se zábavě, než padne rozhodnutí k návratu, toť můj poslední dnešní přeskok.

***

A po návratu na základnu pokračujeme, k čemuž dojde i na ony Štramberské uši ke kávě, či jen tak… 😉

***

Velikonoční pondělí jest posledním dnem výjezdní série vyjížděk. První půlden strávil jsem stále ještě v početné společnosti až do brzkého odpoledne, kdy jsme se postupně rozloučili a rozprchli. A i já vyrazil k návratu domů. Tohle bude rychlá jízda, žádné velké výletění. Volím trasu západní. Nejprve sjezdem z kopce do města. Projedu Novým Jičínem, Šenovem a Kunínem. Mimo cedulí označující konce a začátky jmenovaných obcí jsou tyto obyčejnému nedomorodci nerozlišitelné.

Za poslední usedlostí z trojice stáčím kormidlo do kopce kurzem na Hukovice a dále do rozlehlých plání, jež tvoří příhodnou plochu Moravské brány pro letiště Leoše Janáčka v Mošnově. A tak jediné, co mě brzdí je automobil. Předjíždět jej by se mohlo nevyplatit, neb boční větrné poryvy, jež urputně dují, umí nadělat pěknou paseku. A tak jej nechávám poodjet, leč za okamžik jej zase rychle dostihnu.

Další příležitost se mi naskytne v Bartošovicích, kde za kostelem vede zkratka. Tu hbitě využívám, než motorista projede hlavní cestou křižovatkou u kostela. V myší díře zbrzdí mě automobil couvající od záchrané stanice volně žijících živočichů naproti kostela. Trik mi nevyšel, neb potížník křížením, kde průjezd se napojuje zpátky, projede o fous dříve a já jsem opět za ním. Inu, na vhodném místě za vesnicí zastavím, neb mám k tomu všemu najednou rozepnutou horní příčnou přezku batohu a ten mi ve větru trochu klouže z ramen. Přestávku využiji k obdivu písečného světla, jež ovšem působí již poněkud mdle. Trochu jako běžné zataženo. Přesto je chutí písku Sahary v ústech stále přítomno.

Zabralo to, cesta je volná. Konečně můžu s plynem nadoraz, postoj aerodynamický a rychlostí téměř světelnou polykám kilometry okamžikem. Nezastavuji, z paluby nesestupuji. Stále kupředu, silnicemi, vesnicemi, remízky, až přiblížím se k polňačce kamsi do hlubin. Přilétám k horizontu událostí Labyrintu a les mě pohlcuje. Změna postoje i způsobu pružení v nohách tak během pouhých 17 km bez zastavení proběhne napříč spektrem jizdních technik. Od sprintových, přes okruhové i přesunovací, či téměř kochací až v penzum terénních. A tady, v lese nejhlubším, vlnou mřížkou stromů ztratím se v neurčitosti…

***

Lesu oddám se ku pár krásným chvílím meditace u Stromu. Zde mnohdy rodí se zajímavé myšlenky ex nihilo v bezhlasném dialogu s Entem. To proto sem často zavítám. A příběhy. Příběhy zde ožívají, a tak v Deníku zhmotňuje se "Moře zeleně česnekové"…

***

…stoupám vzhůru a zvolna v nepropustnost houstnoucí les nechávám za zády. Netrvá dlouho a dorazím k maměnce na krátkou odpolední návštěvu, takzvaně "na birel". Automobilem přijede též má milá se smečkou, a tudíž je veselo. Při této příležitosti zhodnotíme trávník a umluvíme si, že příští sobotu, za předpokladu dobrého počasí, zavítám sem Broncem k prvnímu letošnímu sestřihu. Působí to jako předzvěst léta, což potvrzují uplynulé dny nejen zdařilých vyjížděk. K těm příležitost je vhodno občas vytvořit. 😉

Pac a pusu, loučíme se. Bylo to fajn, ale čas se již nachýlil k návratu domů. Vše krásné jednou končí, říká se… A též jako na povedeném koncertu dav vyžaduje "ještě jednu", tak i já, když už jsme u tvoření příležitostí, vracím se do Labyrintu…

Sice zajížďka, přesto neodolám bloudivým trailům i lesním dálnicím. Tento den tak okořením terénem ve flow. A jaká je to krása jara v plném rozpuku a květu! Les mění se a já ocitám se na oné křižovatce, kde v příběhu "Moře zeleně česnekové" vyhnul jsem se houpavému trailu a kudy před pár dny shodně jako tenkrát jsem projel. Nyní vydávám se ku průzkumu, zda jsou odklizeny popadané stromy, jež stezku blokovaly již od loňského července, z dob příběhu "Krásné chvíle".

A? Ano, až na pár opozdilců kmeny zmizely. To koneckonců indikovaly již některé z nich úhledně vyskládané k odvozu dále po straně technikou rozrytého trailu. Pravda, přístup zde není nejsnadnější. Vzdálenější zbylé padlé Enty objedu a dále vychutnávám si jízdu zelenavou pěšinou houpavou a klikatou v údolí podél jednoho z četných potoků. Kdesi v hlubinách zastavím pro obrázek čiré radosti a svěžesti jara a už chvátám dále, přes lávku a k prudkému výjezdu, jenž vynese mě před branu Labyrintu. Divočina mění se rázem v civilizaci jako prošel bych dveřmi do jiné místnosti. Mohu tedy prohlásit, že tato trasa již je pohodlně sjízdnou.

Po chvíli napojím se na silnici vedoucí do Ostravy. Závěrem neodolám ani pár smyčkám lesních cest v Bělském lese, než dorazím spokojen domů. Má milá i se smečkou mě již očekává…

***

Život není jen o koloběžkách. Koloběžka je pro mě nástroj a dává vzniku alter egu koloběžkářskému. Společnými prožitky tak Bronco získává jakousi duši a přestává býti pouhým nástrojem, nýbrž stává se formou sebevyjádření, inspirace, naplnění a ztotožnění alter ega koloběžkářského. Jest jeho symbolem, krajinou putujícím kouskem techniky. Techniky, na niž spoléhám a mnohdy vkládám v ni svůj život, či jen důvěru, že zdoláme spolu mnohá dobrodružství ve šťastné návraty domů. Navzdory čertů podlých plánům.

A tak různá má alter ega, doplňují se, splývají, dávají vzniku příběhům i zážitkům. Učí se jedno od druhého i spolu navzájem. Prolínají se v jeden jedinečný celek. Ten v synergii pak jest něco více než jen pouhý souhrn jednotlivých částí. Tak jako obyčejný písek Sahary, přinesen vzdušnými proudy tam, kde jest exotickým, ve splynutí s ostrým svitem slunečním stvoří něco krásného, nezvyklého… ❤️

***

V pátek, 29.03.2024, lesem a přeskokem na jih 45 km, s maximálkou 91 km/h. V sobotu, 30.03.2024, čertova výzva terénní zdolána při 61 km, přičemž nejvyšší dosažená rychlost byla 106 km/h. V neděli, 31.03.2024, světlem písečným propluto 56 km, nejrychleji 96 km/h. A v pondělí, 01.04.2024, letem a do Ostravy lesem překonáno 50 km, s maximální rychlostí 107 km/h. Celkem touto sérií 212 km a na Broncu 11150 km.

***

Poznámka: Ani fotografie krásy světla písečného nezachytily v celé jeho nádheře, mystičnosti, vůni i chuti.

***

Epilog:

Už mě to zase bere. Představy, jak mašinu počátkem léta vylepším. A přípravy jsou v plném proudu. Již mi dorazily nové kotouče Carbon-Ti X-Rotor SteelCarbon 3 v rozměru 160 mm. Ty nahradí stávající ve verzi 2, kdy vylepšené komponenty se liší designem a zabroušenými obvodovými hranami brzdného prstence. Výrobce změnám přisuzuje vylepšené vlastnosti předchůdce, a tak se nechám překvapit v praxi, zda bude pozorovatelný rozdíl. Upřímně, moc nadějí tomu nedávám. Tuším, že budou stejně skvělé, jako stávající dvojky.

Taktéž jsem objednal na zakázku novou trakční baterii s enormním výkonem a nízkým vnitřním odporem. Odborně se jí říká závodní. 😄 A dále? Pořídil jsem výkonnější brončí kontroler, taktéž "závodní", jenž by měl dodat přinejmenším o 30 % více výkonu (jmenovitého, neboli nominálního). Leč zvěsti zkušeností uživatelů se nesou v mnohem vyšších číslech.

Ať je tomu jakkoli, baterie dozajista nebude úzkým hrdlem. Naopak, ta bude tvrďák a nepropadne se výrazně napětím při zátěži v celém rozsahu. Kapacitou je papírově sice jen o málo větší než stávající, ovšem při ostré jízdě pod plným nebude momentální pokles disponibilní kapacity v důsledku zátěže příliš znatelný a tudíž by mašině nemělo záležet na odběru vůči dojezdu tak jako nyní. Tolik hovoří specifikace.

Na vysvětlenou; motory (BLDC) jsou napájeny třífázovým napětím. Tedy k motoru vedou tři silové vodiče a pět mnohem tenčích sloužící k napájení hallových sensorů a z nich ke sběru dat o poloze rotoru s kolem, tedy plus, zem a třikrát signál, pro každý senzor jeden. Zajímavostí je, že údaje pro určení okamžité rychlosti a ujeté vzdálenosti jsou takto získávány ze zadního kola.

Vhodné třífázové napětí, stejně jako komunikaci s motory, zajišťuje tzv. kontroler, poetičtěji řečeno srdce Bronca. Kontroler je sdružený do jednoho komponentu, technicky vzato dvojkontroleru. Pro každý motor napájení a řízení zvlášť a současně si mezi sebou obě sdružené jednotky povídají. Kontroler je napřímo napájen z baterie skrze dva páry kabelů. Celá tato soustava baterie, dvojitý kontroler a motory tak tvoří systém.

A přesně tak nad tím přemýšlím. V systémech je totiž důležitá záměrná redundance, a proto bude mít nová baterie parametry takové, že i při nejvyšším špičkovém zatížení bude využita přibližně z poloviny proudové specifikace. Tím by měla postačovat zejména v chladnějším počasí, kdy stávající baterie využitá stoprocentně zkrátka ztrácí a BMS (battery management system) dodávaný výkon záměrně omezuje. Laicky řečeno, nebudu snad muset tolik řešit jízdu na spotřebu, zkrátka pojedu rychleji i na delších trasách, bez ohledu na vnější podmínky. No, a o jakou chuťovku půjde, to zatím neprozradím. 😉

K tomu jsem si též poručil hromadu originálních náhradních dílů a ještě mě čeká určitý seznam položek k pořízení, některé jsou objednány a postupně přicházejí. To nejpodstatnější se ovšem již jeví zajištěno, k čemuž mě možná ještě něco trkne. A tak to je, každý koníček něco stojí. Velký letní servis zvolna zhmotňuje se v přípravách právě teď… … VíceMéně

+

Moře zeleně česnekové

"A proč bych tu mašinu vůbec myl?" Myšlenka jako blesk z čistého nebe proletí mi hlavou, když pročísnu přídí hladinu kaluže kdesi v polích tak, že historická bahenní vrstva dosavadní přirozené kamufláže stroje je zčásti strhána a zbytkem nahrazena novou.

***

Opět po delší odmlce vyplouvám ekolobkou. Kolem a kolem, doufám, že nestává se z toho nový standard a s oteplením v éru jara frekvence mých jízd se zvýší. Je poměrně chladno, leč počasí příznivého, zjevem klamně teplejšího, slunečného. Záhadně bolavá noha zdá se celkem v cajku a nijak mě neomezuje. To ověřuji prvním lesem a už přesouvám se dále.

Trail Ariadnin započíná s jistou rozpačitostí mezi domky zvolna prolínající se v hvozd zprvu s kočárkovým terénem. A i kočárkáře, hádám že otce, potkávám. Ano, vlk v rouše beránčím… Totiž ten trail, nikoli (nejspíš) tatínek, či nemluvně. Je to už pár měsíců, kdy zavítal jsem sem naposledy.

A tak, po zdolání mírného úvodu, spočinu před hranou propadání ve spletitou nit lesní stezky zauzlovanou tak, že obvyklé čtyři obvyklé dimenze vesmíru jí nepostačují. Něco jako když v rovině neřešitelném matematickém problému sedmi mostů města Královce lze zdolat každý most právě jednou například v topologickém prostoru povrchu toru. Tedy laicky jakési duše pneumatiky, či americké koblihy s dírou. Trail tento pohrává si s lidskou myslí jako kočka s myší…

***

…jízdou divoké zmítání prostoru a času, mezi nimiž není rozdílu, prolomí se do jiných světů. Jako koráb zmizelý v bouři Bermudského trojúhelníku za bláznící střelky kompasu, i já ztrácím se mezi skutečností a surreálnem hlubin mysli. Tak strhne flow člověka, když pustí se elektrokolobkou naplno…

***

Zkouška trailem Ariadny zdolána a už polem, místy rozbředlým bahnem, pronikám v Labyrint. "Kde jsem se to octnul?" Pronesu po prvotním terénním zážitku. Nějak jsem si neuvědomil, kam mě tato trasa zanese. Zvláštní. Místo důvěrně znám a přesto jsem pozapomněl, že takto minu jiný trail houpavý, jenž skrývá bažiny, kudy musel bych se vydat, byly-li by stále napříč stezkou torz padlých Entů. Ano, tudy dnes nepojedu, pouze míjím výjezd této stezky na křižovatce se společným počátkem jedné z páteřních lesních dálnic.

Prudkým výjezdem štěrkovou cestou do zatáček naberu výšku a rychlost. Svištím. Na občas vlhkém povrchu hladká kola sem tam prokluzují jako na vodě. Běžné, s tím alter ego koloběžkářské nejenom počítá, ba dokonce i pracuje. Trochu to tak připomíná řádění skluzem na vodním skútru.

Sítí lesních cest vychutnávám si rychlost v nitru bludiště lesa, výjezdy hraničící se startem raket kosmických i sjezdy, kdy téměř zažívám stav beztížný až dobloudím k bahnité, těžkou technikou zcela rozbořené, stezce. Labyrint je stále pln změn. Odtud trailem dračím dále, ztratím se až ve vlnu. Strom přinejmenším hodností lesu krále, toť místo, kde pobudu…

***

"Jaro?" Zeptám se.
"Ano, již brzy," odvětí Ent.

Chvíle rozjímání pokračují za doprovodu zpěvu zurčících meandrů lesního potoka a prvních švitořivých námluv pěvců…

"Jeden ze zákonů přírody zní;
přežije ten,
kdo lépe se přizpůsobí."
Tak pravil Strom…

***

Chvátám na sprintomísto. Tradiční lokace, kde po přidání plynu vydestiluji pár kapek koncentrovaného adrenalinu pro čiré potěšení. Gumy hvízdnou a akcelerace vynese mě k dnešní maximálce. "Hmm, nic moc." Dílem stále nízkou teplotou, zčásti patrně i již opotřebenou baterií. Myslím, že to, co vkrádá se mi už nějaký pátek v mysl, není jen pocit. Přinejmenším už od příběhu "Ztracené volty" před více než třičtvrtěrokem ve mně hlodá pochybnost, že už ten vnitřní odpor i kapacita akumulátoru nejsou, co bývaly.

I tak následuji menší sprintík přerušený chutnými šikanami a zakončený mírným výjezdem až k mému oblíbenému kochacímu místečku s výhledy na panorama Beskyd a krajinu podhorskou s již sytě zelenavými pruhy luk. Nelze si tuto, dnes větrnou, hůrku neprožít pár okamžiky. Krása mnohdy se skrývá v obyčejnostech…

A když už jsem zastavil, naplánuji dosud neplánovanou trasu pokračování mé vyjížďky. Krátce na to už převážně samospádem sjíždím do nedalekého městečka, jenž protnu, a na druhé straně napojím se na cyklotrasu či cyklostezku. Kdo ví… Je poměrně prázdnou a díky širokodalekým rozhledům i přehlednou. Dá se tudíž frčet stylem brzda-plyn, jak se říká. Proč ne?

Užívám si rovinek i šikan v náklonech. Stezka připomínající silnici se klikatí zvlněnou krajinou. "Woohoo…" Sem tam zpomalím na míjecí rychlost vhodnou danému případu cyklistů, chodců a tak podobně. A už zase svištím podél lesa s protnutím vychlípenin půdorysu jeho porostu.

V jednom ze záhybů krajky již brzy houstnoucího závěsu linie hvozdu, poněkud v kopcích, zpozoruji mladou jezdkyni na koni. Prstem z plynu oddám se tíži zemské a setrvačnosti. Oř s dívkou zvolna se přesouvají nastranu a Bronco s koloběžkářem se přibližují, zpomalují. Tato setkání mohou být kritická, v pohodě anebo…

***

Navazuji již zdáli oční kontakt s protějším párem zvířete a člověka. Zpozoruji ostražitost, či už mírnou nervozitu lichokopytníka. Bezprostředně pozorovatelnou též u slečny v sedle. Ani jeden z nich nemá jistotu, co udělám. Zdá se, že obavy narůstají…

Zvolna brzdím, hledám rychlost takovou, kdy je kůň již klidnějším, nikoli však příliš nízkou, abych snad v mírném kopci zastavil. Opatrně je zamýšlím minout při protější straně stezky bez nutnosti přidání plynu. Ač je mašina se sinewave kontrolery tichá, neznámé elektrické bzučení by mohlo zvíře splašit, usuzuji.

Pár člověka a stroje setkává se s párem člověka a zvířete. Pozorujeme se navzájem. Koňské uši i oči jsou stále nastraženy. Ještě mírně přibrzdit a už jedu téměř rychlostí chůze. Nekoukat v oči tvora čtyřnohého příliš upřeně, dát mu čas si onu přibližující se podivnost prohlédnout a… Důvěřujeme si. Konečně. I jezdkyně vypadá vděčně.

"Děkuji," pronese, když pohledy se opět setkají.
"Rádo se stalo," odpovím.

Míjíme se, přičemž oř stále mě sleduje. Ještě se otočím za záda a přesvědčím se, že mohu již zvolna přidat plyn. Hummm… A každý pokračujeme si svou vlastní cestou…

***

Setkání utkvělo mi v paměti. Ten zvláštní náhodný okamžik komunikace a interakce neznámých tvorů a technologie byl pln porozumění. Zdárných minutí se je mnoho, výjimečná ovšem v myslích zůstanou. Přestože se účastníci možná již nikdy nesetkají, budou si svým způsobem blízcí nabytou zkušeností na bázi obyčejné slušnosti a respektu…

***

…a zase si to dávám, jak se říká. Přejezd železnice a silnicí. Rychlosti se nebojím a zrychlení si užívám. Opatrně a zdálky na široké cestě sousedící s průmyslovým areálem předjedu cyklisty a šlápnu na to tak, že na dlouhé rovince se jim smrsknu do jediného bodu v dáli. Retardéry zdolám manévrem skluzem, jakož též i velké nedokonalosti vozovky. A dále proplétám se silnicemi, ulicemi, cyklostezkami a to vše svižně, bez ohledu na spotřebu, pouze na bezpečnost s ohleduplností…

…a už v provozu z motorychlosti zpomalím, dám znamení upažením vlevo, ohlédnu se a za brždění blížím se k ostré zatáčce vlevo. Když tu… "Co to? On mi tam vážně vjede?"

Je to tady, první jarní jízdy cyklistů vytáhly z nor i ty sezónní, kloboučníky, či ještě zimou spící v oblasti dopravních předpisů. A jeden z nich mi právě nedává přednost při překonávání silnice jako by jí cyklostezka nebyla vůvec přerušena. Na této "křižovatce" mám přednost, a neb ji důvěrně znám, vím i, že je náležitě označena ze směru dopravního zaspalce na bicyklu. Zastavuji. Pupkáč v elasťácích se zařazuje za pomoci elektromotoru na protější straně na následován manželkou, v jiném vesmíru zřejmě v hrůze trnoucí. Tedy pokud by svého chotě dojela o sekundu dříve a zahlédla mě.

Mi to nevadí, beru to s klidem, stejně je za okamžik předjíždím a ani si nemyslím cosi "o prdeli", jak by snad mohlo laskavého čtenáře napadnout. (A to jest koloběžkářův pokrok ve stoicismu od příběhu "Zima bezesná, podivná".) Tedy tady pro kontrast neproběhla komunikace žádná, mimo jednostranného vyděšeného výrazu narušitele předpisů. Řešení dopravní situace tak bylo kostrbaté a potenciálně rizikové. Tak snad to hříšníka probudilo a v duchu popřeji mu "kolama dolů", jak se mezi ekolobkáři říká…

Páteřní cyklostezka podél Ostravice na sever do Ostravy je dnes frekventovanější než dříve. Jaro vylákalo ven mnohé. Přesto zde není zatím nijak přeplněno. Plánem si mířím k Janusovi, pokud bych snad náhodou potkal někoho z ostravského ekolobkového gangu. A tak jest, cesta ubíhá krajinou lužních lesů a Bronco směle polyká kilometry bez bázně a hany…

…svěží vůně česneku prosytí vzduch v náporu diktovaném rychlostí a snílka mysl ocitne se v dětských letech dávných dobrodružsví…

***

Ožívá opět ona památná plavba vodami Jadranského moře, souostroví dalmátského. Právě kotvíme u nevelkého ostrova podlouhlého tvaru s pár vyvazovacími bójemi v průlivu definivaného protilehlým neobydleným skaliskem. Námořníky ostrov vítá na břehu rybářskou krčmou, pár domky a molem s několika čluny. V kopci je jedinou usedlostí malá vesnice a dál rozkládá se už jen divočina. Ta vegetací jest nízkou, sem tam převýšenou nevysokými stromy, leč s o to více keři a olivovníky. Bujné lesy prý již dávno Benátčané vykáceli pro stavbu lodí tak jako na mnoha jiných ostrovech. Nacházíme se na takřečeném ostrově spokojenosti.

Tu jedna z četných výprav toho času vede do výšin, dále za usedlost, mezi křovinami a pavouky, k výhledům až za horizont, kam slunce chvátá. Tam rezavé cedule stále varují před minovými poli z dosud nezapomenuté jugoslávské války a díry po kulkách prázdně zírají ze stěn zchátralých budov a snad něčeho, co mohlo býti kdysi vojenskou základnou v tehdejší době, vcelku nedávné.

Koneckonců toto místo lze považovat za strategické a váže se k němu i historie první světové války, neb v hlubinách poblíž leží vrak bitevní lodi Szent István. Roku 1918 potopily chloubu rakousko-uherského námořnictva dva rychlé italské torpédové čluny. Ty vyčkávaly na svou kořist ve skrytu právě mezi sousedními ostrovy, jež tvoří členitou strukturu Dalmácie.

Jako hrozivé memento kontrastují trosky staré základny opuštěností s klidem a pokojem středomořské divočiny, vlhkého vánku slané chuti, vůně česnekové a krás teplých letních dní a nadějí. Tam, kam turisté ještě nezavítají a staré vystřelené nábojnice si tak tiše korodují nesebrány jako poněkud morbidní suvenýry, tam jako palmy vysoké tyčí se majestátně se k dosud blankytné obloze s příměsí měkké, dosud spíše tušené, červeně zvolna nadcházejícího večera…

Ano, opravdu! Nešálí nás zrak! Stvoly divokých česneků! Zakončeny hlavami zářivých purpurových koulí květenství nezavdávají pochybám. "No toto!" Není zbytí, a tak mezi pichlavou středomořskou flórou a ostrým kamením, kam stvoly se noří, objevujeme jako glóby monstrózní palice česnekové. Tak obří, že nikdy předtím ani potom jsem nic podobného nespatřil. Mimo zážitků z průzkumu neznámého a fotografií, získáme úžasný úlovek do zásob lodní kuchyně.

To je po návratu na palubu radosti kapitána i s celou posádkou! A lahodnosti! Ty stroužky česnekové jako dlaň velké, silou a vůní navždy utkví v paměti spolu s libými tóny mistra reggae Boba Marleyho, tancem a ke krmi natěšenými i posléze nasycenými žaludky na hladině moří…

***

…moře zeleně česnekové. Rozkládá se celým lužním hvozdem a hlásá jaro. Jako každý rok v těchto místech v tomto čase, totiž v čase jara. A jako každý rok, říkám si, že zastavím ke sběru, jen dnes nikoli s dovětkem "příště". Sklouznul jsem z cyklostezky na lesní pěšinu, tam, kde se mi to právě líbilo a plavil jsem se doslova mořem svěžího medvědího česneku až zakotvil jsem, jako tenkrát na ostrově spokojenosti.

Ano, toto místo je pohledem i vůní velice opojné. A to tolik, že vyvolalo vzpomínky z dětství živé toliko právě prožívanému okamžiku. Tenkrát na jedné z četných výprav s Láďou, táty věrným přítelem a dobrodruhem, jenž měl nás tehdy v létě před mnoha věky na starost. Nyní historie se opakuje a lovím proviant do lodní kuchyně…

Totiž méně poeticky a více pragmaticky řečeno, nahmatám po kapsách pytlíky na psí bobky. A pokud by laskavý čtenář snad pochyboval, podotýkám, že dosud nepoužité. 😉 S citem z těch nejlepších rostlin několik lístků si natrhám. Z každé jen pár, aby přežily. Medvědí česnek jest nejen jara symbolem, nýbrž též i zdravým pokrmem. A tak zde trávím notnou chvíli, než vložím pečlivě nabytý úlovek do útrob batohu. To abych se, jako tenkrát, nevracel s prázdnou. Nejen metaforicky.

Čas nečekaně pokročil. Kurzem přibližně na severoseverozápad nechávám za zády vyvanout vůni česnekovou a mířím do Ostravy. Stále stezkou, takto hezkou, až v civilizaci. Plán neplán, spontánně změním jej, pochuti je mi poněkud bližší lávka Jana Balabána přes řeku Ostravici. Dvojvlnou opíšu mostovku až do areálu Dolních Vítkovic (DOV). V mysli mi vyvstane vzpomínka na lucemburský Belval. Obdobné industriální kulisy vysokých pecí a související infrastruktury jsou přetaveny v univerzitní kampus Université du Luxembourg, jenž před pár týdny jsem jiným svým alter egem navštívil. Univerzita jest mladou alma mater tradičních i nových oborů a jejich průniků s přesahem do praxe tvořící smysluplný celek zářných zítřků. To bylo při příležitosti podnikatelské mise doprovázející prezidenta Petra Pavla v Lucembursku.

A co na tom? Technologie v symbióze s přírodou tvoří člověka. Skrze prožitek formují jej. A co člověk? Přeje si býti tvořen? To vyvstane mi na mysli. Obě místa, ač vzájemně vzdálená jsou tak svým způsobem propojena. Každé je jiné a přece stejné. Stejné duchem, změnou a novým posláním. A tak ve směsici vzpomínek chvíli sním. Koneckonců i tento Deník jest svými mnohými obrazy i slovy v této symbióze explicitním.

Nejspíše právě proto jest toto mým posledním zastavením a zamyšlením než kormidlo stočím opět přibližně na jih do domovského přístavu. Závěr dnešní plavby netrvá dlouho. Při přistání vítá mě již tradičně má milá a naše psí smečka ve složení Lišáka Plyšáka & Smějína. Šťastné návraty jsou krásné, přičemž tento jest obohacen o nová poznání a voňavý úlovek svěžího medvědího česneku.

***

Je pozoruhodné, jak prožitky utvářejí člověka. Buď utkví v paměti silně a urputně, či jen zanechají stopu, někdy téměř neznatelnou. Ovšem vždy změní jej a to odnese si z minulosti do budoucnosti, tak jako česneky. Když svými plavbami mnoha moří neztroskotá a navrátí se do přístavu, předá sám sebe. Svými činy, svou přítomností, tím kým je. Tak mění člověk nejen člověka, tak člověk tvoří svět. A záleží jen na něm jak. Zda v harmonii souzní, či boří ji. Záleží jen na něm zda vyhasne v zapomění, či zůstane živ v myslích a srdcích ostatních. Záleží jen na něm, co po sobě zanechá. Poznal jsem; kdož vydá se v ústrety mořím zeleně česnekové, ten nalezne…

***

V neděli, 17.03.2024, plavbou jarem česnekovým 58 km s nejvyšší rychlostí 92 km/h. Celkem 10938 km prožitků s Broncem.

***

Epilog:

Podivné křupání je podezřelé. Zdá se, že vychází z horní části tyče řízení. Holt těžká služba stroje po již téměř tři léta se na něm podepsala. A tak již plánuji generálku, obdobnou jako v příběhu "Velký letní servis", k čemuž přidružím i upgrade co do výkonu. Přece jen, loni jsem jej odložil a letos zdá se příhodným. V hledáčku a téměř rozhodnuto tak mám mimo výměny samotné tyče a drobných spotřebních dílů a materiálu, též nové pneumatiky, kotouče a zejména kontroler s lepší baterií. Broncu tak vdechnu nový elán do života. Již brzy tedy započnu potřebné díly naskladňovat a připravovat se na změnu. Tak jako loni i předloni, snad nejpozději červencem zahájím novou éru. … VíceMéně

+

Jaro?

Na větévce drobný pupen
raší v lístek smaragdu.
A ten roste, sílí,
v zářivé zeleni.

Možná potravou stane se,
možná jedem prudkým zhořkne.
Možná seschne slunce žárem,
možná stínem zchladí les.
Možná bouře strhá jej větrem,
možná deštěm smyslu nalezne.

Napospas osudu,
Entu oddán,
dílem silnějším jej činí.

A zestárne-li
v žluť i červeň,
možná až mrazem spálen,
uvadne v tlení pádem.
Pak splyne v kořenech
ku novému zrodu.

Na větévce drobný pupen…

***

Příroda myslí v cyklech. Základním vzorcem ekosystému je koloběh. Smyčka stvoření, geneze a zániku. Kruh zrození, života a smrti. Roční období i konstrukty lidské mysli. Leč mýlil by se ten, jenž považoval by v novém počátku konce zapomění. Takt přírody (či boha, dle vyznání) nezapomíná. Vyvíjí se, a tak s každou repeticí je tato vždy jiná, nová, zahrnujíce své dřívější životy v nepřetržitém toku existence…

***

Ač kalendářem stále únor, tato má vyjížďka připomínala nefalšované jaro počátku dubna. Tedy ono už je to tak poslední roky běžné. A mi zdá se, že ladovské zimy končící nejdříve v půli března zůstanou již jen ve vzpomínkách dětských let. Byť nejsem klimatologem, toto jeví se přinejmenším podivné.

To i tím, že pár dní před touto vyjížďkou zmerčil jsem v médiích informaci o afrických papoušcích okupujících Evropu. Přesouvají se na sever a to údajně i na místa tak daleká, jako je Londýn, či německá města. Tak si říkám, že onen ptáček z příběhu "Na křídlech větru" ani nemusel být uletěnec. Kdo ví…

Ať je tomu jakkoli, počasí jízdě přálo. A to natolik, že vyjel jsem v lehké bundě a po dlouhé době s otevřenými rukavicemi. Několikadenní deštivo ustalo sobotního rána a do nedělního poledne, kdy plánoval jsem jízdu, tak alespoň vše trochu proschlo. Jistou lesní blátivost jsem předpokládal.

Ona mi ovšem ani nevadila, neb mašinu jsem, při vším shonu posledního týdne navzdory lékařem doporučeného alespoň týdenního klidového režimu, už očistit nestihnul. Tak alespoň obligátní brzdy, promazání řízení i tlumičů a doufouknutí gum. Kontrola funkčnosti a vydal jsem se v přírodní kamufláži za dobrodružstvím…

***

Začínám Bělským lesem na zkoušku. Je po poledni a z dopolední procházky se psí smečkou se jevilo, že lesy budou dobře sjízdné. Do rizika toliko nejdu. Tedy nejedu. A tak jest.

Jízda pokračuje ulicemi, až k lesu. Kam jinam? Lesy mám tuze rád. První zastávku volím u mezi stromy ukrytého rybníka. Jde o jedno z mých oblíbených míst, kam si z lesní dálnice s oblibou zajíždím. Malebnost dosud lysých stromů podkresluje odraz okolního lesa a sluncem protkané oblohy na vodní hladině. Klid a pokoj nadcházejícího jara naznačují též prozatím jen rašící pupeny na větvích. Na vášnivé švitoření námluv pěvců je přece jen poněkud brzy.

Smyk, smyk… Na předek… Rušno pěší na lesní dálnici tak možná udivím, že nespadnu, leč vše je bezpečné a kontrolované. Bodejť by ne, po tolika kilometrech řádění na elektrokoloběžkách…

Svištím a užívám si. Tam, kde posledně za zimní peřiny a ledových zrcadel jsem se ve skluzech ploužil. Netrvá dlouho a povrch se změní na asfalt a stále v tomtéž lese dosahuji dnešní maximálky, abych prudce brzdil a točil na lesní cestu přecházející v polní. V rychlosti zdánlivě nepřiměřené vychytávám ji mezi hlubokými výtluky, z nichž je převážně složena místo kdysi zpevněného povrchu.

Ano, překonávám tuto pasáž zejména cíleným manévrem skluzem, jenž popsán je v příspěvku "Myšlenkami čerstvosti", v kombinaci s nezbytnou "činkovou" mechanikou těžišť, o níž pojednává příspěvek "Fantazií vesmírem, vesmírem fantazií". Vskutku, ovládat techniku jízdy jest k nezaplacení ve prospěch bezuzdného potěšení. Na křižovatce se tankodrom odklání vpravo a já mířím vstříc…

Labyrint. Otevírá se a přijímá mě jako obvykle. Dnes je to o progresi a čiré radosti z jízdy. Toulám se takto traily i lesními dálnicemi, jarem dřímajícím, ještě zcela neprobuzeným. (Část mé trasy rozryla těžká technika k nepoznání. Nesjízdno.) A už v rozplynutí v les spočinu u Stromu.

Mystické až bájné to místo. Pragmaticky řečeno a vzato, má myšlenková laboratoř. Zde sním, přemýšlím, nabírám inspiraci, cestuji prostoročasem i vesmíry… 💥

***

>>> Záblesk jiného alter ega v jiném prostoru i čase. <<<

Večer sychravého počasí
v mé oblíbené
lucemburské hospůdce:

Pán pod stolem má psa,
před chvílí zpíval
(rozuměj tlumeně vyl).
A teď obsluha zeptala se,
zdali je to on či ona.

Pán se zamyslí…
"Vlkodlak", povídá.
A cosi pak k psovi hovoří
nazývaje jej vlkodlakem.

Obrátí pohled zpátky k obsluze
(leč to pouze domnívám se,
sedí za dvojrohem zídky
vůči mému obvyklému stolu)
s krátkou odbornou přednáškou
o vlkodlačích holkách a klucích.

Smích je i u mého stolu,
kde sedím sám.

…po více než třičtvrtěhodině,
kdy jsem už spokojeně nasycen…

Zpívá zase…
Prý: "Pět minut pro Vlkodlaka!"
Aha, přednáška pokračuje.
Je to jako Drákula,
říká si obsluha mezi sebou.
Pán to slyší…

A teď tedy
o upírech a vlkodlacích.
Rozdíly.
Pán mluví jako akademik.
Intonací, termíny i strukturou vět.
Haúúúu…
Háúú… úú… Tlumeně.

A tu,
tichý lomoz hospůdky
přehluší mou pozornost
dosud ku jedinému ohnisku
za dvojím rohem…

***

Laskavý čtenář: "A toť minulost, či budoucnost?"
Autor: "Budoucnost minulá prožívaná nyní…"
Laskavý čtenář: …

***

…a též další.

Koneckonců posledním příspěvkem "Vlnou v nicotu", jenž právě zhmotňuje se v kyberprostoru, laskavého čtenáře tudy provázím. Les možná docela obyčejný, u Stromu, je místem, kde příběhy často vznikají v pozorovatelné realitě.

Nabažen lesa vystoupám do vesnice. V plánu mám navštívit mámu, a tak činím. Na chvíli danou nealkoholickým ovocným pivem. A už kličkujíc ulicemi a skrz šutrovitou polňačku přenesu se na sprintomísto. Dnes z toho nic nebude.

Dlouhým ohniskem objektivu trať připomíná rušný přechod pro chodce v centru velkoměsta. A ono pro sprint jde o dobré přirovnání, neb vzdálenosti rychlostí se zkracují. Inu, jedu zvolna, plný plyn jen je-li dostatek volna. Zejména ohleduplně k ostatním. Holt lesní maximálku na krátké trati už nepřekonám. Adrenalinu dodám si ještě později, byť od nynějška tak trochu výletím. Proč ne? Už je jaro, nebo?

Navigaci netřeba. Trasu znám dobře. Má oblíbená, již nazývám východní, vedoucí do Štramberka. Vytyčeného cíle k dosažení. A tak svistem fičák lesní dálnicí, krajinou, šikanami a ulicemi…

…zastavuji u rybníka. Za drobnými česrstvými lístky na svěšeném proutí vrb rýsuje se na pahorku protějšího břehu silueta skromného zámku, jako za průsvitným závěsem. Rákosové mokřiny v mělčinách naproti stavidlu dodávají dojmu vzdáleně až exotické divočiny. Hladinu jako bitevní lodě, křižníky i torpédové čluny rušně brázdí rozličné vodní ptactvo. Nejvýraznější jsou labutě, nejpočetnější kachny. Vrubozobí právě živí se porostem u dna. A přesně pod touto záminkou labutí pár připlouvá ukojit svou zvědavost ke břehu, kde jsem právě zastavil.

Po chvíli přijíždí cyklista. Taktéž zastavuje. Kývnu na pozdrav. Mlčky pozorujeme početné opeřenstvo, zejména důvěřivé počínání labutí. Ty, ač ostražité, nenechají se vyrušit z hostiny. Na dlouhé sekundy ponořují hlavy jako invertované periskopy a poté prosévají zobáky vodu s pískem. Lahodnou krmi slastně polykají. Při tom všem po nás pokukují, pokradmu sledují. Jsme hrozbou teritoria, či snad příležitostí? Tihle obyvatelé rybníka jsou na člověka zvyklí. A tak oba tiše necháváme plynout rej života…

…šikany. Me gusta. Říznout si je v náklonech rázně, byť hladce značí plné vnoření se v jízdu. Flow je pro mysl osvobozující. A opět ulicemi i silnicemi. Dojedu a stíhám automobil. Ani meziměstem dnešní maximálku tudíž nepokořím. Brzdím a stáčím se v les. V Příboře prokličkuji mezi retardéry a na dohled od štramberské Trúby s chutí mlsného kozla pustím se do dalšího salátového pole šťavnatých šikan. Krásná série.

Líznutí Kopřivnice a stoupání na Štramberk je již jen vítězným tažením. Náměstí malebného pitoreskního městečka roubenek i historických městských domů je dobyto za doprovodu vůně štramberských uší. Místní perníkové pochoutky. Chvíli setrvávám.

A jak zpátky? Inu, ad hoc si naplánuji trasu s průjezdem přes Hukvaldy. Spouštím se do Kopřivnice, města mému srdci blízkého. Leč nezastavuji a protínám usedlost skrz do Sýkorce a Drnholce. Za Lubinou, v kraji kopcovitém, kochám se výhledem na pohoří Beskyd s dominantou Pusteven a Radhoště na hřebeni. Jsou tak blízko, na dosah ruky.

Vzpomínám krátce na příběh "Fénix vzlétá z popela", to jsem se tenkrát v létě právě tam kolobkou vypravil. Jarem se zasním a zatoužím po těchto letních jízdách. Letos též snad bude koloběžkáři přáno, vyslovuji si sám pro sebe prosbu jako nějaké zaklínadlo.

Jedu silnicemi podhorskými, klikatými, ztrácejícími se v kopcích a opět se zjevujících. Atributy mé jízdy jsou motorychlost, setrvačnost a svižnost. Přesto to příliš nehrotím vzhledem k mé dnešní dosavadní energetické rozhazovačnosti. Jízdu si je třeba užít. 😉 Ač představa ploužení se, ba dokonce tlačení nerozvážně vybitého stroje na dojezdu domů, mi nejsou právě blízkými. A tak svobodou krás přírody i člověka vystoupám na Hukvaldy, abych vzápětí zklesal k řece Ondřejnici a po proudu ji následoval.

Už v Dolním Sklenově si říkám, že mrcasení se cyklotrasou, byť pohlednou, mi není pochuti. Též čas již pokročil. A proto volím silnici. Držím si svou padesátku až k polňačce kamsi na Ostravu. Od výhledu na Beskydy uplynulo svižných 18 km, kdy nezastavil jsem. Zde ovšem musím. Poslední zastávka v polích mezi lesy dýchající jarem je rozloučením s vydařenou příjemnou vyjížďkou. Hlava vyčištěna. A teď už hurá domů žehlit košile a připravit se na zítřejší odlet do Lucemburska…

***

Jaro. Počátek nového cyklu cesty vzhůru. Symbol změny a znovuzrození. Putování jarem ekolobkou mi tak bylo důkladnou vnitřní přípravou duše i předzvěstí bezprostředního budoucna.

Věštby, či spíše racionální očekávání, v jiném mém alter egu v cestu brzy v realitu vyjevily se. Minulá jeho budoucnost do alter ega koloběžkářského prolíná a vkrádá se ponejvíce ve dvou souvisejících, leč samostatných myšlenkách…

***

Šel, viděl příležitost, tak ji zvednul,
šel, viděl hrozbu, tak zlehka ji kopnul,
jako oblázek obrátila se v příležitost.

&

Občas je tou nejdůležitější věcí ve vesmíru prostý takt.

***

…a tak v Lucembursku, den po této vyjížďce týden jsem žil. I zažil a zúčastnil jsem se věcí toliko velkých a významných. Věcí mi ztěží uvěřitelných, leč skutečných. Ono se to vskutku událo.

Jaro totiž jest metaforou i archetypem, svěží silou a prvotním hybatelem počátků v rozbouřených vírech cyklů změn a dobrodružných cest kupředu, vstříc novému. S jarem před rozpukem připraven na nový počátek, neváhám a chopím se příležitostí, jež osud nenáhodný přinese mi…

***

Jarem (?), v neděli dne 25.02.2024, najeto 68 km s maximálkou 87 km/h. Celkem na Broncu 10880 km.

***

Epilog:
V sobotu, 02.03.2024, navracím se z Lucemburska. Unaven, leč spokojen. A mašina si spokojeně podřimuje suchým blátem zapráskaná na ráfku předního kola. No ovšem, drobný defekt a za tu dobu odpočinku si to vyfunělo tak, že pneumatika seskočila. A tak v neděli opětovně bezdušák nastřeluji, aniž bych stroj zvednul ze země. Identifikuji a lepím díru prověřeným sprejem. Mašina je připravena. Malá patálie.

V neděli, 10.03.2024, navzdory hezkému počasí, vyjížďku odpískám, dolehla na mě únava z pracovního nasazení a od soboty jsem se z ní dosud nevyhrabal. Nu což, je třeba učinit zadosti odpočinku. K tomu později v nadcházejícím týdnu záhadně rozbolí mě levý kotník. Bude to už dlouho bez a já budu doufat, že brzy opět vyjedu… … VíceMéně

+

Vlnou v nicotu

***

V nicotu ponořit se lze vlnou.

V nicotě zhmotní se
bohatost a růroznorodost
světa vnitřního, vesmíru duše.

Kdož nicotou opovrhá,
zavrhuje ji, či bojí se jí,
nikdy nepozná její tajemství.
Ta v nekonečno nejhlubší,
tajemství sebe sama.

Nicota je zrádnou, nevíš-li jak.
Labyrint nejrozsáhlejší
a nejčlenitější
ze všech labyrintů.
Labyrint všech labyrintů.
Snadno ztratíš se, nevíš-li jak.

Kdož pozná mapu nicoty ví,
že nepoznatelná je zcela.
Ten neztratí se.
A kdož vrací se v nicotu,
nalezne v ni štěstí, klid,
leč i zkázu, nevíš-li jak.

Vlnou z nicoty též se vrátíš.

***

Jak pravil klasik; není špatného počasí, pouze špatného oděvu. K tomu já glosuji: "To jsem si zase vybral!"

Ba ne, navzdory vskutku jarní sobotě, kdy ověřil jsem si, že v tričku s krátkým rukávem už je venku fajn, neděle slibovala meteorologickou předpovědí teploty a počasí nejdříve pozdního listopadu. Zima jakoby se vytratila, což hlásá i výrazné pučeníčko, jež jsem o sobotní vycházce lesem s milou a hafany s nadšením obdivoval. "To už je duben!" A na onu zmíněnou neděli, kdy plánoval jsem konečně vyjížďku, vyhlédnul jsem si pravidelně nepravidelným pokukováním po zprávách rosniček poměrně stabilní okno bez deště zhruba od poledne do pozdního odpoledne.

Ráno mě ovšem ještě čekalo zběžné čištění a promazání stroje v obvyklém minimálním provozním rozsahu. Do vlhka by detailing stejně postrádal smyslu. À propos nejezdím pro parádu. (Laskavý satirik se pousměje: "A co ten tvůj tuning? Hm?") Myslel jsem, že údržbu zvládnu ještě před snídaní, ale kdeže! Technický problém!

Zpozoroval jsem drobnou vůli v řízení zejména v předozadním směru. Nevysvětlitelnou přirozenou pružností tyče řízení, ani předním odpružením. "Himl hergot do nervéter, co s tím krámem zase je?!" Zaláteřím si v duchu. K čemuž jsem byl poněkud nemilý na svou milou, hladovou, neb měl jsem jít ulovit snídani do nedalekého obchodu. (Později jsem se jí omluvil.) To tak je; honem, honem a nakonec skonem. Tedy obrazně, potenciální nehodě s možným skonem doslovným se snažím vyhnout mimo jiné i bezvadným technickým stavem mašiny.

Bylo to jasné; buď to dám dohromady, nebo se nikam nejede. Beru do ruky nářadí a vzpomínám si na poslední vyjížďku v příběhu Deníku "Můj svět, můj vesmír". Už tenkrát trochu se mi zdálo, že v terénu je to poněkud podivné, což jsem si s mylným přáním vnutil vyložiti si jako efekt projížděných zmrazků a chladu působícího na konstrukci stroje. (Ano, i teplota má vliv na různá mechanická specifika.) Nevěnoval jsem tomu pozornost, leč objektivní pochybnost a spíše vytušená příčina pozorováním i instinktem se ukázaly býti správnými.

Nu což, snídaně (snídal jsem vůbec?) a šel jsem na to. Sundal jsem tyč řízení a chopil se v minulosti pofušersku, leč funkčně vyrobenými přípravky v podobě klíče na kruhové matice připevněného na dřevěnou palici a inbusového klíče prodlouženého starým šroubem z řízení. To vše jest pospojováno vysokopevnostní voděodolnou lepící páskou. Jal jsem se tudíž těmito nástroji dotahovati na mašině v létě nový šroub řízení proti taktéž tehdy nové kruhové matici. (Tehdy značí čas příspěvku Deníku "Velký letní servis".) Má milá mi dokonce nabídla pomoci, čehož jsem si nesmírně považoval. Úžasná spolupráce. Jak se říká, láska prochází žaludkem, tak co teprve u společného servisu ekolobky, motocyklu, automobilu, důlní vrtné soupravy, letadla, ponorky, urychlovače částic, holografického laserového systému, kosmické lodi s experimentálním pohonem a tak podobně? Tímto tudíž ještě jednou děkuji! ❤️

A? Povedlo se! Po obědě, okolo první hodiny odpolední jsem před domem plně připraven k dobrodružství…

***

Prší. Pneumatiky ševelí typicky mokře ulicemi, rozbředlým lesním povrchem, opět ulicemi a silnicemi. Rychlost držím si okolo padesátky a to i mimo město. Tam též i o nemnoho více, neb přede mnou jede automobil, jenž jsem dojel. Míjím různé obce až na závěrečný stoupák. V kopci dosáhnu dnešní maximálky dané technickou limitací nejspíše BMS baterie (hlavní podezřelý zakapované hodnoty na tachometru). To je též jediná chvíle dnešního dne, kdy ostrá bodavá bolest tisíců šídel i jehel jako vlna pronikne mou tváří až hluboko do mozku. Déšť. Ten jest příčinou. A mi v hlavě vyvstane, jak mocná je voda v pár kapkách…

Minu ceduli a zakrátko upažuji vlevo. Současně ohlédnu se za sebe. "All clear!" "All clear, Roger." Zahlásí mi dialog myšlenek. A už brzdím a odbočuji do sítě ulic, jež přenese mě na kopec v podmáčenou a děravou polňačku plnou, neznámému zrádných, kaluží. To ovšem není můj případ. A tak známem ve známé neznámo pouštím se dále…

Silou gravitace propadám se prostorem. Čas nahoře jakoby plynul stále rychleji. Jediná podivnost. Dole stín zachycený lysými těly Entů vtahuje mě. Pod horizont událostí. Vnějšímu pozorovateli mimo jeho časoprostor. Do Labyrintu.

"Les je překrásný i když prší zimou v zimě!" Pomyslím si. Klouzavem bahnivým tunely a loďmi katedrál lesních stromů sloupoví pojímá mě nepopsatelný božský princip. Ano, takovou nádheru mohla stvořit jedině božská síla. Příroda, či bůh, nechť si každý vybere. Jsou obojí jedno.

A už jsem na konci i na začátku. Odbočka na pěšinu kolmo vpravo svede mě na scestí. Ihned stezka štěpí se do mnoha směrů mřížkou Entů kmenů. Já ve flow s Broncem v jedno, koherentně, pronikám/e nepozorovanou vlnou kvanta laserového paprsku interferujícího sama se sebou. S každou volbou možností na rozcestí vydám se všemi směry, cestami i časy najednou. Už jako bych tam byl a ještě nejsem. Věčnost je mi jediným okamžikem všech okamžiků…

"Snad tvá stopa v blátě určí to", namítne kritik, "tyhle nesmysly vyprávěj Newtonovi, ten prý též jablkem dostal do hlavy!"

🍏🍎

"Tu déšť ihned smyl v entropii kosmu; nepozorován…"
Odvětím.

… a tak rozplynu se v nicotu vlnou…

*&*

Vlna & nicota.

*&*

Je fajn navštěvovat svého Enta. Mít mlčícího kámoše v lese. Co slyší, ví jen on a les, les však dále méně. Přítele, jenž nesoudí, pouze hvízdá ve větru nebo si šumí. Snad už brzy… A tak rozjímám u Stromu.

***

Život je občas obtížný v mém jiném alter egu, a tak alter ego koloběžkářské je mým chrámem.

***

Jízda v těchto podmínkách blátivé mazlavosti kořenitým lesem nahusto (přírodou?) nasázených stromů má svá specifika. Zvláště na silničních PMT Stradale (100/55 – 6.5). 😉

Terén. Myslí jest nutno býti v terénu v budoucím čase současnosti. Mysl od těla jest oddělená v tom, že co pro tělo jest současností,pro mysl již se stalo. Jen tak lze plně ponořiti se ve flow.

Rozjezd na pokraji adheze jest zvolna konán. Po v dlouhém rozměru rovinatém terénu včetně lokální muldovatostí lze zdolati v pomalé jízdě. A to přilnavostí dané ještě nepřekročením koeficientu klidového vlivu adhezních odporových sil. Tedy jet toliko pouze tak, aby žádné z kol neprokluzovalo. Setrvačnosti lze užíti v mnoha rozličných případech. (Laskavý čtenář s určitou pravidelností ví, co tím jest míněno. Flow je mu též známo.)

Kořeny za mokra, zejména s nasáklou kůrou, jest třeba překonávati s citem i s možností zastavení na nich ku chvilkovému srovnání stroje ku další jízdě. To vše musí jezdec uvážiti a co nejvhodněji zvoliti, než se tak stane. Pak bude jízda hladkou, ve flow.

Klíčová jest praktická práce s plynem. Páka plynu jest vcelku dlouhou a jedním prstem lze voliti nesčetně poloh na této páce tak, aby citlivost a razance tisku páky plynu vybudila odpovídající elektrický signál kotrolerům stroje. Kontrolery potřebují určitý čas k vybuzení reakce motorů, a tak se jakýkoli úkon pro mysl již stal, ovšem pro tělo ještě se stane.

Sledování každičké i sebemenší reakce jest nutnou zpětnovazební smyčkou jezdce. Ta jest ovšem velmi zpožděnou vlivy předchozími i samotnou celkovou dobou reakční. Tedy dobami uvědomění si a hodnocení, než je možno na podnět reagovati. Korekce vlastní nezkušenosti práce s plynem tak mohou u začátečníků díky dvojímu zpoždění daného proběhnutím celého cyklu této zpětnovazební smyčky míti následků cukání stroje, v horších případech pádu.

A tak lze plynem voliti pozici blízkou k vnějšímu konci páky, tj. vzhledem ke středu otáčení nejvzdálenějšímu bodu páky. Tímto jest tato páka dlouhou, s efektem vyšší citlivosti na úkor razance. U vnitřního konce jest tomu právě opačně. Volbou polohy prstu na páce vymezeném vnitřním a vnějším koncem této páky lze určovati vhodnou kombinaci pro konkrétní jízdní případ. V tomto lesním terénu tudíž volím maximální citlivost.

Chování brzd jest analogickým ku plynu. Přičemž prst levé ruky mám za jízdy stále na brzdě zadní. Tak řídím trakci. Přední brzda se přidává pouze, pokud nepotřebuji plynu bezprostředně.

***

Dávám si to… Kličkuji mezi stromy a krásně to drží. Je to nádhera i v rychlosti o něco svižnější než pěší, či běžce. Sem tam zastavím na kořeni, balancuji, či srovnám a jedu. Poslední esíčko štěrbinou, užší než šíře řídítek a krpál. Tady adheze nemůže být získána jinak než podhrabem na podmáčené vrstvě tlejícího listí obubnovávaného kapkami deště, jež též cvrnkají do jezírek v záhybech těchto listů. A tak přidávám plyn a měním dynamicky polohu těžiště…

***

V takovýchto případech "sendviče listí na blátě" jest nutno s plynem pracovati naopak tak, aby kola prokluzovala. Nikoli však příliš, nebo pak by tato dynamická trakce byla ztracena a mašina by nestoupala. Vhodné jest citlivě udržovati tahu mašiny tak, aby byl tah co nejvyšší, tedy takový, kdy s další mírou stisku páky by poklesl. Toť vyžaduje neustálé obratné zručnosti jezdce a bystré reakce.

K tomu je nejvhodněji voliti té nejvyšší citlivosti plynu, tudíž prst plynové páky jest v poloze co nejblíže jejímu vnějšímu konci.

***

…a stoupám. Překonávám několikero propletených kořenů různých velikostí a několikero bran Entů. Flow dynamicky hraje a já… Náhle vyskočím do katedrály, kudy jsem přijel. Smyk blátem a nohu dolů. Tohle byla paráda! Těch pár set metrů vlnou lesa stromů jsem si náramně užil…

***

Jedu dále. Lesem, opět polňačkou, obcí. Stále prší. A když už se mi zdá, že přestalo, alespoň mrholí. Nijak mi to nevadí a to ani navzdory ještě dlouhé vyjížďce přede mnou. Vydávám se z obce silnicí, alejí, silnicí, další obcí a tak nějak vypadá vzorec mé jízdy deštivem. Míjím rybníky, koleje a už zase obce silnice a aleje.

Nehrotím to. Rychlost motoprovozu na pohodu. Nad padesát to moc neženu ani mimo obce. Vyhýbám se v provazcích deště neznámým kalužím velkých rozměrů, jež mohou skrývati démony zrádností. V Klimkovicích při příjezdu ke kruhovému objezdu na poslední chvíli spatřím výtluky jako po kobercovém náletu na runway letiště. Při přistání kličkuji na balanc mezi okraji výtluků, neb jen tak dostanu se na kruhovou křižovatku. A vzhůru na Hýlov a dále až dorazím do lesoparku klimkovických sanatorií.

Tady spočinu u komického týpka jakoby na rovnoramenné houpačce vyzývajícího kolemjdoucí ke zhoupnutí. Je i s houpačkou dřevěnou sochou zdařilého místního lesoparkového mobiliáře. Proto sem rád jezdím. Leč nezdržuji se dlouho, čeká mě přenáhredný sjezd lesem skrze lesní dálnice z právě vystoupaného kopce.

Je to krásná chvíle. Z pěšiny lesoparku se vyhoupnu na dvojkolejnou víceméně štěrkovou lesní cestu. Sem tam je přibližně příčně protnuta otevřenými odvodňovacími žlaby. Rozměr mých kol je však dostatečný k tomu, aby mezera kanálu žlabu nebyla nebezpečím v žádné z pravděpodobných situací. To mám vyzkoušené, nejedu zde poprvé. U menších kol by mohl tento žlab již představovat pomyslný kámen úrazu.

Na křižovatce mě navigace tahá podle doleva z kopce, aby mě hned ostrou zatáčkou do kopce vrátila zpět. Já tento trojúhelník uzavřu přímou jízdou, neb chybu v mapách znám. Pozoruhodné je, jak je zde prázdno. Pustoprázdné liduprázdno. Na rozcestí zvaném Mezihoří vydávám se směrem na Okluk.

Dolů mě pohání tíže zemská s pouze občasným přispěním plynu, či brzd. Krajina lesa připomíná chrámovou loď nekonečně dlouhé katedrály. Tam mířím ve zpěvu deště.

Les mě vyplivne jako nezbedný hrášek hozený okapovou rourou u jejího ústí. Projíždím luční zátokou lesního porostu a už už se v les znova zanořím, když tu…

…zastavuji u houpačky. Houpačky zavěšené na mohutném Entu nedaleko dnes spící chaty. Nikde nikdo. Jen já, Bronco, lesní louka zátoky a Ent s houpačkou, křížem a lavičkou. Krásné místo ku krátkému rozjímání.

A vyrážím dále. Lesní dvojkolejkou. Protnu brod strouhou malého rozvodněného potoka a vychutnávám si lesní jízdu. V civilizaci se zjevuji v obci Dolní Lhota a mokrou kopcovitou silnicí svištím slejvákem do Velké Polomi. Tady někde si začne ze mě utahovat navigace…

***

Dnes je totiž můj telefon Galaxy S23 Ultra i s Držákem 4.0 včetně bezdrátové nabíječky v pytlíku na psí bobky. To aby mi bez ustání dopadající voda neznemožňovala užívání přístroje. Nevýhodou tohoto provizorního řešení jest, že je téměř nemožné mít před očima obraz mapy navigace a spoléhám se tak jen na občasné hlasové pokyny.

Nutno podotknout, že instalace má svůj postup. Zarovnat hrany přes roh, přeložit, stáhnout a otvor pytlíku posunout dolů a dozadu k řídítkům. Tím se zajistí za jízdy podtlak uvnitř, sáček tak k soustavě telefonu a držáku přilne a nešustí. Pytlík zakroutím a zajistím do výřezu v zadní části držáku směřující k jezdci. Zbytek po straně zmuchlám do konstrukce. Účinné je to perfektně po celou vyjížďku. Přístroj lze též omezeně ovládat skrze dotykový displej i přes údajně biorozložitelný materiál připomínající plastový recyklát. Celá instalace a odinstalace je tak otázkou okamžiku.

***

Šprýmy navigace mě svedou kamsi mimo. Od plánované trasy. Čekám na další pokyn, když už mířím na Plesnou. Aj, jsem blbě, no co… To jsem se zase jednou zamyslel a zkrátka jel. Fórky si přístroj ještě zopakuje, když ocitnu se v Pustkovci. Tedy v Ostravě. "Tak to teda ne." Na město ještě chuť nemám, měním plán směrem na Děhylov a vracím se mezi Plesnou a Martinov odkud odbočím do kýženého směru. Dříve dnes vytyčené dílčí cíle tak nechávám na jindy, kdy mi bude opět pochuti explorace.

Kousek za Dělyhovem, ještě před Hlučínskou štěrkovnou nadohled, točím zvolna ostře vpravo ku řece Opavě. Po proudu vydávám se údolím. Zanedlouho projíždím kolem hospůdky Loděnice. Trochu zatoužím po zlatavém moku pod stříškou v tomhle čase-nečase. 🍺 Leč pokračuji dále. Přírodou, štěrkovou cyklostezkou. Malebnost údolí je i nyní v zimě podzimně-jarní uchvácející.

Chatové osady mlčí opuštěností a až na pár chodců a cyklistů prolíná se jízdou klid. Stále prší. Zastavuji na jakémsi náspu, či hrázi mezi vodní nádrží Štěpán a řekou. A po pár stech metrech opět již napůl mašinou v rybníku (nadsázka). Obojí jest pro fotografii.

Surreálno ocelovo-olověné oblohy převalujících se oblak dodává dystopické až apokoalyptické atmosféry. Je to jen dojem počasí, nepůsobí tudíž toliko depresivně. Náladu mám skvělou, a tak nenechám se oklamat navzdory dešti. Krajina má na mě spíše vliv neutuchajícího tajemna.

Pokračuji a držím se u řeky, jež vede mě stezkou postupně do stále houstnoucí civilizace. Ocitám se v městské čtvrti Ostravy, v Třebovicích. Odtud cyklostezkami a ulicemi propletu se do Svinova. Projíždím přírodní oblastí Rezavky s početnými mokřady a pozoruji, že i přes nepropustně hustou oblohu se již zvolna stmívá. Řeku Odru překonávám na druhý břeh přes most ulice Rudná. Hezky postraně jej zdolám a spustím se na cyklostezku proti proudu řeky Odry směrem na Jih.

Stále surreálnéjší surreálno prázdné stezky provází mě až na ostrou levostranou odbočku zvolna vedoucí skrze louky Poodří do Výškovic. Stále prší. Ani závěrem se nevyčasí. Do Bělského lesa je to již co by kamenem dohodil a tady též naposled na pár okamžiků zastavuji v altánu nedaleko Starobělské koliby. Jak já se těším na ta teple jarní, letní i podzimní piva & pokecy s mou milou, Lišákem Plyšákem & Smějínem. Nezdržuji se dlouho a jedu za nimi domů…

***

V dobách těžkostí jiných mých alter eg, je alter ego koloběžkářské bezpečným přístavem, chrámem a svatyní k rozjímání.

Byl to relax, byla to krása. Déšť, nedéšť, odpočinul jsem si jízdou samou i zastávkami téhle vyjížďky. Mnohdy nemyslel jsem na nic, či myslel jsem nic? Zkrátka myšlenky pluly ničím a volně, bez hranic. Leč na pozoru na zteč s Minotaurem; z Labyrintu vedla mě nit Ariadny.

Vlnou v nicotu se rozplynul a zase se vrátil…

***

V neděli, dne 11.02.2024, deštivem & vlnou ničím propluto 68 km s nejvyšší rychlostí 88 km/h.

Celkem na Broncu 10812 km.

***

Epilog:

Mašina mokrá a od kamínků a bláta stojí v koutě. Zvolná osychá a bude tam stát ještě dlouho poté, co vyschne v zatuhlý hliněný nános okořeněný hojnou dávkou štěrku jako nějakou posypkou. Po neznámou dobu se stroji věnovat nebudu, leč alter ego koloběžkářské nebude stále spát…

***

Mé pracovní vytížení stupňuje se od pondělí, kdy úterkem a středou dosáhne maxim. Jsem doma sám, a tak mohu pracovat, abych stihnul mnohé, důležité. Naspím za dva dny asi dvě hodiny a ani jíst řádně nestíhám. Nezastavím se. A navzdoty kladeným překážkám završím úsilí, pro něž nezbytná byla cesta Vlnou v nicotu. Dodržím, co slíbil jsem a před půlnocí na čtvrtek (14.02.2024 23:48) odesílám email. Jsem vyčerpán… Je zřejmé, že mé tělo na pokraji sil žádá si již odpočinku. Zítra, tedy už dnes, day off. Leč nějakou dobu mi trvá, než překonám únavu bránící spánku…

Vzbudím se okolo osmé ráno, asi. Nutkavá potřeba použít toaletu donutí mě jít do koupelny…

Co se pak tam stalo, si nepamatuji. Probírám se na vydlážděné podlaze s bolestí hlavy a paralyzován.

"Ztrácím vědomí, či usínám? To ne!"

Nevím, jak dlouho jsem byl mimo ani jak dlouho jsem se snažil zvednout. Jen věděl jsem, že nesmím usnout a zvednout se. Byl to boj. S obtížemi jsem se neznámo jak přesunul do postele a ztěžka ležel. Zrovna psala má milá, tak jsem ji s množstvím překlepů sdělil, že jsem upadnul a vzhledem ke ztrátě vědomí mám důvodné podezření na otřes mozku. Telefonovat jsem nebyl schopen. A na sanitku mi to nepřišlo, snad… Sedla do auta, aby i s hafany přijela dříve, než bylo ten den plánováno.

Leč po chvíli přišel jsem trochu k sobě a dobelhal jsem se pro volně dostupné analgetikum z domácí lékárničky. To už volal jsem, ať nespěchá a jede v klidu, že je to lepší.

A tak se mnou strávila čtvrteční den v nemocnici po mnoha vyšetřeních…

***

Závěrem jest, že vše je v cajku a mimo otřesu mozku, boule na hlavě a pár potlučenin a odřenin jsem v pořádku. Nejpravděpodobněji si již tělo vyčerpáním řeklo dost a vypnulo, přičemž jsem se uhodil do hlavy. Jsem rád, že v tuhle nicotu jsem se neztratil.

A tak, dle doporučení lékařů, následoval jsem klidový režim, v pátek vykonal jen to nejnutnější a vzhledem k přetrvávajícím, byť zvolna ustupujícím, bolestem hlavy a závratím, jakožto symptomů postkomočního syndromu, jsem své původní ekolobkové plány v sobotu, či neděli samozřejmě odpískal. Víkendem, již veskrze jarním, jsem tak místo jízdy ekolobkou odpočíval a tuto vyjížďku si opět prožíval vlnou vzpomínek. Živých jako současnost psaní tohoto příspěvku, této věty… … VíceMéně

+8

Můj svět, můj vesmír

Je to zvláštní čas. Čas složitosti, rychlosti, velkých změn i nezměrné odpovědnosti. Čas nadějí i pochyb. Čas obav i touhy po jejich překonání. Ve víru antagonistických sil prahnu po realističnosti, pragmatičnosti. Jdu za cíli a snažím se nic důležitého neopomenout. Jde o mnohé…

Mé jiné alter ego tak pluje světočárou a alter ego koloběžkářské spí. Až na výjimku, jako je tato. A tak, v tomto fluidu dynamičnosti, rozpustile vyskočí mládě delfína k nádechu i radosti z vlny před přídí korábu a zanoří se v hlubinu…

***

Nedělního odpoledne odpojuji nabíječku. Právě doplnila necelou kilowatthodinu do ještě před pár hodinami spíše vybitého stroje. To ať je na krátké vyjížďce živější. Časové možnosti mi neumožnily větší přípravu než částečné dotankování, dofouknutí gum, zběžného promazání řízení i tlumení a hrubého vyčištění brzd včetně jejich odmaštění. No co, bláto kozervuje a nepojedu daleko, pomyslím si. Nahodím výstroj a už se vydávám do sněhu. Ano, než přijde obleva, stihnu i zimu pravou! Přání kýžené v posledním příspěvku "Zima bezesná, podivná" se mi splňuje. Jak báječné! Vskutku je to štěstím takovým, že říkám si, to se přece něco musí pos*at. Bude budoucnost vstřícná?

První stametry jsou díky opět delší odmlce i ztíženým adhezním podmínkám lehce nejisté. Záhy zjišťuji, že udusaný zledovatělý sníh s občasnými zastřenými zrcadly kaluží v kombinaci s hladkými silničními pneumatikami je poněkud náročnější než vrstva prašanu, v níž jsem kdo ví proč doufal. A to už jsem v lese. Krátká zkouška, zda to půjde se zvrátí na kolečko zpět na silnici, jež je díky rušnosti, na rozdíl od bíloskelných ulic, zářící suchým asfaltem. Ok, pro rychlý přesun za sněhovou srandou v lesích a vypadnutí z Ostravy je ideální volbou. Není čas ztrácet čas.

Výstup kopcem ulicí jde nad očekávání snadno. Ledosněhová skrývka vozovky obohacená o kamínky posypového materiálu tváří se kluzce, leč skutečnost je jiná. Jasně, pokud bych zabral za plyn více, trakce by byla fuč. Na konci obce na zástavbu rodinných domků volně navazuje les. Udusáno a klouzavo se vrací. Brzdit znamená vždy smyk. Bez výjimky. Krátkou spojovačkou napojím se na lesní dálnici. Je zde rušno. Bodejť by ne, hezké počasí vylákalo mnohé pěšce. Trochu se zamýšlím, co si asi říkají, když mě vidí. Blázen, možná. A já se sem přijel klouzat. Doslova. Je to výzva. Rovnováha mi jde a nevyválet se vyžaduje um i postřeh. Gumy nedrží ani trochu. Na rozdíl od prašanu.

Je to legrace, navzdory rychlosti jen mezi 15 a 20 km/h. Zatoužím po Hugu S.E.N, to by byla jízda! Takhle se jen pitvořím. Konfigurace Bronca nemůže být do těchto podmínek nevhodnější. O to více mě jízda baví. Proč si to usnadňovat? Dolů z kopce v zatáčku opatrně a vzhůru, s citem to jde docela v klidu. Za nebíla zde frčím i dost přes páďo, takhle mi těch několik kilometrů trvá.

Ocitám se za branami magického Labyrintu, totiž lesa v očích mnohých docela obyčejného, v očích mých výjimečně jiného… Na prvním rozcestí vidím jakéhosi dědu, nejspíš cosi povídá, leč přes přilbu jej neslyším, když zpozoruji zamrzlou kaluž napříč trailem. Prohodím, něco ve smyslu, že dnes to celkem klouže a v kontinuálním drifu a podhrabu pokračuji zimní stezkou. Sem tam si pomůžu nohou, když je prokluz nad limit. Pauzu si dám u nedalekých lávek přes potok. Na balanc náročná jízda je docela vyčerpávající. Vskutku chybějící adhezi plně nahrazuji prací s těžištěm. Děda mě dojde a míří kamsi dále. Nezdržím se dlouho, pouze na fotografii do Deníku, a i já nořím se v tajemno trailu. Potkám další procházkáře, nechám je projít, neb trail není z nejširších, a jde se na to… Vžum do skluzu…

Bludiště trailů a lesních dálnic pod skrývkou bělavou občas poskytne i hlubší vrstvy sněhu. Tahle zimní krása mě baví. Nesčetné cesty i cestičky dovedou zamotat hlavu až ocitnu se ve sjezdu, kde mašina jde krpálem dolů bokem. Když z ní kvapem seskočím, i já za strojem pokračuji jako na lyžích, jen tak v botách. No tohle! Nevěděl jsem, že je to vůbec možné. Komické… Stále svírám řídítka až na dno, lokální minimum mé trajektorie. Nastupuji zpět na palubu a hurá vzhůru. Prokluzuje to, ovšem s citem stoupám do tlamy trailu dračího…

***

Labyrint lesní, pod sněhem spící, mění se v čase i prostoru. Skrze léta, věky, i touto vyjížďkou, tímto okamžikem, neustále. A tak důvěrně známé je pokaždé jiné, jedinečné…

Není pro mě jen lesem. V mé mysli je mým světem, jeho reprezentací neviděnou, přirovnáním neúplným. Členitostí, hloubkou, složitostí a proměnlivostí. Co zdá se jako docela obyčejné a uchopitelné vnímám jako komplexní, živoucí a plné tajemství, jež dychtím odhalit. To, jak vidím svět, jsem plně přijal. Vždyť co špatného jest žíti si ve vlastním vesmíru? Jsem v něm spokojen a integrita mé duše v realitě je tak stálou. Nakonec co je realita? Věda tvrdí, že objektivní realita neexistuje, to co filosofie hlásá už odpradávna. A shodují se i s mým skromným pozorováním mého dosavadního života. Realita je tvořena interakcí, kde pozorovatel je její součástí. Je závislá i na pozorovateli. V přeneseném významu (leč v metafyzickém smyslu jde o totéž) tento princip značí, že to, jak vidíme a nahlížíme svět, jej i utváří.

A tak těch mnoho realit zdá se tvoří jednolitý stabilní obraz jednoduchosti. Já však vím, že skutečnost je mnohem zajímavější. Uvažujme v příkladu jednom z mnoha. Podhoubí hub v symbióze s kořenovou sítí Entů, keřů, křovin, houští a jiných rostlin, je paralelním světem ku viděnému. Tvoří les, kdy vše spolu mluví, komunikuje, žije, ač prvním pohledem zdálo by se jinak. Je systémem komplexním, jistou duší samo o sobě, již brzy vyjeví jaro v plné síle. A proto není nic takové jak se zdá, vše spolu souvisí a na povrch vystoupí vzory udivující vědce, spisovatele, myslitele, umělce i básníky. Dnes pod sněhy spí a svá tajemství drží ve skrytu.

Jsou to múzy, kde záhady matematiky, konstruktu zdánlivě chladné logiky lidské mysli, popisují to, čemu říkáme vesmír. Fraktální geometrie je jen jednou z vizuálně populárních oblastí záhadného jeho šatu. Fascinující, jak jazyk matematiky popisuje vše okolo nás přesně, leč plně vysvětlit zcela nedokáže. A paralely těchto krás pozoruji i jinde, všude, kam se podívám. Proč je nevyužít? Příroda je plná moudrosti, záhad i inspirace. Dává smyslu i cesty životu…

***

Proud myšlenek jakoby trval věčnost. Jako místo ani ne pár hodin, byl by přinejmenším celým dnem. Jsem u Stromu, když před okamžikem jako vlna rozplynul jsem se v mřížce lysých stromů. Tohle řádění v lese vede mě k uvědomění si, že být kým jsem, je správné. Že mé vidění vesmíru, světa je to, co mě tvoří.

Chvíli zde setrvám. Zkontroluji nedávno dokončený a opět prožitý příběh Deníku "Zima bezesná, podivná" a vyšlu jej dále do Labyrintu v podobě elektromagnetických vln. Nechť si najde svou cestu do kyberprostoru jako stopa o jiném světě, o mém vesmíru… Vychutnávám si krásy klidu lesa… Kdesi v dáli u potoka hrají si děti, jejichž hlasy donesou se tichem pleši Entů. Inu, je čas vyrazit, z hlubin vlastní mysli vracím se zpět na zasněženou zem. Brzy padne soumrak…

Jízda nejízda vzhůru rozrytou polňačkou jest spíše utrpením. V období mezitimní oblevy a dešťů těžká techika rozryla polňačku směrem do kopce do vymrzlé, zasněžené a zledovatělé neschůdnosti i pro pěší. Bronco nemá šanci. Na terénních gumách možná, leč pochybuji o tom. A tak po metrech zdolávám cestu z nemalé části po svých…

***

A hle! Jaro! Jehnědy jsou neočekávaně vypučeny a alergikova noční můra vystrkuje růžky jako opatrný šnek. Dočasné oteplení aktivovalo chod jarních procesů a mi připomíná, že bylo už načase objednat nové filtry do čističky vzduchu.

***

Zmrazky tankodromu nyní prakticky neexistující polňačky jsou navzdory míře obtížnosti nejrychlejší cestou do civilizace. Trvá to a docela si zamakám tahat 44 kg těžký stroj rozrytým kopcem. Uf, a už s opatrností sjíždím od kaple ulicí namrzlou na silnici a mířím domů. Zastavím pouze krátce, když v zatáčce na křižovatce sklouzne mi přední noha z paluby. Takhle by to nešlo, jakmile naberu rychlost a stane se tohle… To neskončilo by dobře.

Příčinou jsou prošlápnuté vrstvy ledu na gripu paluby statisticky rozložené v místech kombinace nejvyšší četnosti polohy a míry tlaku mých nohou definující jejich urputnost a odolnost k odkopnutí přední části boty, jenž obvykle dobře zabere. Přirozeně, tento postup není zdaleka ideální, leč rychlý. Příruční nářadí mi poskytne účinnou škrabku ve formě plochého šroubováku. Bezpečnost je základ. Odstraním malé ledové království, jež si s sebou vezu, a mohu plně nasadit rychlost motoprovozu. Vzhůru do Ostravy.

Netrvá dlouho a, ku mému šťastnému návratu domů, koná se tradiční chlupaté vítání s Lišákem Plyšákem & Smějínem…

***

Bylo to fajn. Neb uvědomění si vlastní integrity a to, že můj vlastní vesmír, vlastní vidění světa, je tím, čím jsem já sám, je osvobozující. Mohu si tak věřit, neb v té víře je právě i špetka vlastní pochybnosti. Tajemství Labyrintu, mystéria mého vesmíru, zlehka, bez přílišné hloubky, tudíž zdánlivě nesouvisející, poodhalil jsem na pozadí vyjížďky, jež neznalým jeví se nesmyslnou. Vždyť kdo by se v těchto sněžných podmínkách vydal na ekolobce na silničních gumách do lesů? Tak to je, co smyslu zdánlivě postrádá mívá vrstvy neviděné. Smysl hlubší, než nejdivočejší fantazie. A tak v myšlenkách poznávám i sám sebe. I v tom tkví tajemství a krásy mých jízd ekolobkou…

(A ještě se k tomuto vesmíru v Deníku vrátím.)

***

Sněžnem, v neděli 21.01.2024, najeto 25 km, maximálka… (Nestojí za řeč, leč budiž.) …jen 85 km/h. Celkem na Broncu 10744 km. … VíceMéně

+

Zima bezesná, podivná

Dlouhá doba uplynula. Přívaly sněhu i obleva. Předvánoční šílenství bláznivější než kdy dříve i svátky, náročnější o dopady událostí roku, jenž brzy bude historií. Není tudíž divu faktu, že mašina si na více než měsíc schrupla spánkem zimním. A tak též i alter ego koloběžkářské probudilo se až koncem právě uplynlého oběhu planety Země okolo Slunce… A bdělo po několik dní…

***

V pátek okolo poledne počasí připomíná surreálné jaro bez zeleně dnes lysých Entů, přesto je krajina nezvykle svěže kontrastní. Příjemná teplota mýlkou vylákala drobnější hmyz i švitořivé pěvce (někteří z nich jsou hmyzožraví) a spolu s dny předcházejícími i v těch následujících zřetězí se do série. Má jízda je vzhledem k odmlce zprvu poněkud rozpačitá. Snad tíží nehmotných břemen jiného mého alter ega, snad jen nedostatkem tréninku uplynulých týdnů. Či kombinací obého.

Ať je tomu jakkoli, magický stav flow dnes výrazněji nenastane, byť nezkušenému oku vnějšího pozorovatele to nemusí být patrné. Z Ostravy zejména lesy plešatými, spícími, pokořuji traily i lesní dálnice. Pár dní beze srážek umožnilo půdě zčásti proschnouti, a tak bahňaček není příliš. Po řádění v hvozdech zdolám tradiční sprintomísto a vydám se směrem na Hukvaldy. Cestou pokochám se malebným, leč velmi větrným výhledem na Beskydy. Vskutku, i v tomto ročním období stojí za to zavítat na má oblíbená místa.

Dál cestou přeskakující z jednoho břehu řeky Ondřejnice na druhý dorazím před Hukvaldakou oboru. Zavzpomínám na podnětný a příjemný pracovní oběd posledního pátku před Vánoci v místní vyhlášené hospůdce U námořníka. Smyslům lahodící přítomnost plápolajícího ohně v krbu, jenž slouží i jako gril v nevelké útulné světnici, praštila mě tenkrát hned u vstupu do nosu směsicí vůní páleného dřeva, steaků a jiných pochutin. Dlouhá léta oblíbená krčma. Dnes ovšem chvíli setrvám u stroze zdobeného vánočního stromku v exteriéru před branou obory. Za uspokojením žranicí jsem nyní nepřijel.

Pokračuji podél obory a dále přes sedlo v Palkovicích – Myslíku. Je již malým koloritem vzpomenout si na onu masakrální jízdu těmito místy tenkrát v zimě ještě na Dualtronu Thunder, kdy přepadla mě nepředvídaná sněhová vánice. Namrzlá mourová brusná pasta v brzdách takto vzniklá, stala se příčinou rychlého odporoučení se brzdových destiček zadní brzdy do věčných brzdišť. Konsekvence těchto patálií na jízdu vyústily v mé prodlení postupem vnějšími podmínkami změněné trasy, a tudíž i snesení se brzké noci. Odvážně, leč lehkovážně zdolával jsem ďáblovo nadělení až do Fryčovic. Tam mě vozem zachránil táta…

Nyní ovšem prorazím s klidem až na Olešnou k přehradě, kde mi mašinu počůrá pes. To byl zase minipříběh! Zpozoruji pontonové plechové molo a dostrkám stroj na vachrlatou plovoucí plošinu. Oprýskaná vodorovná rezidua snad původně žluté barvy na konci připomínají nápis "SOUKROMÝ…" …majetek? Inu, když už jsem tady, tak vykonám to, proč riskuji pád stroje do vodních hlubin při neuváženém pohybu. Totiž pořídit si fotku. Me gusta! A tak, když je hotovo a "…ještě krůček vzad pro tu správnou kompozici…" nekončí komediálním dramatem nedobrovolného zimního koupání neotužilce v přilbě a chráničích, přesunu za přispění motorů Bronco na pevnou zem. Okolí zůstane ušetřeno pobavení k popukání a mého peprného klení. Klení ulevuje, jak rád říkávám.

Koukám se na právě pořízené fotografie, když si ani nepovšimnu drobného psíka, vzezřením teriéra, jenž se ochomýtne okolo zadního kola. Mou pozornost upoutá až v periferii zorného pole, dosud zaostřeného na obrazovku mobilního telefonu s několikero verzemi kýženého obrázku. A je to tam! Přímý zásah. Proroctví poslední jízdy se naplňuje a motor s ráfkem i pneumatikou jsou zkropeny močí suverénního chlupáče. Na druhém konci svinovacího vodítka identifikuji seniorku pozorující počínání svého mazlíčka vykonávajícího sebevědomě a s plnou grácií současně značkování i úlevu ku jeho plné blaženosti. Odkape si, veledílo je dokončeno a dál se věnuje čmuchání v blízkém okolí…

Očekávajíce omluvu nad vzniklou situací, obrátím se tázavě na babku. Pomyslnými hodinami dlouhým hlubokým tónem odtiká několik nekonečných sekund a odvětí: "On vám počůral motor?" To jako vážně? Né, asi výfuk, pomyslím si. Netuším, zda to byla řečnická otázka, a proto pro vyloučení pochybností potvrdím očividný fakt. "Máte si ho hlídat", sdělím následně stařence dovětkem. Ta jen pokrčí rameny a bez špetky projevené slušnosti po dalším několikasekundovém nekonečnu nad pomočenou koloběžku odchází. "To jsou dnes lidi", vmetu za ní kletbu neuřvanou, leč zcela jistě jí i promenádujícímu se okolí slyšitelnou, a potlačím chuť zahrozit pěstičkou, jako nakrknutý trpaslík, ke kvapem vzdalující se babce.

Ono se tolik nestalo, namíchlo jen to, že nepadlo alespoň obligátní pardon. Malé molo mezitím navštíví rodinka jak jinak než pro společnou fotografii s vodním zrcadlem. Nu což, jedu dále, tady už nemám co k dočinění.

***

Trochu mi to leží v hlavě a přeji si, že až budu stár a senilita mi bude v patách, tak snad alespoň ta elementární slušnost mi zůstane. Koneckonců ani ona dáma nevypadala na to, že netrefí domů. A opět se nakrátko utvrdím v tom, že to není o těch "mladých" a "za našich časů"… Zamyslím se… Anebo už na tom byla opravdu tak zle. Krátkou lítost nad babkou vystřídá skutečnost, že mě mrzí má, byť velmi mírná, reakce. Emoce jsou v pořádku, leč stoického klidu a vlastního nadhledu mohl jsem projeviti více. Inu, budu na sobě dále pracovat. To aby vlastní emoce nezastřely mi racionální úsudek a snad i abych zvládal je ještě lépe…

Dlouhá je cesta k plnému souznění duše a těla člověka… Stav jako flow, když z ničeho zhmotní se vše a opět zaniká ku zrodu dalšího cyklu. Ovšem nikoli do kruhu, nýbrž ve spirále postupující výše. S jediným cílem: Být lepším člověkem.

***

Cestou do Ostravy na okraji Frýdku – Místku chvíli pátrám v mapě. Která odbočka na kruháči mě svede tam, kam potřebuji? K autobusáku v centru a přes park k Ostravici, jako obvykle, se dnes nevydávám. Naopak vezmu to západněji rovnou do Sviadnova, kde zaujme mě zajímavě počmáraný podchod pod dálnicí. Střípky poezie snoubí se s fragmenty historie a jednoduchými obrazy. Posledně, a je to už nějaký ten pátek, takto vyzdoben nebyl. Na první pohled zaujme mě verš Petra Bezruče ze sbírky Slezké písně pojednávající o místech a krajinách, kudy jezdím, jejich obyvatelích, příbězích…

Poslední dnešní zastavení koná se v Žabni u splavu a poté směle domů.

***

Večer jsem zběžně očistil mašinu, nějaké to blátíčko jsem nachytal. Shodil jsem i brzdové třmeny, nastal totiž čas výměny brzdových destiček. Pro ozřejmění – když i jen první z osmi poklesne svou šíří pod předepsaný limit, měním oba kvartety. Vydržely 1723 km tvrdé práce, což je přibližně dvakrát tolik co maguří originály, jež jsem zpočátku jezdíval. SwissStop, typ 33C, je zatím to nejlepší, s čím jsem měl tu čest.

***

Sobotou, opět kolem poledne, vydávám se na další výpravu. Chvíli zajíždím nové destičky rituálem "go, almost stop & go".

Přesunu se silnicí k Labyrintu. Záhy jsem vtažen v hluboké nekonečno lesa a hledám, kam až vede králičí nora…

…a to už flow je mi neuvěřitelně přirozeným…

***

… jako na létajícím koberci
z Tisíci a jedné noci
jen pomyšlením v dálavy…
Vznáším se.

Jako neexistovaly by
fyziky zákony
v podobě,
v jaké jsou známy.

Les bez kadeří a kliduplný,
oplývá tím prazvláštním,
kvazi-jarním surreálnem.

U Stromu chvíli setrvám,
kam přijel jsem odjinud,
než v poslední časy obvykle.

A klikatice mezi Enty,
jako bleše v psím kožichu,
otevře mi
plnou studnu radosti.

Trail dračí,
neb čínského draka ostatky
tvarem svým značí,
skýtá mi nezměrné potěšení,
samotného letu.

A blátivem i dálnicí lesní,
má duše se zasní…

…svoboda je jí vlastní…

***

Krásy podivně zimního Labyrintu vynesou mě na polňačku podél lesů. Obrazy zrychleně míhají se, jako u přetáčení videokazety…

…silnicemi, lysou alejí, ulicemi…

…až na páteřní cyklotrasu podél Ostravice. Mířím na sever.

Prazvláštní světelné podmínky aktuálního počasí: Paprsky nízkého zimního slunce z jihu ostře kontrastují kontury hustých oblak do jejichž stínů směřuji. Modrozelené odlesky mostu s blankytem oblohy v plynoucí řece, dány taktéž přílivem hřejivého doteku hvězdy nejbližší, lahodí oku i myšlenkám. Provozem skromným stezka oplývá a kochacím tempem přibližuji se do zárodků Mordoru. Na zimu poněkud nezvyklá scenérie. I když, poslední dobou…

Polostín, stín, první kapky… Okolo centra Ostravy je zřejmé, že bude docela pršet. Šedavé faldy oblak jako špeky obrovské nafukovací figuríny zápasníka sumó napuštěné vodíkem vznášely se mi nad hlavou. Jakoby se chystaly udeřit v zápase kdo s koho. Přijíždím již za deště do Koblova. Na zastávce za mostem si propočtu spotřebu, zda to vezmu do nedalekého Černého lesa k bunkrům, jak plánováno, či zda zkrátím si cestu podél skal přes Landek, kde přikloním se proti toku Odry opět na jih.

Výpočet očekávaného napětí na konci vyjížďky dával bunkrům zelenou. Zhrnuty byly známé parametry budoucí trasy, rezerva a zejména průměrná spotřeba dosavadní jízdy, jež byla právě dobrým horním odhadem i vzhledem k její předpojatosti dle zvýšené žravosti během úvodní, na výkon nerozšafné, části dnešní vyjížďky. Hrotit to dnes již nebudu. Pojedu svižně a pohodlně tak, abych na pohodu dojel. Současně se jeví, že svým postupem severně, minul jsem tu událost v časoprostoru, kdy pomyslný statný Japonec úvodním rituálem setřese kýble krůpějí potu na nebohého koloběžkáře. Jen mokré povrchy setrvávají…

Pouze v Černém lese je jízda poněkud nudnou. Tam, kde obvykle svištím mnohem rychleji, je-li to bezpečné a ohleduplné. Je chladno a baterka mašiny už také není nejmladší. Ač o ni pečuji, primární je jízda, a tak si i baterie užívá svůj život naplno. Dokud ji v budoucnu nevyměním…

Následné putování lesní cestou mi přineslo drobné zklamání, pěchotní srub, kde jsem měl vymyšlenou fotku je osazen návštěvníky. Nevadí. Zkusím to příště. A tak jsem navštívil jiné dva dále na lesní cestě.

A jízda domů podél Odry, kdy Landek jsem minul zajížďkou až k dosahu pokrytí polských mobilních operátorů, je klidnou. Dokonce ani neminu odbočku k hornickému muzeu, kde se lze pohodlně napojit na cyklostezku a překonat tak most přes Odru. Vyhnu se tak potenciálně zrádné situaci, jež zažil jsem v příběhu Deníku "Někdy je to o štěstí…". Přesto, i kdybych byl nepozorný, dnes už vím, že stačí hned za mostem zdolaném silnicí využít prvního sjezdu, kde zakrátko dá se pohodlně najet na poněkud neupravenou propojovací plochu, jež cyklostezka proti proudu Odry protíná.

Stezka je prázdná, a tak nejsem omezován až do Ostravy Jihu. Nic mimořádného se nepřihodí a šťastně a spokojeně dorazím do cíle. Tato vyjížďka se vyvedla i s malodramatem zda zmoknu, či dojedu. A pro zamýšlenou fotografii na onom pěchotním srubu povedu výpravu někdy jindy. Třeba až bude zeleň opět hrát prim.

***

Poslední den roku je pro mě též poslední příležitostí k vyjížďce než bude završeno počítadlo letopočtu a posune se o jednotku dále. Z různých důvodů bývá tento den pro zmíněné specifikum důležitý. Mnozí doufají, leč z často neobjektivní podstaty, že rok přicházející bude lepší než ten uplynulý. Já poddám se naivní víře v sebenaplňující se proroctví, alespoň na chvíli než střetnu se opět s tvrdou realitou. Koneckonců koncem roku konečně mohu na okamžik zvolnit.

To ovšem tak úplně není případ dnešní odpolední přesunovačky do Nového Jičína ku silvestrovským oslavám. I když… Zprvu započnu vyjížďku v učebnicovém flow přes město, lesy až na polňačku dlouhou. Svist rozbitou cestou je zábavný rychlým vychytáváním občasných pásů zbytků roviny asfaltu proměnlivé šíře i soudržnosti a mizejících v šotolině torza kdysi homogenní zpevněné komunikace. Odpružení v kombinaci stroje i jezdce zajišťuje plynulost jízdy a náležitý prožitek svobody v kontrastující krajině. Série vesměs vyjížďkám vlídného počasí skýtá pohledné výhledy v zimu podivnou. Poněkud snové.

Trailoviště Labyrintu nelze vynechat. Míra bahnivosti stezek je mnohem nižší než u bezprostředně předcházejících jízd. Poježdění v terénu je tak lahůdkové, jako švýcarská čokoláda jemně rozpuštěná na jazyku. Po opuštění lesa vystoupám k nejbližší vesnici a odtud vydávám se západní trasou podél letiště v Mošnově na jih. Stále pod plným plynem. Na spotřebu nehledím navzdory nízké teplotě, dnešní trasa není dlouhá. Užívám si svižné flow a vychutnávám si jízdu dosytosti. Než se naděju, sjíždím z polí do Hukovic v závěsu za vozidlem, jež již nějakou dobu pronásleduji (byť s bezpečným odstupem). Odtud je to už jen kousek. Od Labyrintu tak rychlostí motoprovozu dorazím do cíle cesty v kopcích nedaleko Nového Jičína. Tuto poslední letošní rychlovku jsem si užil jaksepatří.

***

Tradiční chlupaté vítání s Lišákem Plyšákem & Smějínem bylo jako bychom se celý rok neviděli a to navzdory faktu, že tomu bylo pouze pár hodin, než jsem se vrátil do Ostravy a vyměnil automobil za koloběžku. Společenské setkání k rozloučení se starým rokem a přivítání nového roku 2024 se neslo v příjemném rodinném kruhu ze strany mé milé. Přirozeným vyvrcholením po půlnoci nemohlo býti nic jiného než přípitek a malý ohňostroj. Při poslední příležitosti jsem si předsevzal, že se budu držet francouzštiny na Duolingu, což jsem dodržel. Inu, uvidíme jak dopadne mé letošní předsevzetí…

***

Je Nový rok ráno. Ještě s rozespalýma očima jdu zkontrolovat mašinu. Plně nabitá a se statisticky neopodstatněnou radostí zjišťuji, že letos v tento den defekt pneu nemám. Tedy, ony mají defekt už obě, ovšem od doby, co jsem tam frncnul tu srandu ve spreji mám klid a tlak si drží standardně. Holt, bezdušáky na kolobkách jsou pověstné tím, že se rády zují, ztratí-li příliš tlaku. Na což je třeba dbát pozornosti, neb nahazování nemusí být snadné. Leč se správným náčiním v podobě kurty, kusu hadru, jarové vody a malého Xiaomi kompresorku to jde. Při znalosti postupu, jako po másle. A tak by se celý tento případ, nastal-li by, zredukoval na drobnou nepříjemnost. Za okny se stále táhne déšť, jenž během spánku sem zavítal…

V pozdním odpoledni, poněkud neochotně, vyjíždím zpátky na sever do Ostravy. Dříve než se setmí. Kousek za Novým Jičínem rozloučím se fotografií mokrých panoramat a už si to štráduji na Štramberk, Kopřivnici, Příbor a dále. Zkrátka tradiční východní trasou. Na moment neminu Labyrint, leč ten je blátivý tak, že přiberu nějaké to kilo bahna na mašině. K tomu u Stromu si turisti opékají buřty (sic!), a tak si ani nevychutnám tolik potřebnou samotu (aspoň na chvíli). Dnes to celkově stojí za prd. Přesunovačka z povinnosti. Uklidňuje mě jen to, že rčení "jak na Nový rok, tak po celý rok", je založeno na neobjektivní podstatě a snad to sebenaplňující se proroctví v tomto případě naopak zaleze si kamsi do kouta a zůstane tam.

Domů přijíždím až za tmy. Brzké noci ukrajující dne jsou dosud dlouhé. Vzpomenu si na čtení z knihy Izaiáše na půlnoční mši svaté již loňského Štědrého dne: "Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo…" A tak i já vidím zářnou budoucnost a těším se na nová dobrodružství mého koloběžkářského alter ega.

***

Myšlenky v příbězích a příběhy v myšlenkách právě prožitých časů nezůstanou zapomenuty. Z kostrbatého putování krajinou, přes vzpomínky bližší i vzdálenější dané místy, kudy projížděl jsem, k psímu značkování a zamyšlení. Od nezměrného flow, nekonečnou svobodou, kdesi v lesy, kamsi na sever. Do dešťů, za cíli nedosažitelnými a jinými až proti proudu domů. Rychle i zběsile, ke zlomu času (jen konstruktu člověka) a povinností nevlídnem až do noci. S doufáním v lepší zítřky.

Tak prožil jsem zimu podivnou, bezesnou.

***

Prvního dne, v pátek 29.12.2023, rozpačitě najeto 67 km, maximálka 95 km/h.

Druhého dne, v sobotu 30.12.2023, ve flow úžasném vychutnáno 69 km, nejvyšší rychlost 91 km/h.

Třetího dne, v neděli 31.12.2023, odsvištěno 42 km, s maximálkou 89 km/h.

A kvartet série, v pondělí 1.1.2024, je završen nepohodlnými 49 km s nejvyšší rychlostní cifrou na budíku opět 89 km/h.

Úhrnem tedy zdoláno 227 km a s Broncem to spolu věrně táhneme již 10719 km.

***

Epilog:
Koneckonců vždyť i loni, kdy zažíval jsem příběhy z příspěvku Deníku "Demoverze jara", byla tato zima obdobná.

A než při vší zaneprázdněnosti dokončil jsem tento příspěvek, zimu podivnou nahradila zima pravá i zima nevlídná. A tak na chvíli ponořila se do sna a i v hnus se obrátila.

Snad odchýlí se brzy v příznivo jízdě až ve skutečné jaro. Do té doby ovšem vyjížďka, či dvě*, v nehluboké sněhové pokrývce prašanu, či holomrazem vytvrdlé lesní drnkačky místo bahňačky, by se mi líbila. Bronco zatím sní…

*Kecám, jezdil bych furt. 😄

Poznámka:
O vánočním volnu jakýsi nápad potrkal mě jako splašený kozel. A tak jsem jej spáchal. Není to bohviečo, přesto zamýšlený účel to splňuje. Totiž, aby se Deník o trochu lépe četl, když FB je na delší příspěvky dost nevhodná platforma.

Sloužíc jako jakési zrcadlo facebookové manifestace světlo světa spatřila…

zdenikukolobezkare.cz/ … VíceMéně

+

Pokradmu blíží se čas ku okamžiku, kdy lidé mívají tendenci bilancovat. A proto místo dlouhého povídání připomenu obrazem střípky z jednoho letního příběhu…

Přeji všem poklidné a radostné prožití vánočního času a vše krásné v roce 2024. Děkuji za přízeň a Deník zde bude i nadále. Ku příběhům, potěšení oka i k zamyšlení… 🙏 … VíceMéně

+

Nevlídnem vlídně
…aneb poslední podzimní…

Ač v době psaní příspěvku sníh již hluboce zasypal krajinu, tahle poslední letošní podzimní vyjížďka, vesměs cestovní, vedla mě k zamyšlení…

***

Nelze si nepovšimnout výrazné inspirace Deníku v přírodě, její dynamice proměn a krás. V přírodě nalézám mnoho paralel i k životu v moderní a občas technokratické společnosti. Obracím se v ni ku regeneraci i vyjevení jiným mým aler egům. Ku zpomalení toku času, alespoň na chvíli. Inspirace mnohdy vyvstane ze zdánlivých drobností téměř nepostřehnutelných.

A nezřídka jsou přesah, význam a souvoslosti těchto drobností, ať jsou příčinou, či následkem, udivující, překvapivé a fascinující. A tak jako v přírodě, tak i v životě, existují věci mimo můj vliv. Kupříkladu typické klišé, pro koloběžkáře příhodné – počasí, či čas. Takové lze jen přijmout a soustředit se na věci, jež naopak ovlivnit můžu. Jsem to zejména já sám. Myšlení, přístup k životu a skutky jednotlivce spolutvoří realitu…
(A někdy i ty věci neovlinitelné nejsou tak čistokrevné a naopak někdy i ty věci ovlivnitelné nestojí za námahu vedoucí ke změně.)

***

Blátivá bahňačka je tady. A kdoví na jak dlouho. Doufám, že brzký zimní mráz ji vytvrdí, aniž vytvořilo by se Sněhem nesjízdno (příspěvek Deníku) jako loni. K tomu se přidává nelichotivá předpověď mimo slejváků i s riziky námrazy a sněhu po celý prodloužený listopadový víkend. Fuj! A tím nemíním akronym značící fantastické, úžasné a jedinečné.

Přesto, případně právě proto, proti přesvědčení předpovědi počasí, potutelně připravím přístroj ponejprve pro poježdění přírodou, poté pevným podkladem. Poučen předchozími prožitými patáliemi, považuji podmínky povětrnostní podstatnými. Plískanice, polostíny, poryvy, promrzlé povrchy, poprašek… Předpověď počasí prorokuje plné penzum příkoří pozdního podzimu. Po poledni pátečním polechtám páku plynu. Počátek pekla?

A tak se to má, projedu silnicí, polňačkou, protnu chapadlo lesa a dále polem s panoramaty Labyrintu vnořím se v něj ve ztracení. Bahňavá klouzačka v olysujícím se lese jest na hladkých gumách výbornou průpravou rovnováhy a současně postřehu. (Bude se hodit, zima je za humny, to ale koloběžkář zatím netuší.)

Mimo lesního řádění jest vyjížďka primárně přepravou. Mířím západní trasou podél mošnovského letiště na jih. Než minu runway, prozkoumám jednu ze záhadných odboček, jež jsem vždy míjel s tím, že si exploraci nechám na později. Ono později nastává právě nyní. Ukazuje se, že jde o účelovou komunikaci pro dopravní obsluhu polí. Docela nová asfaltka vede totiž do nikam a jest tak minisprintomístem. Proč ne?

Pokračuji dále směrem na Nový Jičín. Pohodová odpolední jízda je ryze cestovní, tedy mašina nahrazuje mi vůz. Vzhledem k relativní krátkosti vzdálenosti i dne, nehledím na spotřebu a nešetřím výkonem stroje. Těžkým prstem zdolávám štreku poctivou motoristickou rychlostí. A už svištím z Nového Jičína kopcem tam, kde lišky dávají dobrou noc. V cíli, již v teple, počínají se pozvolnou teplotní aklimatizací aktivovat nervová zakončení mých rukou a bolestí hořce zjišťuji, že čas otevřených rukavic již odezněl. Ono to totiž bylo jako s tou údajnou žábou v kotlíku se studenou vodou pod nimž se rozdělá oheň. Nebohý obojživelník si totiž ani nevšimne, že se zvolna uvaří zaživa, přestože z horké vody (za předpokladu, že měl by se jak odrazit) vyskočí. Jen u mě místo ohně s mrazem…

***

Chlupaté vítání s Lišákem Plyšákem & Smějínem. V sobotu oslava 195. narozenin, kdy má milá obdarovala mě mimo jiné stylovým tričkem. 😍 (Teda nikoli, že bych doháněl Metuzaléma, bylo nás na to více a z hlediska věkového průměru jsem stále ještě mladíkem. 😂🫣)

***

Nedělním brzkým odpolednem a očekávaným nevlídnem rozhodnu se prorazit již s plnými rukavicemi. Tohle je jízda, do níž se mi, než nastoupím na palubu, příliš nechce. Asi jsem již trochu zpohodlněl… Nebo možná zmoudřel? Leč co nadrobil jsem si, to sníst si musím. A tak vyrážím vstříc meteorologické nestabilitě. Zprvu jen mrholí a je chladno. Přes noc sice pár vloček spadlo, ale po sněhu dosud ani památky. Větší obavu však mám z ledovky, jež všechna média varovně prorokovala téměř až s razancí přicházející řidičské apokalypsy.

Navzdory věštbě jízda je pohodovou až za hranice města, kdy stočím se na silnici do silného bočního větru. S automobilem, jenž dojedu, to lomcuje řádně. Nakloněn výrazně vpravo, do větru, netroufám si jet ani o moc více než osmdesátkou. Přece jen pro případ poryvu, mimochodem hojně se vyskytujícího, držím se u kraje a nerad bych byl stržen pod kola hazardérů. Ok, o větru vyplašené rosničky nic neříkaly. Naštěstí má jízda na Štramberk netrvá dlouho. Tady se už schovám v členité krajině a zástavbě. Na pomezí Kopřivnice a Příbora zastavuji u kaple. V dolině je znatelně tepleji, než v kopcích, kde hlasitr hlásila se o svá práva paní zima. Sluneční paprsky nesměle protínají roztrhaná oblaka, přede mnou šikany a v kurzu směrem na Ostravu vznáší se nízko a do výšky temnota Mordoru. Děsivé, kam mířím…

Za Příborem jedu lesy, silnicemi, vesnicemi, klikaticemi i rychlými úseky. Opět cestovním moto tempem. Má olíbená východní trasa má své kouzlo, leč vnímám jej dnes spíše doprovodným. Brzy přijíždím k bludišti lesnímu. Oproti své o dva dny starší verzi působí temně, hole a chladně, zkrátka zimně. Je to tady, podzimu čas vypršel.

Po bahnitém trailování zastavím na chvíli u Stromu. Přichází osoba, muž, se dvěma psy navolno. Jeden si s vážným zájmem očuchává mou přilbu položenou na batohu. Odvolání psa psovodem, což je všeobecná slušnost v takových "rizikových" případech, se nekoná. Snad jej nenechá se mi do přilby vych… značkovat, napadne mě. Muž prochází okolo a pod fousem, tak abych to neslyšel, pronáší si cosi jako: "To neumíš chodit pěšky?" A rychlým krokem se vzdaluje. Aha, další takový frajer, pomyslím si. Nereaguji, neb vycítím přítomnost nízkého charakteru. Náladu si zkazit nenechám a ponechám osobu ve sladké zajetí vlastní malosti a nevědomosti. Ztratí se mezi stromy i se psy a s nimi zaniknou i myšlenky na nízkost. Zakrátko vydám se do lesního chladu k další sérii blátivých trailů…

Tentokrát jinudy než v pátek, rychle se přibližuji k městu. Polňačkou rozlehlou krajinou mířím do noci. Jako usínáním do sna…

***

V pátek, 17. 11. 2023, vlídně ujeto 45 km s maximálkou 89 km/h. V neděli,19. 11. 2023, nevlídnem 45 km a s nejvyšší rychlostí 91 km/h. Celkem za prodloužený listopadový víkend 90 km. Bronco si se mnou odkroutilo již 10492 km.

***

Epilog: A než tento příspěvek ve vší zaneprázdněnosti dopsal jsem, nasněžilo tolik, že vzpomínané nesjízdno zhmotnilo se. A ještě pořád sype! Inu, do určité výše sněhové peřiny neváhal bych, jen toto zdá se už býti za limitem kolobky. (Spíše se vymlouvám díky vlastní pohodlnosti.) Holt, minulý víkend, kdy sněhem to ještě šlo, na mašinu nezbyl čas a kdo ví, kdy zase vyjedu. O to více mlsně pokukuji po strojích s lepšími vlastnostmi do terénu. Leč stále trh nenabízí to, co bych já rád. Kupříkladu nesmyslně vysoký výkon tak, že mi nebude nedostačovat. "Ha, ha!" (Ironicky až sarkasticky.) A Hugo Bike S.E.N. na 20" kolech s vnitřnostmi Ječmínkova Cyberbiku by byl vskutku sen. Ach jo, a tak se rodí poťouchlé nápady. Inu, nyní jsem to pro podmínky povětrnostní odpískal a uvidím, zda odhodlám se pro brzké bláznovství na Broncu, či vyčkám si na příznivo. Zatím budu jen snít, aspoň doufám… … VíceMéně

+

Toulky prázdnotou

Dohasínajícím babím létem,
nekonečny vzdušných mas,
pavoučí dobrodružství letem,
jest posledního stříbra vlas.

***

V životě jsou okamžiky, jež dělí jej na před a po. Momenty tak významné, že jimi vyvolaná změna člověka i položí na kolena. Tyto chvíle jsou neodvratitelné. A tak zbývá jediné – jít dále, neb jakého smyslu mělo by zůstati ležet? A toť uvědomění si jest cestou a současně cílem k vůli vstát a znovu vykročit. Třeba jiným směrem, ovšem vždy kupředu. A někdy, jen někdy vyplatí se udělat pár kroků zpět pro skok vpřed. Ne vždy je nutno lpění utápět v tvrdošíjnosti.

Uplynulý měsíc tak pro mě byl náročný. Nejen co do agendy, již jsem měl hustě naplánovanou, nýbrž i tím, co život mi přinesl a jednou provždy změnil. Nastavil tak mnohé nově. Spánku pomálu a pak ještě méně, leč o vyváženost snažím se. K čemuž vědomí vlastní odpovědnosti za budoucnost mě žene dále a nedovolí polevit ve snaze dosáhnout již dříve stanovených cílů. A to o to urputněji a promyšleněji. Již není cesty zpět.

A tak, při všem tom vypětí, fyzickém i psychickém, mé koloběžkářské alter ego poskytuje mi útočiště. Místo nikoli úniku, nýbrž místo, kam mohu se vydat, srovnat si myšlenky, chvíli nebýt a zase být. Místo, kde vše mimo něj mohu vidět s nadhledem, z jiné perspektivy. Alespoň na chvíli.

Mé toulání prázdnem tak jest prostoročasem, kam jiná má alterega vstupují, jako nečekaný host. A přestože v těch chvílích jsem v nich přímo neúčasten, prolínají se v záblescích i delších spojitých částech v alter ego koloběžkářské. Kradou si tak mnohé z toho časoprostoru světočáry koloběžkářské pro sebe. Jako podhoubí půdou lesní prorůstá v kořeny Entů tvoříc společně symbiotický ekosystém, tak i má ega jsou častokrát nerozlišitelná. Tvoří jednotu, les. Koneckonců i to je jedna z krás a důvodů mé koloběžkářské existence. I proto sem tam se zapomene jinde, byť stále je sama sebou…

***

Ponejprve sobota, následujícího týdne neděle a třetího víkendu opět sobota. Scénář jest zprvu vždy stejný. Vesměs bez plánu, okolo poledne, či v brzkém odpoledni jedu se jen tak projet po okolí. Okolo komína. Různých komínů… A prvotního smyslu jízdám dodám návštěvami u mámy. Ať už ke smontování postele, jen tak na oběd, nebo posekat, letos nejspíš naposledy, ve vírech událostí po týdny zanedbanou přerostlou trávu.

A pak vytyčím si vždy ad hoc kolečko bez tužby jej celé vyplnit pečlivě, čitelně a v úplnosti jako úřední formulář. Ve flow sepne se automaticky funkce autopilota. Na vlákně pavoučím cesta sama dá mi směr, tempo i cíl.

V tom všem guláši různých eg, zážitky jako vítr by zanechával v lysinách podzimního lesa ve stránkách z roztrhané starodávné knihy. A někdy ani to ne. Občas jest písmo více či méně nečitelným, či naleznou se jen útržky příběhů. To proto, že alter ego koloběžkářské nevidí vše, ovšem tímto občas vidí i to, co mělo zůstat jeho zrakům skryto…

***

…a tak vyrážím. Do Běláče, na přesun a oblíbený trail Ariadnin, ani Labyrint nemohl jsem vynechat. Zprvu vskutku jedu prázdnotou….

…krajina běží okolo jako film, jenž nesleduji. Jako pozadí k vyplnění ticha velkého prázdného domu. Jako tóny pianisty v baru, kde nikdo jej neposlouchá. A přece tvoří komplement k prázdnu. Někde se začít musí…

…traily, traily, traily. Podzimní les je přívětivý teplými barvami. Nesčetněkrát nacvičené lesní pěšiny projíždím sebejistě. Připadá mi, že kdybych zavřel oči, jel bych bez potíží dále i poslepu. Chvilky radosti soustředěného vychutnávání si terénu…

***

…spojenými silami jsme s mámou postel složili a já si vysloužil chutný oběd…

***

… jízda je dosud dosud příjemnou, zasprintím si na sprintomístě a dále jedu progresivně. Pro ukojení touhy po ďábelském zrychlení páru elektromotorů v duetu neostýchám se plného plynu. A ani brzdy nezůstanou stále studené, intenzivně se chvílemi rozžhaví. Klikatá a vlnitá cyklostezka kombinovaná místy s účelovými komunikacemi je mi rejdištěm k vyjevení až rozpustilosti. Přesto se vší obezřetností a bezpečností. Je to paráda…

…chvíli relaxuji kdesi v polích na odpočívce, kde výhledem v pohoří Beskyd krajina bujaře oplývá…

…v Žabni u splavu na řece Ostravici zastavuji. Dosud jízda v myšlenkách i krajinou byla svižnou. Něco říkalo mi, že měl bych chvíli posečkat. A tak činím.

Na cyklostezce je občasný provoz. Náruč kouzel podzimu zlákala mnohé. Volné a přehledné úseky profrčím s obvyklou vervou. K míjení a předjíždění volím cyklorychlost a předvídatelnost. S upozorněním zvonkem, je-li třeba. Vesměs potkávám cyklisty, surikaty a koloběžkáře. Kdesi v zatáčkách lužního lesa na pobřeží Ostravice, kde zjara voní to svěžestí medvědího česneku, dojedu dva koloběžkáře. Zezadu jsou mi nějak povědomí.

Volný prostor. Cinknu a rázně předjedu jednoho. Zatáčky. Vyčkávám. Volno. Cink, plyn, šup a jsem před druhým, jenž dle výstroje zdá se býti koloběžkářkou. Další série šikan mě svede z jejich dohledu. Netrvá dlouho a vyjedu z lesa na louku. Nedaleko splavu nachází se posezení. U něj zastavím. Po chvíli dorazí ti dva. Taktéž brzdí.

Jaké to milé překvapení! Ukazuje se, že je to František a Renča, mimo jiné členové ostravského ekolobkového gangu. Naposledy jsme se viděli v srpnu, kdy odehrával se příběh Stíhání stínu. František jako správný gentleman byl Renču kousek doprovodit cestou na sever do její domoviny. A nyní tak máme nahodilý minisrazík, jenž mě vytrhnul z hlubin vlastního nitra. Chvíli klábosíme a okolo se sem tam mihne provoz. Poté přebírám od Františka štafetu a kousek jedu s Renčou výletním tempem. Netrvá však dlouho, na volném prostranství srovnám vedle, rozloučíme se a za rázného přidání plynu nechávám koloběžkářku za zádí…

…přijíždím do DOVu, totiž do Dolní oblasti Vítkovic, ostravských hradčan, bývalého průmyslového komplexu železného srdce Ostravy. Dnes, jak známo, technickou památkou, kde industriální torza v objetí pohlcujících přírodních sil nezůstavají napospas osudu. Nechátrají více než pro patinu. Svou živostí nenesou šimrání dobrodružství explorace hladových objektivů urbexerů, jakožto pachatelů neinvazivních lovů, tak i nechvalně proslulých sběračů kovů. Oba tyto živočišné druhy nutno rozlišovat. První mají můj obdiv, druzí opovržení.

Tato lokalita, mému srdci blízká, se proměnila a vyvíjí v nový komplex mnoha účelů. Kultura, umění, zábava, historie, vzdělání, poznání, společenská i byznysová setkání, příběhy a údiv nad krásou kulis minulosti. Vibrující život tomuto místu není cizí. Nemohu tak odolat ku setrvání pro pár snímků. Jen pár, ještě se sem vrátím mnohokrát. Dokonce i zítra a pozítří, byť v jiném alter egu. A tak na sebe nechávám působit mohutnost budov, rezavých konstrukcí i moderních úprav zdánlivě chátrajících celků snoubících industriálno s přírodou i modernou.

Leč hodina pokročila a můj čas se naplnil. Mířím přes lávku k Ostravici na cyklostezku. U jejího úpatí potkávám opět Renču. S podivem z opakovaného náhodného shledání se dovídám, že si udělala malou explorační zajížďku. Krátce na to se rozloučíme a jedeme si každý svou cestou…

***

…jiné alter ego vklouzne do popředí šikovností profesionálního photobombera…

Velké věci děly se v Ostravě. Mnoho odborníků ze sfér byznysových, akademických i veřejných, místních i zahraničních sešlo se po dva následující dny v metropoli moravskoslezské. Poránu pondělního slavnostně otevřelo se výzkumné centrum CEETe pod VŠB a poté navazovalo H2 Fórum právě v prostorách bývalého plynojemu Gong v DOVu dvoudenní konferencí největší svého druhu v republice. Bylo tak symbolickým završením jedné z etap.

Pilně jsme společně napříč sférami po několik měsíců makali na tom, aby sen mohl stát se skutečností, aby existovala vize, plán a strategie ku zrodu ekonomiky vodíkové v našem kraji. A návdavkem, aby jen keci v kleci z toho nezbyly a časem nevyvanuly, povedlo se nám dotáhnout prototyp a demonstráor H2 Tatry, oficiálně TATRA FORCE e-DRIVE, a představit jej přímo před Gongem. Mí kolegové a parťáci tak nezklamali a patří jim všechna čest. Modrá kráska těžkého důlního nakladače 8×6.2 je první vlaštovkou blízké budoucnosti. Sklidila patřičnou pozornost a ukázala nejenomže to u nás myslíme vážně, nýbrž i šikovnost a neutuchající nadšení místních.

Ó, jak přínosná a inspirativní setkání mě potkala, kolik nového jsem se dozvěděl a kolikero dveří se otevřelo, či zjevilo. Bylo to náročné, ovšem neskutečně mě to bavilo. Právě zde tvořila se budoucnost, přicházely nápady i příležitosti. Už jen to momentum, formát a rozsah události nás posouvá kupředu. A už tam jsme byli dále, k čemuž ani dnes na vavřínech neusínáme. Kdo ví, snad jednou, dříve nežli budu starým kmetem o berli, i koloběžkář, alespoň ze zájmu, okusí vodík v mašině. Vývoj chvátá kupředu, jako stíhat stín svůj zatoužil by…

…když tu jinému alter egu vyprchá energie a zapadne do neurčitosti ve směsici zpěněných myšlenek. Myšlenek naskládaných tak hustě, že jejich hmota snadno časoprostor koloběžkářský zakřivila…

***

…jízda zlatem. Vskutku. Barvy podzimu hrají prim. Stejně jako před týdnem, obloha hýří hávem blankytu. Hávem prošívaným zlatými nitěmi hřejivého slunce skotačího v lesích. Podzim zpívá maluji a já trailuji…

…krátce zastavuji u Stromu. Jízda byla překrásná a výživná. Větrem zatoulají se sem zbytky signálu a telefon se rozezní. Volá máma, že vyráží se psem na procházku. Jsem na cestě….

…mašina je rychlá. Jako mrknutím přesunu se na avizovanou trasu procházky. Po chvíli se setkáme. Přivítáme se a Drujík je evidentně nadšen. Jedu s nimi krokem. Povídáme si.

Právě jsme u mostu, když jakási paní naši diskusi přeruší a ptá se kudy kam. Velmi připomíná turistu, což v této části obce v tomto čase jest nezvyklým, exotickým. Dotazuje se na nějaký kopec. Mrknu, co tím míní a povídám, že to je Lysá hora v Beskydech. Paní nevěřícně kroutí hlavou. Nevím proč, pohoří je skoro za humny, a tak jí doporučím místo v okolí, kde je tuze krásný výhled.

S mámou a Druidou pokračujeme dále. Domluvíme se, že si objedu kolečko a připojím se v pozdější části trasy. Inu, a tak vyrazím na sprintomísto, do šikan a projedu několik obcí. Opět je dostihnu a to už není daleko k obědu. Dnes jsem přijel mámu jen tak navštívit…

…krajinou jedu si. Kolem vypuštěných rybníků, přes hráze, vesnicemi, poli a lesy, kde uchvacující výhledy v panoramata vzpomínaných hor a Moravské brány dodávají jízdě punc výjimečnosti…

…polňačka stáčí se do remízku. Jen zlehka jej líznu v údolíčku a vjedu do zde po deštích obvykle rozbláceného kolejiště. Beru to travnatější částí. Ta je čvachtavá a měkká. Tak trochu dočasný mokřad. Hladký vzorek pneumatik prokluzuje a mašina si plave. Normálka. Když začne polňačka opět stoupat, trakce se zvýší a jízda stane se pohodlnější…

…přijíždím do lesoparku klimkovických sanatorií. Rodiny, klienti a další návštěvníci korzují v hojných počtech stezkami a pěšinami mezi stromy a zajímavým parkovým mobiliářem vesměs ze dřeva. Mám to tady rád a magie podzimu místu dodává opět jinou atmosféru. Dnes zastavuji u moudré sovy…

***

Vzpomínám na ty krásné chvíle poměrně nedávné. Na chvíle, kdy s tátou jsme si povídali, kde se fajně jezdí. Po hvozdech, remízcích, hájcích, lukách i polích. On na bajku, po okolí blízkém i vzdálenějším, já na ekolobce. Traily jsme měli společné. Totiž ne, že by byl závodník, přesto objevil kouzlo, jež mu odhalilo horské elektrokolo. Tenkrát, když jsem mu jej vybíral, to tak bylo šťastnou volbou oproti městskému.

A tak jsme si vzájemně dávali tipy, vyprávěli zážitky, rady a zkušenosti jak to, či ono projet. Já, jakožto dávný bajker, jsem si tak uměl dobře představit rozdíly, přesto je mnohé stejné i pro ekolobku. A právě v tom to bylo zajímavé. Můj "vraždostroj", jak mašinu nazýval, tak alespoň zprostředkovaně poznal jako neméně sportovní nástroj. Koneckonců i o mé koloběžkářské alter ego se ku mému překvapení zajímal.

***

…a už zase řádím na trailech. Tyto chvíle svobody mysli i těla jsou vždy pohlcující. Vše je možné…

…z výšky snese se k pestrobarevnému koberci korun stromů. Pronikne v ně a v prostoru mezi těly Entů, lesa vládců, letí dále. Vlákno hedvábné, pevnější než ocel nese se vzduchem. Na jeho konci drobný pavouček visí. Cestuje letecky, jak je v této roční době jeho druhu zvykem. Neví kam, větrem rozhodne vzduch sám. Mine kmen a ještě jeden. Pod větví se mihne a zem se přibližuje. Je na finále. Ještě kousek a… Dlouhá pavučina zachytí se kdesi nahoře a obloukem strhne prudce zbytek s sebou. Hned na to, zachytí se o další překážku a pavouk v druhém oblouku o menším poloměru a tím i rychleji narazí na hliníkovou slitinu. Zastavuje. Popustí vlákno ze snovacích žláz a osm nohou dosáhne země. Konečně. Odcupitá kvapem do bezpečí škvíry mezi kořeny nedalekého Stromu.

Mé oko povšimne si pavučiny natažené od sloupku řízení po hranu decku. Má ruka zlehka bere ji a ta se přetrhne. Ano, je období létajících pavouků. Les podzimem stále žije…

…práce na zahradě pro mě byla příjemným relaxem. A též fuška, neb si trávník navzdory roční době a díky nečekanému teplu značně porostl v byť řidší než ve vegetačním období, přesto poměrně vysokou miniaturu džungle. Všehovšudy tak vyjíždím zpátky za setmění. Rychlovka silnicemi domů. Svistem už nocí neflákám se a jen krátce zastavím v Bělském lese, když si vychutnávám pár stezek a lesních dálnic jakožto tečkou za dnešním dnem…

***

Tak jako pavouk nesen větrem prázdnem v neznámo dobrodružství, tak i já světem projížděl zadumán ve své mysli. A až dosedne na zem k novému domovu, usadí se, aby přezimoval než zjara zeleň vyraší a les ožije v další cyklus. Jak zákony přírody káží. Ať už život přinese jakoukoli prázdnotu, vždy se najde dostatek toho, čím ji vyplnit. Stačí jen mít oči otevřené a koukat se kolem…

***

První sobotou, 21.10.2023, natouláno 53 km, maximálka 95 km/h, nedělí, 29.10.2023, 61 km s maximálkou 91 km/h a třetí víkend v sobotu, 4.11.2023, 36 km s nejvyšší rychlostí 89 km/h. Úhrnem 150 km a celkem na Broncu 10402 km.

***

Epilog:
Nějak to ve mě uzrává. Co s Broncem? Je třeba jít dále, a tak si říkám, že než přesedlám na elektrokrosku, či jiný stroj, snad ještě pár let mi zůstane. I započal jsem zvažovat upgrade baterie, kontroleru a kokpitu. Zkrátka příští generálku před létem nejspíš zaměřím na vnitřnosti a celkovou modernizaci. Naboostuji výkon, zvýším dojezd a vyměním díly spotřební i co bude třeba. Koneckonců rozměry i relativní lehkost Bronca, jakož i charakter stroje mi vyhovují. K čemuž tak ještě pohodlně vejde se do mého stávajícího příbytku. Jak laskavému čtenáři je již jistě dobře známo, mašina je tímto velmi zábavná, mi praktická a s rozličným užitím. Do té doby, než pustím se do projektu, ovšem čeká mě, mimo plánování, přípravy a investic, zimní a jarní sezóna. 😊 … VíceMéně

+

Na křídlech větru

Projíždím domestikovaným městským lesem. Zpevněný živičný povrch klikatí se do kopce mezi stromy. Rozrážím svěží podzimní vzduch jako zvlněnou hladinu oceánu. Když tu místy vrtošivý třepot drobných tyrkysových křídel s černými konci uputá mou pozornost.

Jinak smaragdově zelený pták s drobnými zlatavými znaky zařadí se radostně přede mě jako delfín ku přídi čajového klipru plujícího na zadní pasát pod plnými plachtami. Ostřím zrak na pestrobarevného drobného opeřence ani ne dva decimetry před stěžněm HMS Bronco. Co je to za druh?

Uhrančivým netypickým vzhledem působí cizokrajně. A vskutku je až hypnotizující. Ztrácím se a na okamžik jako letěl bych s ním. Vesmír s tím změní se a ta chvíle připomíná surreálný sen o létání. Jen tak, bez ničeho. Asi někomu ufrnknul, pomyslím si, když vrátím se do reality. Zdá se, jako plachtil by na vzduchové vlně mé plavby a…

Pozor! Skoro až vykřiknu, když pernaté stvoření v letu zavrávorá. Nejedu nijak rychle. Srovnal jsem již dávno tak, aby jsme strávili pár krásných chvil spolu. Všímám si, že působí poněkud omšele. A zase! Ještě párkrát uhne nastranu a vrátí se, když oddělí se a přistane s elegancí Rampy McKváka poblíž kraje stezky.

Zastavuji a pár metrů se vracím. Vskutku musel někomu uletět. Zdá se, že sil nemá mnoho a buď schází chladným počasím, nemocí, zraněním či stářím. Leč než stihnu se přiblížit, poodletí kamsi zpátky na druhou stranu. Běžkyně, jež mezitím minula odstavenou mašinu a poté mě, si všimla čehosi v křoví, kam pták přibližně mířil. Vracím se pro stroj, otáčím a sjedu kousek níže. Těsně předtím, než zeptám se ji, zda nezahlédla mého náhodného spoluletce, obnoví klus a mizí z kopce. Vejrám do křoví. Po ptáčkovi ani stopy…

***

Tak začala má sobotní vyjížďka a v duchu plavby i letu nesla se celým víkendem typického podzimu. Symbolismus tohoto shledání jest příhodným.

***

Je po poledni a opouštím Bělský les. Přesun ulicemi i silnicemi dovede mě k trailu Ariadny. Počátek, jak laskavému pravidelnému čtenáři je již zřejmé, je pozvolný. Stezka nejeví se nikterak obtížná. Když utopí se v hloubi lesa. Roztodivné síly pokřiví ji a fyzikální zákony diktují exotické chování časoprostoru. A tak, ve flow ponořen, zdolávám fíčury i nástrahy trailu s obvyklou vervou, jistotou a šarmem. Tedy alespoň mi to tak připadá. Ať je to jakkoli, jisté je, že si to užívám.

Labyrint zjeví se v pestrobarevných odstínech podzimních. Členitá linie na horizontu od nevidím do nevidím roste v mohutnou trojrozměrnou stěnu, když polem mířím k temnému portálu do neznáma. Vítr načechrává paže Entů a z jejich kabátů, jako švitořivá hejna pěvců, odletují lístky palety impresionistického malíře. Les ztrácí sil, neb chystá se ulehnout ke spánku zimnímu. Jako branou v onen svět za rozstřiku blátivých kaluží vpluji v moře klidu. Tlumené šumění nad hlavou a všude okolo doprovází jej melodie brázdy mé plavby v prohlubujícím se moři oranžovějící žlutě. Traily Labyrintu vedou mě v ústrety nirvány lesní jízdy…

***

Kam
života lesu již jen pomálu zbývá,
ptačí hlas v listu šumění splývá,

tam
jednou přejde temnoty čas,
ve světla znovuzrození zas.

***

Bludiště pustí mě v putování dále. Zastavím se u táty a jen Bůh v tu chvíli ví, že alter egu koloběžkářskému je tomu naposled… 🖤

***

Svistot silnicí, polňačkou a silnicí a zase, města i vesnice. Vítr, kam se podívám. Neváhám. Vždyť pluji dále, dnes v neznámo. A už dost silnice, nebaví mě. Nebo? Stoupající klikatice zábavy přede mnou! Leč průvodce na řídítkách vede mě na zcestí. Ba ne, trail? Ano!

Chvíli projedu polem i lesem a už opět na křídlech větru nesen, kopci chvátám v hůrky větrné. Tam, kde tiché vrzání dřeva ve vzduchu tance popěvuje zabržděný mechanismus lopatkového kola prastarého mlýna větrného. Více než o kousek sem a tam se nepohne. Kovová oblaka visí nad krajinou jako řádky slov ještě nevyřčených. Se stébly si ruka neviděná pohrává. Poetika okamžiku…

Kam mířím však? Kde cíl jsem si stanovil? Vítá mě výhled skrze město na kopec zámku fulneckého, jež prvně pokořit hodlám. Opět neváhám, neb strach jen v bojácném hlodá. A tak malými koly zdolávám náročnější kamenitou cestu vzhůru až k žlutavé monumentální stavbě minulosti.

Klesám a krajinou putuji, projíždím jakousi skoro až chatovou osadou. Nečekané. Na chvíli u mlýna vodního zastavím jako tenkrát, v jinošských letech. Tady to znám a tehdy s dobrým přítelem vstoupili jsme i dovnitř, neb on majitele znal.

Leč toto vše jest zajížďkou zamýšlenou. Dál v cíl dnes hlavní vydávám se. Cesta ještě dalekou jest. Energie ubývá. V hůrkách větrných i jinde jízdou svižnou jsem většinu jí již prožil. I připojí se na chvíli dva dvoukoloví burácející se oři, když jedu už jen rychlostí cyklistickou. To proto, že nechal jsem se pohltit a unést…

Předjede mě první, druhý srovná se s mým bokem. Prohlíží si mě. Mlčí. Vyzývá mě snad, s už skomírajícím letcem větru k závodu? Nejspíš nikoli. Stráví se mnou pár chvil a zmizí v zatáčkách přede mnou.

Mezi rozestupujícími se lesy nekonečnosti a mé mírně rostoucí nervozity, zhmotní se panorama kopce Starojického hradu. Srdce nadějí zaplesá. Objíždím pahorek sem tam vesnicemi a pak v město. Poslední krpál táhnu se vzhůru i očima. Každé zvolnění stoupání jest radostí chvilkového vysvobození ze spárů gravitace. Mašina protestuje chybovými hláškami o vybité baterii. Nejprve vážností stupně prvního ve výstrahu, pak, s citlivým postupem vzhůru, přidá i druhý, konečný. A tak na poslední výpary již jen krokem a stroj prvně cukne ztrátou tahu přesně na metr v cíli. Dokázal jsem to!

***

Vítání chlupaté s Lišákem Plyšákem & Smějínem. Tolik radosti! Spolu i se svou milou strávíme noc i části obou víkendových dní tam, odkud pochází.

***

Je nedělní odpoledne. Po propršené noci i ránu nastupuji na palubu. Den jest zcela odlišným od včerejšího. Slunce teple hladí krajinu a obloha je vesměs jasnou. Idylka, dalo by se říci.

Sjíždím z kopců lesem prosvětleným teplými barvami. Krása podzimu jako poupě zjara rozevírá se před mýma očima. Srdce plesá radostí doznívajícího léta a zima jeví se vzdálenou. Na úpatí lávkou překonám silnici na cyklostezku vedoucí náspem bývalé železniční trati. Je prázdná, a tak neváhám popustiti plynu tak, abych jel svistem. Obezřetností však oplývám, neb místy naváté spadané listí skrývá ve své podmáčenosti zrádnosti.

A tak dorazím do malého satelitu podhorské obce Mořkov a odtud nasadím vysokou rychlost až do hlavní usedlosti. Do Beskyd tentokrát nemířím, nýbrž ke kompostárně, kde na přilehlém cvičáku má milá právě trénuje klienty s jejich hafany. Výhledy na pohoří i do krajiny jsou na tomto pahorku překrásné. A když vítr nejde nevhodným směrem, ani kompostárna svěžest vzduchu nenarušuje.

Zdržím se pouze krátce. Spustím se opět dolů a nasadím progresivně sportovní tempo na křídlech větru malebnou silnicí klikaticí se v kopcích podhorských. Ano, přesně tudy vedla má letošní spanilá jízda Tatrou 52 z roku 1931 zmíněná v příspěvku Deníku "Slunce září i v září". Nemohl jsem si těch krásných chvil odpustit a znova je neprožít…

***

Krpály odvážně vyjeté na trojku, kdy vnímal jsem pozorně klesající rychlost i otáčky čtyřválcového vzduchem chlazeného boxera z třicátých let minulého století a odhadoval, zda za zatáčkou bude nutno podřadit. A zdá se, že už to mám trochu v rukách, neb letošní rallye Beskydy mi stařičká tatřička vítězoslavně nikde a nikdy nechcípla mou vlastní nešikovností a nezkušeností.

***

Vzpomínám na události před šesti týdny, leč s Broncem trasu zdoláváme mnohem rychleji. Veřovice lízneme, Ženklavu protneme a výhledem na štramberský kopec Kotouč se kocháme. A jako tenkrát s pompou a pozorností okolí, tak dnes bezslyšně pod výkonem elektrickým ve flow dorazíme do davného rodiště veterána Kopřivnice až k automobilce Tatra a nedalekému muzeu nákladních automobilů i s nesmírně cennou Hlachovou sbírkou. Hned vedle jest unikátní depozitář, kde na odiv se dává přenádherná Slovenská Strela na kolejích jako tenkrát v roce 1936. Krásná chvíle.

A už mířím poněkud zpátky. Ještě není čas jet domů. Nyní vydávám se městem Kopřivnice volně prolínající se v město Štramberk. Okolo botanické zahrady, rozkopanou ulicí, kde nejuzším místem na šíři chodce projedu krokem až do historického města známého roubenkami, městskými domy na náměstí a středověkým hradem s věží Trúbou na jednom z jeho kopců. Do jednoho z nejkrásnějších míst mému srdci blízkých.

Dávné vítězství štramberských křesťanů nad mongolským vojskem 8. května 1241 připomíná místní sladká pochoutka Štramberských uší, jejichž perníková vůně line se náměstím, jímž projíždím. Legenda praví, že Tataři usadili se na úpatí Kotouče a po noční bouři místní prokopali hráze rybníka a vojenské ležení vytopili. Po opadnutí takto vyvolané povodně prý nalezli pytle s nasolenýma lidskýma ušima, jež nájezdníci zamýšleli doručit jejich chánovi coby důkaz dobyvačných úspěchů. A na paměť této události pečou se Štramberské uši.

Leč dnes na mlsání nechám zajít si chuť, stejně mám batoh plný, a tak z náměstí vydám se okolo kostela vzhůru do úzkých klikatých uliček lemovaných roubenkami. Prastaré nerovné ulice vykládané generacemi vyhlazenými nesourodými kameny mohly by zdáti se nepřekonatelné malým kolům. Není tomu tak. Bronco zdařile bez okolků a váhání vynese mě až k jedné z hradních bran.

"Cuius regio, eius religio." Hlásá nápis brány na uvítanou. Volně přeloženo; koho země, toho víra. Právní princip náboženské svobody ukotvený v augšpurských a vestfálských mírových dohodách. A v přeneseném významu má i dnes něco do sebe. V tomto hesle tak je jakási nadčasovost.

Hrad dobyt! Samozřejmě metaforicky. Vítr neustává, na vrcholu u úpatí Trúby je ještě urputnější. A tak si v jeho objetí vychutnáváme přesto hřejivé sluneční paprsky babího léta. Široké a daleké výhledy podzimní krajinou vynikají prostorovým dojmem díky kontrastům měkknoucího světla dne dopadajícího pod úhlem. Krásné chvíle.

Den se krátí. Tento pocit jest první vlaštovkou mé blízké budoucnosti. K delšímu kochání se nezdržuji a nastupuji na palubu. Ani sjezd kamenitými uličkami mezi roubenkami stroji nečiní potíže a za chvíli jsem na silnici. Opět skrz Kopřivnici mířím do Příbora za přísného řezání šikan prázdné cyklostezky v lukách a polích mezi kopci. Nádhera. Projedu městem až na periferii, polňačkou proniknu do lesa a oblíbenou trasou vracím se na sever.

Užívám si jízdu ve flow. Svoboda letu krajinou je pohlcující a návyková. Obce, luhy i háje. Nehrotím to, ani neflákám. Cestovně a progresivně. A už sjíždím polňačkou do gravitační studny Labyrintu. Jeho mocná přitažlivost již zdálky pokřivila mou trajektorii v zajížďku. Má mysl jakoby s ním v mocném provázání počítala. Touha po terénu je v tuto chvíli silnější než cokoli jiného. A je to tady. Celá soustava stroje a člověka pracuje jako ta zvláštní činka těžišť. Trailem opět nořím se ve vlastní nitro i hlubiny širého hvozdu…

"Rychlovky jsou fajn", poslední příspěvek Deníku znova prožiji a vypustím do světa z pod horizontu událostí temného lesa u Stromu. Je zvláštní, jak hluboko se lze ponořit do vlastních myšlenek a vidvidních vzpomínek minulosti, tedy o týden zpět v čase. Toto místo na mě vždy působí jako by se nacházelo na konci nekonečného trailu. Jedinou otázkou je, jak se vrátím zpátky?

Cesta ven vede skrz oddání se lesu. Jest cestou kupředu a jinudy. A tak synergickou symbiózou člověka a stroje v koherenci s terénem okolního univerza proplouvám a prolétám skrze mříž sloupoví kmenů již plešatějícího hvozdu. Splynutí a rozplynutí se je dokonalé. Záhy zjevím se na polňačce. Mohutná stěna Entů připomíná vzdalující oblaka v atmosféře Země a já jako vydával bych se na dlouhou a dalekou cestu kosmem…

Leč než tato představa nabyde podrobností a promítne se do příběhu na nejasném rozhraní fantasie a skutečnosti, pohltí mě temnota stínů lesa do nějž právě jsem vjel. Prožitek jízdy za lehké transcedentnosti na vlnách fantastična mé mysli jako definici bytosti putující vesmírem, propojení se strojem i okolím ve flow. Toť jsou základní atributy, jež přetrvávají i nyní, když v rychlosti svištím nejprve asfaltkou, říznu šikanu na kamenitou lesní dálnici a za četných spršek svršku zdolávám nástrahy i za hranou adheze pneumatik.

***

Slunce k horizontu se sklání,
tvoříc v hvozdu temnotu,
zlatými žilami se jí brání,
štěkotem na pošťáka u plotu.

Na křídlech větru nesené,
prozařují stromy lesem,
v kontrastech stínů vnořené,
ptám se, a já kde jsem?

***

Vžum… Hladká melodie úpěnlivě pěná elektromotory je doprovázena hlukem větru a pneumatik prodírajících se nerovným kamenitým podkladem. Světlo lampy palubní proniká v dáli. Ve stínu skrývá se dolina přede mnou a v ní zatáčka doprava a vzhůru. Brzdím na hraně smyku přesně na poslední chvíli. Dole mám právě tolik rychlosti, abych zprvu ještě hladce točil. Jako letěl bych nad zemí, když cítím pod koly valící se kamení. Teď! Ihned, když začne se šikana otevírat, točím kontra pod plynem. Záběr je okamžitý a mohutný. Stroj vystřelí vpřed za odhazování štěrku a šutrů doboku a vzad. Jízda je vskutku libovou. Krásná chvíle.

Tak jako říká se, že vše krásné jednou skončí, tak i já opustím les. Mířím dále silnicí, vesnicí i městem. Zanedlouho jsem v Ostravě. Ponorem v Bělský les snesu se ku chvíli meditace, motlidby a rozjímání u lesní kaple. Usoudím, že s konci krás nesouhlasím, neb ty nové jistě přijdou. Třeba nečekaně a na křídlech větru jako ten zvláštní pták…

***

V sobotu, dne 7. 10. 2023, plavbou 72 km s maximálkou 89 km/h.
V neděli, dne 8. 10. 2023, letem 62 km s maximálkou 88 km/h.

Úhrnem na křídlech větru za víkend 134 km a celkem na Broncu 10252 km.

***

Epilog:

Jsou věci mezi nebem a zemí. Vyjížďka jako byla by symbolickou předzvěstí smutné události, jež krátce po ní nastala. Proto psala se mi do Deníku z větší části těžce. To aby zármutek nezanechal na ni mnoho stop a byla podána co nejvěrněji.

Leč první část úvodní s nadpisem byla již zcela hotova před tím, než Smrt zhasila jeden z plamínků mému srdci nejbližších. Plamínek, jenž hořel pro mnohé a svým teplem a světlem naplňoval a změnil svět kolem sebe k lepšímu. Dříve, než stihnul splnit si své sny jen sám pro sebe.

Spravedlnost je jen konstrukt lidské mysli. Pohádka… To neznamená, že nemáme být spravedliví. Pouze to, že bylo by bláhové spravedlnost očekávat ode všech, vždy a všude. Jediná spravedlnost je z vlastní vůle člověka. Upřímná a pevná tím, jak žije a koná.

Budiž toto slovo úvodní, jako tiché memento, nezměněno. … VíceMéně

+5

Rychlovky jsou fajn

Počasí tohoto víkendu bylo jako přes kopírák shodné s minulým. Přes týden pracovní letní pařáky, sobota uplakaná, neděle vyjížďce vhodná podzimem. Přirozeně nečekám již podmínky povětrnostní příznivé kraťasům a krátkému rukávu, přesto doufám v podzim obdobného ražení jako loni.

Období proměn přírody, krásy, zalité měkkými slunečními paprsky tepelně výhřevnými přes den, ranní a večerní přízemní mlhy a tajemné noční dojezdy temnými hvozdy. Toť v poetice splynutí s krajinou a rozplynutí se v lesích a tím oceánech inspirace. Mé koloběžkářské alter ego je tudíž naplněno mírem a smířeno s pomalu blížící se zimou. Leč s přáním si štěstí dlouhého babího léta…

Nízké teploty již vybírají si daň na maximálce a postupně i na dojezdu. Byl-li bych pouze alter egem koloběžkářským, zdálo by se mi, že nastává období kratších a rychlých vyjížděk se značně vyšším poměrem těch blátivých. To neustálé zdlouhavé čištění bývá zkrátka otrava. Co se dá dělat? Jak se říká, bláto, dokud se vše hýbe, co hýbat se má, chrání a konzervuje. A také, kdo se bojí, nesmí do lesa. A tak se koloběžkář vyhoupne na palubu stroje i třeba v čerstvě napadaném prašanu. Jen snad sníh má ještě času dost a budou jej předcházet jízdy, o nichž zmiňuji se výše. Koneckonců krátké rychlovky mají své kouzlo a na jednu takovou jsem se právě vydal…

***

Stroj dobit. Vybrané prvky vyčištěny a promazány, kde třeba. Gumy dofoukané. Předletová kontrola v pořádku. Výstroj i výzbroj plně připravena. Jde se na to! A tak vzlétám nedělního odpoledne v okamžité jednotě se strojem.

Trailovačka nesmí chybět, proto z města razím v les a rozcvičím se na šotolinové lesní dálnici s občas většími šutráky. Loni jsem právě zde chytil kámen do předního kotouče. Ta jizva mu zůstala až do konce životnosti… Labyrint je už nedaleko a jeho přitažlivosti se poddávám. Jako obvykle.

Očekávání, vášeň, adrenalin, štěstí a rychlost krajinou. To jsou pocity, jež doprovází mě v kličkách lesního bludiště. Houpavá, kořenovo-šutráková uzounká stezka z udusané hlíny hustě osázená špalírem Entů vede mě. Obvyklou technikou je práce s těžišti ve smyslu činky, jak popsáno v příspěvku "Fantazií vesmírem, vesmírem fantazií", aplikovanou do všech tří rozměrů. K čemuž hmatem pneumatik cítím průběh trailu. Pohodlně, bezpečně a rychle. Vnímám les a jízdu vskutku všemi smysly…

Krása toho pohybu, splynutí a rozplynutí se, a tak naplnění mé duše radostí z progresivní jízdy v pomalu podzimním lese. To jsou klíčové atributy a důsledek, když zastavím ku chvíli odpočinku na tradičním místě u Stromu. Odtud zamířím na sprintomísto. V obdobném modu operandi, jen s rozdílem vyšší tuhosti v nohách a menšího zapojení zatáčení skrze řídítka. To je nezbytné v technickém terénu, leč u jízdy rychlejší, a zejména na zpevněných površích, je mnohem efektivnější řízení přenosem váhy. Je to dynamický systém technik v prostředí okolního univerza.

Sprintová trať vykazuje provoz, proto chvíli počkám. Přesto jedu na dva "vžumy", neb kdesi v půli se najdou pěšáci. Nu což, stejně jsem, vzhledem k nízké teplotě, neočekával pokoření osobních rekordů. Bronco je zkrátka línější, což je dobře znát v jemných nuancích zrychlení. I tak neváhám. Pokračuji dále v polích kamsi do nedalekého města. Progresivně. Brzda, plyn, jak se říká. Plán je rychlovka k přehradě Olešná a zpátky. Spotřebu tudíž neřeším a jedu si jak chci. Tak, abych si těch pár kiláčků užil dosytosti.

A tak chvíli setrvám u kaple s výhledem na Beskydy. Od okolostojícího páru oddělí se muž a kráčí ke mě. Je to zřejmé, zajímá jej mašina. Je motorkářem a z diskuse vyplyne jeho uznání této formy mikromobility, i když to zatím nezkusil. A není to poprvé, již dříve mi kamarád motorkář, jenž tehdy disponoval shodným typem mašiny, potvrdil, že to má motorce sakra blízko. S pánem závěrem pomluvíme neohleduplné sdílenkáře a rozloučíme se. To tak je. Vždy se v diskusi snažím šířit zodpovědný přístup a sdělit to podstatné, co tazatele zajímá, aby, pokud zatouží po ekolobce, nešlápnul vedle. Ten trh je dnes již obrovský a najít vhodný stroj vyžaduje více než sáhnout po tom prvním, co zdá se vyhovující.

Obvykle jel bych přes Hukvaldy, tam jsem ale byl nedávno a netoužím mrcasit se kdesi v objížďkách a stát dlouze na přenosných semaforech. A tak volím prázdnou cyklostezku s houpačkou a šikanami. Rozhledy umožňují to, jak se říká, ohulit. A ani poté, když povrch se zhorší na paralele k dálnici D56, nehodlám nesvištět. Stačí jen změkčit v nohách, u velkých děr a nerovností prudce zbrzdit, překonat je a hned na to plnej knedlík na cílovou rychlost motoristickou. Jedu dnes přece progresivní rychlovku, nebo?

Olešná. Někdy si říkám, že se všemi těmi kudrlinkami a zajížďkamy je to vše daleko, ale ono ne. S jasným cílem dá se dojet rychle a přímo. Leč ani život není takový a tyto paralely vyjížďky a života jako cesty jsou mi typické. Čím víc jiná má já a ekoloběžkářské alter ego odděluji, tím víc mě to táhne zase dohromady.

A tak mnohdy se prolnou příbězích, zážitcích a zejména v myšlenkách, neb jsou v jakési celkové rovnováze, byť okolo ní fluktuující a volatilní. Všechna má alter ega jsou tak dílky, ač ne všechny, jež tvoří mě. Deník tak zrcadlí mnohé, mnohdy mezi řádky a s významy často nezřejmými. Jako byl by střípek skleněné desky hologramu, jež při správném nasvětlení vhodným laserem, zjeví, skrze svou difrakční strukturu měnící vlnoplochu světla, celý trojrozměrný obraz jako skutečnost byla by za oknem, jehož pouhý kousek jest koloběžkářským alter egem. Jen co jest potom skutečností?

Zamyšlení, rozjímání a vychutnávání si posedu na turistickým atrakcím vzdáleném, klidném travnatém břehu přehradní nádrže, za tiché přítomnosti opodál kvasících rybářů a pohledu na téměř zrcadlovou hladinu v hřejivém pozděodpoledním slunci jest tak osvobozující. Těžkosti přízemní na chvíli mizí a úhybem myšlenek jinam mohu se později vrátit k nim a nahlédnout je z jiného úhlu. I proto jezdím…

A když již je po páté odpolední, vyjedu svižně do Frýdku-Místku. Dorazím k autobusáku, projedu parkem a jsem na cyklostezce po proudu Ostravice vedoucí do Ostravy a pak dále. Taková páteřní cyklotrasa regionu, jedna z nich. Provoz je sem tam hustší, jen vzhledem k již podzimní teplotě a nadcházejícímu večeru nikterak porovnatelný s letní víkendovou špičkou. Zejména mimo obce je de facto prázdná. Dá se tak jet progresivně, leč s maximální obezřetností vzhledem k nečekanému a ohleduplností k ostatním, jakou já sám bych rád očekával.

A když už snad mohly by nastat zmatky, ještě dříve zmizím. To třeba tak, když po upozornění zvonkem a ujištění se předjedu cyklistu, naberu náskok, abych jej ani neomezil, prudce přibrzdím o trochu více. Téměř do zastavení s efektním písknutím na zadní pneu, neb v prudké zatáčce rozcestí v úzkou odbočku, kam hodlám jet, zpozoruji cyklistky a než dorazí na křižovatku, klopím ostře na pravou stranu, jako téměř bych padnul na bok, a opatrně mizím než jezdec za mnou vůbec dorazí. Právě provedený manévr byl jistý, bezpečný a zářným příkladem toho, co snad mohlo by se zdát někomu neznalému nebezpečné. Ve skutečnosti ovšem v každém okamžiku bylo možno mašinu zcela zastavit dříve, než došlo-li by ke kolizi, ba dokonce ani omezení ostatních nehrozilo. Manévr musel však býti proveden přesně, bez váhání.

Cestou do Ostravy ještě zastavím krátce v Žabni u splavu na Ostravici. Místo má své kouzlo a beru jej jako takovou odpočívku v přírodě. Večer máme návštěvu, započnu tedy vysílat svou polohu k indikaci příjezdu a mířím domů. Dnes dal jsem si fajn rychlovku…

***

Nedělní rychlovkou, dne 1. 10. 2023, najeto 57 km s maximálkou 95 km/h. Celkem na Broncu již 10 118 km. Nejenom rychlovkami. 😉

***

Epilog:

Den po vyjížďce, pondělí. Rok Deníku. "Hépy brzděj!" 🥳🎂🍾🥂🍻😄

Ano, už celý rok mě to drží. Od prvního příspěvku "Ve větru už poletují draci…" ujel Deník písmem i obrazem docela dlouhou cestu. A já zážitky a myšlenkami…

Tímto bych rád poděkoval čtenářům pravidelným i občasným, jakož i těm, kdo zkouknou pouze fotky, či jen projdou okolo a zastaví se, zamyslí… Slov podpory, zajímavých rozhovorů a vůbec mnohých z reakcí si moc cením a Deník je už tak nějak i pro laskavé čtenáře, nikoli jen pro mě samého. Přeji Deníku, nechť oslaví i druhé narozeniny. ❤️

A že jsou texty delší? Škoda, že čtenářů není více? Nemyslím si. V jedné z reakcí na toto, napsal jsem:

"To tak je. Dnes je doba rychlého konzumování informací, k čemuž je FB ideální platforma. Ano, jdu proti proudu, jen táži se proč ne? Zprvu porůznu ve skupinách, pár fotek a řádků. Stále více i pro sebe, jako relax. Tak texty rostly. A před rokem, založil jsem blog mého koloběžkářského alter ega. Experiment a samostatné 'skladiště' příspěvků. A hle, ono se našli lidé, kteří čtou příspěvky pravidelně a prožívají jízdu se mnou. A bez nich? Asi přestalo by mě to bavit a psal bych do šuplíku, kde za ta léta uloženo jest již mnoho z mé rozličné tvorby. 😉" … VíceMéně

+

Někdy je to o štěstí…

Někdy je to o štěstí,
když nesou se zvěsti,
o slunci, větru i dešti,
a vyjížďku jen věští.

Někdy je to o štěstí,
když nedostane pěstí,
ni od člověka, či robota,
nýbrž samotného života.

***

A již přišel podzim astronomický. Planeta Země padá ke Slunci. V měřítku vnitřní Sluneční soustavy je zřejmé, že hvězdu mine v periheliu, jako koloběžkář škarpu v zatáčce apexem. Ano, v rozporu s intuicí je Země v zimě její severní polokoule Slunci blíže nežli v létě. To tedy nemůže být a ani není příčinou podzimu. Skloněná osa zemská, jež zachovává se při ročním oběhu kolem Slunce, a tvar planety, způsobí v mé zeměpisná šířce více stínu než světla během cyklu dne. K čemuž tímto též tok sluneční energie dopadá na větší plochu ve srovnání s letními měsíci. Důsledky pro pozemšťana jsou zřejmé. Kratší dny, slunce níže nad horizontem a méně hřejivých paprsků. To jest příčinou změn ročních období. 🌍

Cyklus přírody mírného pásu je neúprosný. Příroda vnímá a chtě nechtě pomalu připravuje se na zimu. A není to tak jednoduché, jak mohlo by se zdát. Ba naopak. A tak různé další vlivy atmosféry, oceánů a vůbec celého ekosystému stále budí dojem léta, leč světelné podmínky hrají prim. (Přesněji nejen světlo, ale celá šíře elektromagnetického záření, zejména pak světlo a infračervené záření.)

Tento letošní trend září, kdy tváří se býti stále mládo srpnem, jako trpělo by krizí středního věku, mi k vyjížďkám vyhovuje. Léto mám rád, tedy letní podzim. Babí léto, chce-li laskavý čtenář. Jen babí vlasy letos dosud jsem ještě nepotkal. Léto ovšem nebylo případem uplynulého víkendu, jenž dal mi ochutnati nefalšovaný podzim dílem studené fronty.

***

Nerozhodnost počasí jest vždy ošemetná. Vyjet, či nevyjet? Už dávno slíbil jsem si a zařeknul se pekel povětrnostních. A neděle bez plískanic jeví se mi vyjížďce vhodná. Naštěstí.

Vyrážím ponejprve směrem na jih. Z Ostravy silnicí před bránu Labyrintu. Tam, kde užíval jsem "Krásné chvíle"… Téměř dva měsíce uplynuly od mého posledního navštívení trailu houpavého začínajícího krátkým a prudkým sjezdem do údolí.

Místu jsem se vyhýbal, neb mnohé popadané stromy na trailu jej zneprůjezdnily. Snad už dnes lesníci popadané kmeny dávno zpracovali a nenechali je napospas osudu, jak je nyní trendem k podpoře přirozenéch biotopů. Vskutku, z tohoto polomu, domnívám se, nebudou všichni padlí Enti třeba a bylo by tak fajn, kdyby aspoň stezka malebná byla obnovena.

A tak bez zaváhání pouštím se dolů v záklonu, za táhlých smyků zadní pneumatiky ke zbrždění mého sestupu hrnoucí tak před sebou val lesního harampádí jako morénu horského ledovce. A už jsem dole, přes lávku a vlevo do vlnité klikatice mezi stromy povrchu mírně navlhlého. Svištím.

První v půli zlomený strom je stále na místě a dává tak tušit, co bude následovat. No jasně. Za pár okamžiků dorazím k dosusd nezměněné sérii několika set metrů popadaných velikánů. Jakoby zemětřesením zhroutil se kdysi starodávný řecký, či egyptský chrám, jenž předtím nesen byl masivním sloupovím. Prodírám se prošlapanými cestičkami, jež za tu dobu vznikly po stranách mezi zbývajícími do výšin tyčícími se kmeny, hustými mladými stromky, křovinami a ostružiním. Poutníci i zvěř cestu si najdou. A i pro mě je to tak jednodušší. Naštěstí.

Jakmile zdolám překážku je již další plavba tajemnem Labyrintu hladká. Navozuji opět flow a peláším hlava nehlava lesem téměř lidupustým. Nebylo-li by hlasitějšího zvuku spadaného listí pod pneumatikami a místy opět mírně zřetelnější palety podzimních barev, namísto dříve sytě zelených odstínů porostu, v kombinaci s chladnějším počasím, myslel bych si, s výhradou teploty, že je stále parné léto. V hloubi lesa, jakoby ovšem stále panoval lesní skřítek s velkou zásobou zelených barev a snažil se je na poslední chvíli využít. Zvláštní pocit, ta nejednoznačnost ročního období. Mnohé z tohoto dojmu též jistě mají na svědomí čerstvé vzpomínky na teplo právě uplynulých dní.

Traily, pěšiny, lesní dálnice, volím obvyklou trasu z tohoto směru až ke Stromu. Terén důvěrně znám, vím kudykam a jak. Paráda. Fyzická aktivita v klidu lesa je balzámem na duši. Obdobně jako krátký odpočinek, jenž na oblíbeném místě vykonám. A stává se pomalu tradicí, že příspěvky do Deníku postuji z těchto hlubin Labyrintu, když podaří se signálu proniknouti až sem.

A tak "Fantazií vesmírem, vesmírem fantazií" znova v mysli prožívám, když text i fotografie prolétnu očima a dokončím. Mám tady k tomu inspiraci. Přičemž si uvědomím další rozměr toho, když si zážitky a poznatky z jízdy zapíši do Deníku. Nejen, že myslí vrátím se tam, nýbrž též vtisknou se mi popsané techniky ještě hlouběji pod kůži a já o to více je využívám a piluji. Poznat, pochopit, rozumět, konat a dále se učit a zdokonalovat. Tím jdu štěstí naproti, neb kupříkladu pracovat s těžišti při jejich představě jako činky je velmi užitečné i v krizových situacích. Navíc je tato představa intuitivní, praktická a jednoduchá.

V lese rozhodnu se pro malou zajížďku a navštívím tátu. Jen krátce a už mířím zpátky do Labyrintu. Přenese mě svou spletitou rozmanitou strukturou někam jinam. Stále ještě vyjížďku beru bez ohledu na spotřebu. Brzy ovšem budu muset zvolnit, budu-li chtít zdolat dnešní plán. Cesta je daleká, teplota relativně nízká a prst na plynu stále těžký. Projíždím skrze obce, polňačkami, dlouhou alejí, silnicemi. Bez zaváhání až k metě "ODO 10000 km". Konečně. Jakožto víkendovému jezdci mi to trvalo. Přesto tyto kilometry byly naplněny zážitky, rozmanitostí, myšlenkami, radostí, zoufalstvím, ale i štěstím. A snad tak bude přát i nadále.

Jedu zvolna městem. Opět dorazil jsem do Ostravy, ale domů dosud nemířím. Ba naopak, přimykám se k Ostravici, po proudu až do centra a odtud dále. Mezicílem mi je Vrbické jezero s ostrovem, či poloostrovem v půdorysném tvaru připomínajícím velrybu. Těžko říct, zda jde o ostrov s dostavěným valem, či poloostrov odpočátku. Jezero je totiž písníkem, antropogenním jezerem. Chvíli pobudu u ocasu velryby a vychutnám si místní krásy člověkem změněné krajiny v zajímavý biotop.

Další otočky kol vedou mě cyklostezkou stálým tempem 30 km/h, neb prvotní rozhazovačností vyplýtval jsem mnoho energie baterie již v počátcích dnešní jízdy. Zdolám visutou lanovou lávku přes dálnici D1 a za okamžik jsem ve Starém Bohumíně. Mrknu na náměstí a mostem přes řeku Odru, vzdáleným jen co by kamenem dohodil, přejíždím hranici České republiky do Polska. Dlouho jsem zde nebyl, byť zjara přiblížil jsem se soutokem Odry a Olše v posledním cípu území státu ("Splynutí"). Nyní po druhém břehu řeky Odry točím vpravo v Chałupkách k hraničním meandrům.

Dnes přitomni návštěvníci lokality mluví pouze polsky, češtinu neslyším. Zvláštní, vzhledem k blízkosti. Je docela hezky, není zima. Takový podzimní den s dozvuky léta a místo je překrásné. Dalším dílčím cílem je rozhledna, kde se chvíli zdržím. Nikoli ovšem dlouho. Už si to šinu cyklotempem do Zabełkowa a silnicemi a ulicemi zpět do Chałupek. Myslím, že mi takto líznout sousední zemi stačí a, s ohledem na aktuální disponibilní kapacitu baterie a plán, vracím se v rodný kraj hraničním přechodem v Šilheřovicích.

Jižní část místního zámeckého parku skýtá Manor house, účelový domek zbudovaný v druhé půli devatenáctého století Rothschildy, jejichž odkaz je na Ostravsku přítomný v mnohém. Zajímavostí jest, že stavba zahrála si jednu z hlavních rolí mého oblíbeného filmu Tmavomodrý svět, leč ve scénáři nacházela se na předměstí Londýna s malebnou kaštanovou alejí a cestou do metropole plnou výmolů, než ji opravili… A tak přenesu se v myšlenkách nakrátko do jiné doby a ostrovní země, kde též v Londýně jsem chvíli žil. Jen naštěstí až tehdy, kdy po válce již zbyly jen památky…

A tak alejí stále třicítkou přesouvám se do nedalekého, mi dobře známého, Černého lesa. Nyní jim jen projíždím dlouhou asfaltkou. Šetřím a stále doufám ve štěstí. A jdu mu takto naproti již notnou část vyjížďky, neb výpočet spotřeby v Šilheřovicích vycházel, že dojedu tímto tempem s přiměřenou rezervou. Domů dosud daleko.

Poslední stoupák do Petřkovic a sjíždím už městem dolů. Landecký kopec rozhoduji se objet západem silnicí, neb lépe bude neplýtvat zbytkem zásoby lithiových iontů. Rychlost si držím konstantní 30 km/h osvětlen i ve dne a chovám se předvídatelně jako cyklista. Nejezdím tudy často, obvykle beru to přes Landek, či druhou stranou do Koblova, a tak se mi povede minouti odbočku k hornickému muzeu, jež navedla by mě na druhou stranu na postranní chodník mostu, kam mířím. Nezmatkuji a pokračuji silnicí. Provoz není nijak hustý a jedu spořádaně při kraji. Už jsem takto dříve několikrát jel i cíleně. Za poslední křižovatkou před řekou vítá mě nejprve dopravní značka zakazující předjíždění, dále výstražná o zúžených jízdních pruzích, následuje ji zákaz vjezdu vozidel nadlimitní výšky, výstraha výskytu cyklistů (tj. včetně koloběžkářů) a na samotném mostě zákaz vjezdu vozidel nadlimitní hmotnosti s označením řeky Odry a dalšími tabulkami.

Projíždím mostem. Stále u kraje, rychlost stabilních 30 km/h. Ke konci mostu krátce zvažuji, jak pojedu dále. Potřebuji se dostat na cyklostezku podél řeky, kam vede účelová komunikace po levé straně hned za mostem. Plná čára, leč nic odbočení výslovně nezakazuje, protisměr je volný daleko přede mnou. Jsou tedy splněny podmínky legální i provozní linii přejet, a tak rozhoduji se co nejrychleji opustit silnici a déle nezdržovat.

Kouknu za sebe a upažím vlevo, abych dal včas signál o mém úmyslu řidičům za mnou. Dávám si záležet, jako vždy, na délce signálu a paži držím nataženou asi dvě a půl sekundy. Chopím se opět řídítka, přenesu váhu vlevo a najedu si přibližně do středu jízdního pruhu. Sleduji protisměr a současně upírám zrak na za stromem postupně otevírající se zatáčku vlevo. Uplyne něco přes dvě sekundy. Zatáčka otevřena, prostor čistý, mohu ji říznout a uvolnit tak cestu účastníkům silničního provozu za mnou o to rychleji. O necelou sekundu později lehkým náklonem činky vlevo točím…

💥 ŘACH! ŠkrrrR…

Instiktivně, reflexem, stáhnu váhu a řídítka lehce doprava. Je zle, pomyslím si. Cosi velkého tmavého se mi právě mihlo zleva zezadu, trefilo levou přední část mého stroje a já periferně letmo povšimnul si, že nějaké díly z těch míst uletěly. Ještě je to cosi pořád tady. Současně slyším jak jde spalovací motor do otáček a mi dochází, že jde o automobil, co tady vůbec nemá co dělat. Řidič od nehody rychle ujíždí mizí v dáli, ani se neohlédne. S překvapením zjišťuji, že stále jedu. Mimo vizuálních a akustických projevů a mého manévru jsem jiného vlivu na jízdu nezpozoroval. Jako by se mi to celé právě jen zdálo. S ledovým klidem dokončuji zatáčku a na účelovce při kraji parkuji. Celé to trvalo velmi krátce, přesto pamatuji si každý detail.

Nic mi není. Překvapilo mě, že mi incident ani nezvýšil tep. Obhlížím škody. To bude drahé, říkám si. Nevěřím vlastním očím. Chybí krytka matice předního kola nalevo. Tlumič řízení nese na koncovce pístnice stopy černého laku a dokonce i kousky kovu – špon z plechu. A jinak… Ani sebemenší škrábanec! Kouknu na silnici. Vůz je ten tam. Řidič se nevrátil a neujistil se, že jsem v pořádku. Hajzl.

Kdesi na druhé straně silnice vidím krytku matice, jak zvesela poskakuje si po asfaltu, když ji přejede automobil. Vyčkám, než je volno. Zaběhnu pro ni a vrátím se ke stroji. Kontroluji funkčnost všech systémů. Vskutku, nic mu není. Matice ani krytka, ni tlumič řízení nenesou známku poškození ani kosmetického. Oškrábu černý lak na zlatavé koncovce tlumiče a i ta je jako zázrakem zcela bez známky narušení.

Tak si říkám, že to je řádná nizozemská kvalita (tlumič řízení Hyperpro RSC). Z reziduí, jež právě odstranil jsem, usuzuji, že navíc jde i o slušný taran. Totiž, když humorně v nadsázce odpovídám na dotaz, co je to za trn, obvykle doprovázený ukázáním tazatele na tlumič řízení, vyvolám úlek následovaný pobavením s informací, že jde o taran na cyklisty odmítající uvolnit mi cestu navzdory mé zdvořilé žádosti. Leč nenapadlo by mě, že prvně použiji jej nedobrovolně na vůz zlotřilého šoféra. Ten mimochodem má hezkou díru na boku. Chachá… Karma, aspoň malá. 😎

U mě tedy vše v pořádku. Doma dočistím tlumič od hnusu a tavným lepidlem navrátím krytku na matku, kam patří. Tu vkládám prozatím do brašny a nastupuji na palubu k pokračování, nebylo co řešit. Je po půl páté odpoledne a já měl tentokrát z pekla štěstí. 😈

***

Přirozeně, že nehoda si žádá zanalyzovat, abych věděl kde a kdy jsem udělal chybu, co bylo příčinou, zda jsem situaci řešil vhodně a co bych mohl udělat jinak. I zde jsem tak doma učinil. Na pomoc jsem si vzal Google mapy a log vyjížďky z GPS.

Závěrem jest, že vina leží plně na řidiči za mnou. Předjíždění poté, co jsem ukázal změnu směru jízdy vlevo nebylo pro něj dovoleno ani objetí mě – cyklisty. Vzhledem k tomu, že odbočením uvolnil bych mu cestu ni déle než o dvě sekundy později, od okamžiku, kdy prodral se vpřed takto neomaleně, podezřívám, že to nebyla náhoda, nýbrž úmysl. Možná daný arogancí, předsudky a vlastním zpackaným životem, jak to u nevyrovnaných jedinců bývá. No, to už je fuk.

Co mě ale překvapilo jest, že ani já neměl dovoleno odbočiti vlevo. Tedy dle značky toto zakazující, což jsem zjistil až přes Google Steet View. Zvláštní. Tuto značku jsem neviděl za jízdy a ani poté, při obhlídce lokace po incidentu, jsem si ji nevšimnul (zde byla ke mně již zcela bokem, mírně zezadu). Taktéž jsem tímto místem shodně neprojížděl poprvé a nikdy jsem tu značku ani nezahlédnul. Její umístění na mapě vzneslo okamžitě podezření. Provedl jsem tedy následující rozbor…

Hypotéza byla zřejmá: Značku nebylo možno vidět, neb byla zakryta mostní konstrukcí.

Z GPS záznamu jízdy a z průběhu manévrů před, během a po nehodě je přibližně patrno, jak se to celé událo. Prvně dle Technického pokynu (TP 65) ministerstva dopravy pojednávající o zásadách dopravního značení na pozemních komunikacích je výslovně stanoveno, že co do viditelnosti, musí být svislá dopravní značka umístěná tak, že je viditelná v obci nejméně na 50 m. Tím je naplněna litera zákona (jmenovitě Vyhláška 294/2015 Sb., § 2 (1)), kde sice je uvedeno, že značky se umisťují tak, aby byly viditelné včas a z dostatečné vzdálenosti, bližší definice toho, co tyto neurčité pojmy znamenají, tam již není.

Provedl jsem na mapě (přikládám obrázek rozboru) měření vzdálenosti značící hranici viditelnosti od značky, na hranu mostní konstrukce tam, kde se značka ze zákrytu touto vynoří, až k místu na vozovce, kde již je možno značku zpozorovat z jakékoli pozice na kolmici vedené jízdním pruhem, pro který je značka určena. Takto zaznačená úsečka indikuje přibližně 21 metrů. Pro středovou plnou čáru vozovky dvouproudé silnice to je asi 32 m, to ale není relevantní. Důležité je minimum, tak aby každý účastník provozu, pro nějž je značka určena, měl možnost ji zpozorovat včas a v dostatečné vzdálenosti. Táži se, kde je těch 29 metrů do padesáti? Důkaz tohoto nevhodného umístění, nanaplňující zásady stanovené ministerstvem, je tedy zřejmý a nejspíš postačil by k prokázání mé neviny v případném správním řízení.

Otázkou ovšem jest: Mohl jsem značku přesto vidět i jen na poslední chvíli, neodbočit a nehodě tak předejít? Nejprve zopakuji, že značky jsem si nevšimnul nikdy, když jsem tudy projížděl. Prodloužil jsem úsečku měření vzdálenosti v přímku charakterizující hranici viditelnosti značky v mapě. Na jedné straně, ve směru od značky k mostu vpravo, pro mě na mašině vlevo, je možno značku vidět. Na druhou stranu od takto vzniklé osy je v zákrytu mostní konstrukce, jak zřejmé ze zákonů optiky.

Poté zarovnal jsem záznam logu do mapy, aby klíčové části záznamu seděly co nejpřesněji. Satelitní mapa totiž vykazovala mírný offset vůči záznamu a analýza musí být přesná natolik, aby bylo možno vyvodit spolehlivý závěr. Uvedu, že má rychlost byla 30 km/h, to odpovídá asi 8,3 m/s.

Zaznačil jsem klíčové body jízdy. První tam, kde bylo zřejmé, že při ukázání směru rukou jsem mírně poodjel od krajnice, což dělám pro případ, že by mi něco rozhodilo řízení, tak ať mám prostor k vyrovnání. Pořád je to ovšem v normě jízdy při krajnici. Směr jsem ukazoval okolo dvou a půl sekund, což odpovídá shodou okolností asi 21 metrům. Druhý bod je v místě, kde po ukázání přesouval jsem se blíže středu jízdního pruhu a už jsem se díval na protisměr a do zatáčky, neb za asi tři sekundy chystal jsem se točit. To než se mi zatáčka zcela otevřela a já mohl bezpečně provést manévr. A zde je ten zádrhel!

V okamžiku, kdy najížděl jsem na střed jízdního pruhu, překročil jsem načrtnutou linii a značka se mi stala viditelnou hodně vpravo. Tam jsem ovšem při odbočování vlevo zkrátka koukat už nemohl, neb logicky bych do zatáčky neviděl a nebylo by možno manévr provést bezpečně co nejdříve. Zkrátka značku není možno zpozorovat včas a z dostatečné vzdálenosti. Chyběla mi asi třetina sekundy, abych ji měl vůbec v možnost spatřit. Tedy než stočil jsem své zorné pole do protisměru (v pravé části pole) a otevírající se zatáčky na účelovou komunikaci (více v levé části pole). A tento závěr podporuje více mých zkušeností, když jsem tudy takto jel a o značce dosud neměl ani potuchy.

Přičemž řešení je nasnadě. Umístit (druhou) značku už na mostní konstrukci, kde vhodných míst je dostatek a nikoli pouze samostatně do zákrytu konstrukce. A ještě díky chodníku tak hodně vpravo, to situaci ještě zhoršilo. 🤦‍♂️ Ono by se stačilo řídit pokyny ministerstva a dodržet vzdálenost minimální viditelnosti a mohlo se celému problému předejít.

Viděl-li bych zákaz odbočení, pokračoval bych dále, poté doprava a hledal bych alternativu. Tam zakrátko bych na cyklostezku najel také, jak jsem záhy zjistil z mapy. Ovšem ani navigace tudy netáhla a o této možnosti jsem dosud nevěděl. Dokonce se toto místo nejeví jako oficiální vjezd na stezku. Naopak, ten byl dle viditelného žlutého značení právě tam, kudy jsem naneštěstí jel, když značku jsem neviděl. Přesto to šťastně dopadlo. Konec dobrý, všechno dobré…

***

Jedu cyklostezkou proti proudu Odry. Stabilních 30 km/h. Bronco se chová normálně. Jen dočasná kérka zdobí špici taranu jako trofej a chybí mu krytka levé matice předního kola, jež hoví si spokojeně v brašně na řídítkách. Jízda na jih Ostravy probíhá již bez mimořádností a vklidu. Na určeném místě opustím říční tok a po průjezdu městem jsem v Běláči. Na chvíli v lese zastavím. Stále nemohu uvěřit, že jsem z toho vyšel takto šťastně a znovu obhlížím stroj. Opravdu, ani škrábanec. Uf, a hurá domů. Dojíždím přesně s na severu vypočtenou rezervou baterie na pár dalších km definovaným tempem. Vyšlo to…

Někdy je to o štěstí. Nejen, že vyjde počasí, nic se nepokazí technicky, nevyplýtvám baterii předčasně, čímž vyjížďka se tak zdaří a zdolám stanovené cíle. Nebo návdavkem zažiju něco neobyčejného. Nýbrž i o tom, že když už se přihodí něco s potenciálně katastrofickými následky, na co nemám vliv, vyváznu z toho bez úhony. 🤠 Spoléhat na štěstí samozřejmě nelze, mohu mu jen jít naproti, tréninkem, opatrností, učením se z chyb vlastních i jiných. A tak, kdybych nereagoval ihned a netočil zpět, nebo kdyby… Mráz z toho běhá po zádech… Někdy je to o štěstí. 😉

***

V neděli, dne 24.09.2023, najeto 84 km s maximálkou 90 km/h. Celkem na Broncu 10 061 km. … VíceMéně

+7

Fantazií vesmírem, vesmírem fantazií

Za nejsložitější strukturou ve známém vesmíru je považován lidský mozek. A vskutku při vší znalosti lidstva, mu stále zdaleka nerozumíme. Filosofové, vědci, lékaři, myslitelé i umělci snaží se odpradávna vysvětlit co je vědomí. Co je mysl? Kdo jsme?

Všeobecný konsensus jest, že vědomí či mysl skrývá se v hlubinách struktur mozku. Fyzické entity, již každý z lidí nosí si ve vlastní lebce (ač, sarkasticky, se to tak nemusí zdát). A to není vše. Vědomím a myslí evidentně oplývají i bytosti nelidské, byť názory se rozchází do jaké úrovně.

Žijeme ve svých hlavách, jsme vědomím. A celý svět okolo nás vnímáme skrze smysly opět v naší hlavě. Ta iluze objektivní reality je tak dokonalá, že ji za skutečnou považujeme. Bodejť by ne, vždyť je naší každodenní zkušeností. Ovšem současná věda již ví, že objektivní realita není. A pokud by byla, svět by nebyl takový, jaký jej známe. A máme se tím trápit? Myslím, že nikoli.

V hlubinách mysli rodí se příběhy, zážitky, náš život při cestě z minulosti přítomností do budoucna. A to jak na svět nahlížíme, i přes útrapy, jej také utváří. I tento Deník vzniká ve vesmíru fantazie, když cestuji vesmírem. Totiž, ne že by to nebylo skutečné, ale co je skutečnost?

Písmo a obraz Deníku jsou z toho všeho to jediné, co jiný vnímá. To jediné, co může prožít ve vlastní mysli. Po svém. Tak jako já prožil si po svém to, co Deník tvoří. V myšlenkách, jež tvořily mou skutečnost. A tu podávám autenticky, na tom je koneckonců Deník založen.

A tak zvu laskavého čtenáře ku náhledu dále ve smyslu výše zmíněného (a i jinde v Deníku). Jezdci porozumí hlouběji i pasážím přímo k technikám jízdy ve svých představách, na základě své vlastní zkušenosti. A ostatní? Nechť také ztratí se v myšlenkách svých cestou toulavou s Deníkem jako průvodcem. Na chvíli, mají-li k tomu chuť…

***

Jízda sobotní jest přede mnou. Už nějakou dobu nemám mnoho času řádně umýt mašinu, a tak ji vždy alespoň zběžně přetřu hadrem, očistím klíčové části a promažu, co jest třeba. Naštěstí nebyla dlouho příliš zapráskaná. Jsem rád, že stroj šlape jak má, přesto by si v dohledné době zasloužil menší údržbu. Přece jen, v mém užití je vytěžován mnohdy na maximum, a tak se dlouhodobě vyplatí průběžná péče.

Dnešní plán byl donedávna nejasný. Mí drazí jsou v Jičíně a umluvili jsme si, že za nimi dorazím ekolobkou. Předtím čeká mě po několika týdnech opět sestřih již přerostlého trávníku u rodičů. Inu, docela se těším, manuální práce je pro kancelářskou krysu pracující hlavou příjemnou změnou a uspokojením fyzické schránky.

A tak vyrážím, jako už mnohokrát, z Ostravy k vjezdu do lesa na trail Ariadnin. Tam mé prožitky jsou, jako vždy, letem kosmickým prostorem extrémních fyzikálních podmínek. Totiž les je možná pro někoho docela obyčejný, přesto jízda koloběžkou tímto trailem promění jej v prostoročasovou slátaninu v mé mysli. A to mě baví. Je to jiné.

Zastavuji pro fotografii, vždyť i do Deníku je třeba vložit vzpomínku na probíhající neobyčejné flow. Po chvíli přichází dvě dámy s dětmi na procházce. Jedna z nich humorně pronese, že si myslela, že mimozemšťané už jsou tady, když zdáli viděla má světla. S úsměvem tedy odvětím, že doufám, že jsem alespoň méně otravný než Alzák. Smích na obou stranách. A tak pobaven pokračuji trailem dále až propadnu se do jiného univerza, na dnes již sklizené kukuřičné pole před rozložitý Labytint.

Počasí přeje. Stále je léto. To mi vyhovuje, jet v kraťasech a tričku. Samozřejmě včetně chráničů a přilby. Oproti minulému týdnu ovšem je více patrný počínající podzimní kontrast lesů, k povšimnutí již i méně pozornému oku. Projíždím spletitou sítí stezek, cestiček a lesních dálnic. Neváhám. Plně ponořen v jízdě uvědomuji si hluboký náhled v abstrakci soustavy jezdec – koloběžka, jež tvoří základ všeho. Základ celého mého vesmíru. Totiž z flow, stavu splynutí, vynořuje se jako myšlenka zčistajasna. Fantazií vesmírem, než rozplynu se po průjezdu dračími útrobami opět ve vlnu v mřížce sloupoví kmenů a zmizím…

Z lesního bludiště stoupám vzhůru polňačkou k obci. Lesní tráva stále byla mokrá ranní rosou. Tento indikátor vede mě je sprintomístu. Přece jen ke kosení bude trávník dosud nezpůsobilý, tak nechť si ještě proschne na sluníčku.

***

Po fajn jízdě, zaparkoval jsem mašinu a připravil si sekačku. Kolobku připojil jsem do nabíječky, aby byla živější na další cestu. Opět, jako minule, kosení byla fuška na dvě nádrže a nepočítaně košů biomasy. Poté setrval jsem ještě chvíli s tátou. A v podvečer vyrazil rychlou jízdou do Jičína.

***

Opadavé žlutavé listí bříz v slunce lesku skotačivě tančí větrem jako rozsypané zlaťáky. Silnicí mžikem mihne se stín a úplavem uvrhne je ve vír rytmu brazilské samby.

V tomto vesmíru pozorovatel přenese se fantazií do soustavy stínu, jenž jinak by mu uniknul. Zjišťuje, že stín cestuje rychlostí stínu, jak jinak. Putuje tradiční východní trasou, silnicemi, lesy, šikanózními cyklotrasami, městy, vesnicemi. Přes Příbor a Štrmberk do Nového Jičína. Čas a krajina uplyne pozorovateli i stínu v nulovém okamžiku. Paradoxně stín jest objektem.

Objekt chová se jako činka o dvou nestejných závažích proměnlivé polohy vůči sobě. Abstrakcí vidí je jako dvě těžiště. Těžiště jezdce a těžiště stroje. To, jak mění se, jest dáno vesmírem krajiny plynoucí jako na filmovém plátně, ovšem jako by jím byl celý sál biografu, tvořící tak vnější prostředí. A též mění se ze své vlastní libovůle. Kdesi mezi nimi, na pomyslné tyči činky, blíže ku těžšímu těžišti jezdce nachází se těžiště celé soustavy stínu, jež dříve pozorovatel viděl jako jediný celek. Jak příhodné, není to tak atomické, nýbrž má to i interní strukturu.

Když tvrdím, že ekolobka se řídí nohama, není to tak úplně pravda. Kolobka se řídí těžišti, jak pozorovatel stínu záhy zjistí. Myslím, že v příspěvku "Myšlenkami čerstvosti" jsou tato těžiště popsána dostatečně včetně aplikace náročnějšího manévru skluzem, kde jsou zásadní. A také i na mnohých jiných místech Deníku. Teze řízení nohama je vhodným zjednodušením popisu řízení do okamžiku odhalení celkového mechanismu jízdy, kde jsou základním nástrojem jeho fungování. Ovšem nikoli jediným, jak již patrno.

Vychýlení těžiště jezdce má vliv na těžiště stroje a celé soustavy. Jak dáno v momentu hybnosti, páce a množině sil setrvačných. Totiž ve smyslu sil zrychlení vpřed, brždění a odstředivých v zatáčkách. Přirozeně, nešlo by-li o činku, jezdec i kolobka by nebyli jedním objektem. (Lidově řečeno, kupříkladu v okamžiku karambolu, jezdec nabije si hubu, když nedobrovolně opustí palubu za jízdy.)

Uvědomí-li si to jezdec a vnímá, pak zakrátko ví, jak to celé funguje. Náklony, předklony, záklony, pohyb po vertikální ose. Neopomene ani síly třecí a odporu vzduchu a samozřejmě též i zemské tíže. Rázem je to systém, kdy samotná činka svou velikostí i polohou, pod vlivem sil vnějších i vnitřních a setrvačnosti, aktivně vyrovnává je tak, že těžiště celé soustavy zdolává trasu hladce, rychle a efektivně.

Už jen samotná jezdcova představa tohoto mechanismu, jeho vnímání a reakcí i akcí ve vložení vlastní energie do natáčení a změn činky je alfou a omegou celé pokročilé jízdy a její stability. Celé je to jako taková prostorová balanční hračka, cvičební pomůcka, či nerovnoramenná váha. Jako by byla v kosmu. V pozorování a vědomí. A ono jde o skutečnost. Toto jest myšlenkový model celé fyziky mechaniky jízdy ekolobkou. Tedy v jeho jádru. Neboli svatý grál teorie jezdce. ❤️

Smyslem a cílem je totiž celkové těžiště soustavy dostat tam, kde je potřeba a využít k tomu právě výše uvedenou fyziku. Jedním z důsledků jest, že těžiště stroje, a tedy kolobka, je takto do určité míry uvolněno ze spárů setrvačnosti celku a jezdec může poslat stroj tam, kam jako celek by nemohl. Jezdec sám tak pouhou setrvačnost kolobky cíleně vyvažuje svým tělem. K tomuto rozboru stačí intuitivní představa a první díl učebnice mechanické fyziky dle vlastního gusta (nebo oplývat rozsáhlejší zkušeností z jízdy na ekolobce).

A tak lze kupříkladu i brzdit v prudké zatáčce, ač obecně nedoporučováno. Ano, a právem, neb brzdí se zejména před ní. Jsou ovšem případy, kdy si zatáčka vyžaduje brzdit uvnitř více než zlehka. Záklon a náklon do strany v přesném nastavení a využití činkového přístupu umožní snadné zvládnutí i tohoto manévru a dosáhnout ještě rychlejšího průjezdu i bez ztráty trakce.

Jiným příkladem může být nadjezd do zatáčky pouze mašinou. Zatáčka jde například doprava, jezdec těžiště stroje, a tedy kolobku, pošle doleva. Činka se natáhne, když těžiště jezdce vyvažuje posunem vpravo soustavu tak, že celkové těžiště, a stín, pokračuje zatím stále beze změny. K čemuž slouží i korekce řídítek, která drží směr přímý, polohou vodorovně či do sklonu spolu s tyčí řízení tvořící s řídítky pravý úhel (pohled zezadu, či zepředu na soustavu). Samozřejmě jde jezdec do náklonu, kolobka sama ale nemusí. Zde záleží na dané situaci. A stačí jen udat impulz řídítky k zatočení, což spustí celý proces zatáčení. Hned na to jezdec srovnává mašinu i sebe do odpovídajícího náklonu pro průjezd zatáčky.

Důsledkem tohoto nadjetí si jest, že kolobka si zatáčku více otevře, než odpovídá celé soustavě – stínu, a pustí se do ní mnohem rychleji, jakoby nebyla tak ostrá. A v pohledu stroje vskutku již ostrá není. Nutno doplnit, že stav před zatáčkou je dočasný, po chvíli by nutily jej nerovnováhy sil, působící na činku, ke srovnání, či zatočení. Rozměry činky jsou totiž primárně omezené tělesnými rozměry jezdce. Jezdec palubu opustit zcela nemůže.

A jízda v terénu? To je kapitola sama o sobě. Nechám si ji na někdy příště a na činkový přístup k jízdě se podívám i na trailech.

Hodí se doplnit, že řídítka jsou vesměs volná. Následují přirozený průběh, udávají drobný impulz, ale práci vykonává jezdec právě v těžištích. A o tom to celé je. Jen při pomalé jízdě, manévrech a zejména na trailech, v terénu, zapojují se aktivně. Ale nikoli a nikdy silově.

Jakmile si toto celé, co v Deníku dosud bylo k technikám, jezdec vštípí a využívá, stává se jezdcem zkušeným a s kolobkou snadno splývá v jedno. Flow zjeví se v přirozenosti a automatizaci tohoto mechanismu bez přemýšlení. Možnosti nezměrné se otevírají a zážitky plynou, myšlenky plynou. Z fantazie vesmírem, stává se stínem.

***

Vesměs jel jsem furt pod plným. Cestou nepochopil jsem řidiče, jenž na jednom z mnoha Novojičínských kruháčů nedal mi přednost. Zjevná arogance a pokus o nehodu. Dostal alespoň klaksonem. Hodila by se ovšem lodní siréna na toho lumpa.

A tak dorazil jsem do cíle za mou milou, Lišákem Plyšákem & Smějínem. Užil jsem si večera i následujícího dne s procházkou psí trailovým kopcem, kam slíbil jsem si zavítat mašinou, leč dosud tak neučinil. Až do třetí hodiny odpolední, kdy vydal jsem se na cestu zpátky.

***

Nedělní třetí odpolední právě odkukala hodinami. Provádím předletovou kontrolu stroje a oblékám si výstroj. Je docela chladno, tedy nejspíš bude při jízdě kam mířím, tudíž volím dlouhé kalhoty s mikinou.

Lesní asfaltkou spouštím se z kopce do údolí. Stárnoucí zeleň je uklidňující. Líznu Hodslavice a mířím do Mořkova. Silnice je příjemná, a tak popustím ampéry do motorů. Dojedu automobil a pokračuji s provozem. Kdesi před Mořkovem se oddělí vlevo. Zrychlím. Po chvíli potkávám dva motorkáře na chopperech. Nakrátko je to pohodová společná kochací jízda. Nějak se vzájemně respektujeme. A tak pokračujeme jako trojice do Veřovic a téměř u konce obce se rozdělíme. Sám pokračuji vzhůru již pohořím Beskyd, k prameni Jičínky.

Tady jsem byl naposledy začátkem července. Tehdy mířil jsem rovně do Rožnova pod Radhoštěm. Nyní vydávám se vlevo. Na Velký Javorník. Stoupání lesem je nenáročné. Zprvu nová asfaltka, poté šotolina lesní dálnice. Je docela rušno, nikoli však přeplněno. Zvolna mezi stromy rozhledy krajinou se zjevují s rostoucí monumentálností. Asi po dvou kilometrech jsem na vrcholu. Okouknu rozhlednu a přejedu před turistickou chatu pokochat se výhledy. Dobrého čtvrt roku jsem tady nahoře nebyl. Blízkost a ekolobková dostupnost Beskyd je fajn. Dodává to místní krajině rozmanitost. A výhledy já tuze rád. Vždy si říkám, kde jsem byl, kudy jsem jel a kam se ještě hodlám vypravit.

Leč nesetrvávám dlouho. Volím pohodlný sjezd vesměs po šotolině a poté po asfaltu. Navzdory zajímavým trailům v okolí. Čeká mě celkem dlouhá cesta, a tak nechci plýtvat energií. K čemuž počkám si, až budou brzdové koutouče opět sjeté, před výměnou. Při místních kamenitých stezkách je to totiž na malých kolech o hubu. Tuto výzvu jsem již několikrát přijal a pokořil, v budoucnu jistě se to bude opakovat. A tak téměř celou cestu samospádem pohodlně dorazím do Frenštátu pod Radhoštěm.

Chvíli bloudím městem, než najdu tu správnou odbočku a už jsem na vskutku malebné trase plné kopečků a zatáček ve zvlněné podhorské krajině prosvětlené sluncem. Stíny zvolna se prodlužují a světlo měkne, když den kráčí k večeru. Ani mě nenapadne zastavit pro fotografii. Nejezdím tudy často, cesta mě však nesmírně, až skoro vesmírně, baví. Opět jsem stínem a činka naklání se, prodlužuje a zkracuje. Pracuje ve všech rozměrech prostoru, dodává a odebírá energii. Stroj suverénně zdolává hadovitou stezku. Sem tam hájek, kopec vzhůru i dolů a vždy je na co koukat. Kombinace progrese a kochačky. Flow mě pohltilo a mám pocit, že letím kosmem jako paprsek světelný. Jen rozlehlý prostoročas je zakřiven hmotou v něm přítomnou. Pružinky, Mniší a za pár okamžiků jsem na důvěrně známé silnici s překrásným výhledem na celou Kopřivnici, leč v mém směru jízdy je nyní za mými zády.

Tahle cesta na Hukvaldy je velmi rychlá, kopcovitá, vedoucí lukami i lesy, kolem golfového hřiště a vyžaduje jezdcovu bedlivou pozornost, má-li ji prosvištět. A tak též činím. Chvíli setrvám u brány do obory. Pak zklesám z kopce rodiště Janáčkova a pokračuji po proudu řeky Ondřejnice klikatící se cyklotrasou. Poskakuje z jednoho břehu na druhý nesčetnými lávkami a mosty. Jen v jedné chvíli se zapotím, kdy snad neexistuje objížďka.

Co to je? A nejsem sám zbloudilec, jeden z motoristů to u kruhové červenobílé značky otáčí. Tedy přinejmenším je objížďka značením nedostatečná, existuje-li. Chvíli prozkoumávám alternativu přes pole, nakonec vrátím se. Rozhodnu se čekat na dočasném semaforu s průjezdem povoleným pro pouze "dopravní obsluhu", což je zde novinka a mě i motoristu to prvně odradilo. Matoucí, vždyť jde jen o kousek silnice, ale v okolí nemá náhradu. Inu, na tom dlouhém čekání na zelenou začínalo to připomínat saunu. Léto se vrátilo a já měl stále dlouhé kalhoty a mikinu. Lehký diskomfort. Tahle rekonstrukce silnice a mostu je jedna z těch snad nekonečných.

Opouštím pohlednou krajinu vodního toku a přesouvám se na chvíli do Labyrintu. Jen se zanořím ke krátkému trailovému poježdění a odpočinku u Stromu. Lesní prostředí mě, jak známo, dobíjí. Taktéž je inspirativní k dokončení a postnutí příspěvku "Slunce září i v září".

Než vydám se večerem v Ostravu, opustím Labyrint, doputuji k našim na návštěvu, připravit na odvoz nějaké věci a pozdravit tátu. A pak, když stmívá se, chvátá stín vesmírem k velkoměstu. Než dorazí do cíle, nevynechá závěrečné trailování Bělským lesem s posledním zastavením na konci křížové cesty u studánky s kaplí Panny Marie Lurdské. Doufá a zdvořile žádá…

***

A tak fantazí vesmírem i vesmírem fantazií putuji. V myšlenkách krajinou s radostí z obyčejných drobností, jež stávají se v mých očí neobyčejnými. Alter ego koloběžkářské vyjevuje se pro vysvobození z všedních starostí na pár chvil. Mysl cestou vesmírem.

***

V sobotu, dne 16.09.2023, najeto 53 km, maximálka jen 90 a 93 km/h. V neděli, dne 17.09.2023, pak 74 km s maximálkou 89 km/h. Celkem za víkend 127 km. Na Broncu již ujeto 9977 km. … VíceMéně